Rozhovor Jiří Bartoška

Jiří Bartoška
Pin ItPin It

Michael Kyselka si povídá nejenom o organizaci významného Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech s jeho prezidentem.

THINK: V Praze žije generace, která chodila do klubu do Klimentské, v době, když se tam hrály filmy. âlověk považoval za vzácnost, když mohl zhlédnout Bergmana, tyto filmy hrály roli v jeho vývoji. Dnes je to všechno jinak, nicméně festival, o kterém se budeme bavit a kterého jste presidentem, už má dlouhou tradici. Rád bych se zeptal, jak to všechno začalo.

JIŘÍ BARTOŠKA: V roce 93 se stát rozhodl, že nebude původní filmový festival financovat, že ho prostě nechce. Byla tedy založena nadace, ale ukázala se jako nešťastný model. Nadace může být třeba na rekonstrukci goblénů, které rok počkají, když se peníze neseženou. U festivalu, který je plánovaný na přesnou fyzickou dobu, ale nemůžeme říct: my jsme letos nesehnali prachy, možná příští rok.

Já bych rád, kdyby se podařilo vrátit festival do podoby, jakou měl v době své největší slávy v šedesátých letech a přes všechna úskalí ona nadace tímto směrem vykročila. Nadace ovšem podle zákona nesměly od roku 99 podnikat. Festival je tedy už druhým rokem organizovaný soukromou akciovou společností, ve kterou se nadace přetransformovala. Tak vlastně vznikla současná podoba festivalu s doktorkou Zaoralovou a klukama Cábalovýma, s Tonem Stanem a dalšími.

THINK: A původní festival?

JIŘÍ BARTOŠKA: Ten vznikl už v roce 46, je o rok starší nežli já. Ale vlastně je zároveň o 18 let mladší, protože v 53. roce jsme se museli o festival dělit s Moskvou. Vždycky byl jednou v Moskvě, jednou ve Varech, takže dnes jsme u 35. ročníku. Varský festival má obrovskou tradici. Je o rok starší než canneský festival a ten je jedním z nejstarších na kontinentu.

THINK: Co zahrnuje vaše funkce prezidenta?

JIŘÍ BARTOŠKA: Sehnat peníze na festival, vytvořit tým lidí, v podstatě připravit ten ročník po ekonomické stránce. Lidí na organizaci je dvanáct, jak se festival blíží, přidávají se další, během festivalu je jich asi 600. Další složkou je oddělení programu, které vede doktorka Zaoralová, umělecká ředitelka festivalu, která dělá dramaturgii. Má pod sebou tým lidí jezdících po světě a shánějících filmy, které by se daly promítnout na festivalu. Pak je tady produkce, která funguje celoročně a tým "guest service," který začíná pracovat během listopadu, oslovuje hosty, zajišťuje jejich dopravení a podobně.

THINK: Jak se získávají peníze a jaký je rozdíl mezi fungováním nadace a soukromé společnosti?

JIŘÍ BARTOŠKA: Těžko. Festival žádné peníze nevydělává, jenom je utrácí. A utratí jich tolik, kolik jich sežene. Zásadní rozdíl mezi nadací a soukromou společností není. Kdybych pekl koblihy, udělal bych si rozvahu: mouka stojí korunu, marmeláda dvacetník, cukr desetník, to je koruna třicet, já to prodám za 2,60 takže 1,30 vydělám. Na festivalu to takhle není. Podívejte se třeba na akreditace.Lidé, kteří se akreditují za 500 korun ještě v Praze před festivalem, získají 6 lístků denně na dobu jedenácti dní, šestašedesát lístků celkem, jeden nevyjde ani na deset korun.Snažíme se mladým lidem zajistit přijatelné ceny.

Takže festival jenom peníze utrácí, a teì je na státu, aby si uvědomil, že to je jedna z největších kulturních událostí a vložil do toho peníze. Model festivalů v Evropské unii je: průměrně 60% z veřejných peněz, 20% peníze regionální a 20% zajistí sponzoři.

Náš loňský model byl: 95% od sponzorů a 5% z veřejných prostředků, což bylo absurdní. Je pravdou, že letos nám stát dává 20 milionů, město asi 4 miliony, takže rámcově participují asi 30% na rozpočtu, což už je přijatelné. Ale mluví-li se o festivalu, nemluví se o sponzorech, ale mluví se o âeské republice a o Karlových Varech, což by si jak stát tak město měly uvědomit. Vytunelované banky, které všechny stojí miliardy a dělají nám ostudu ve světě, jsou dotovány státem, a kulturní akce, o které se ví, píše se o ní, přijíždějí zahraniční televizní štáby, bojuje o své místo na slunci. Ale jak říkám, letos se to zlepšilo.

THINK: Souvisí s tím i to, že je festival delší?

Jiří Bartoška 2000Jiří Bartoška 2000JIŘÍ BARTOŠKA: Festival vždycky vychází na první pátek v červenci. A protože letos jsou dva dny před prvním pátkem státní svátky, udělali jsme festival o dva dny delší. Je rok 2000, je to 35. ročník, všechno je to jaksi výroční. Samozřejmě dva dny jsou pro nás navýšení peněz v rozpočtu, ale stojí to za to. Loni jsme kvůli penězům třeba nedělali dokumentární soutěž. Letos se festivalu účastní 300 titulů, což je obrovský počet.

THINK: Máte pocit, že festival nějak ovlivňuje naši kulturní identitu?

JIŘÍ BARTOŠKA: Samozřejmě, dostáváme se do konfrontace se světem. Vy jste sám vzpomínal na Klimentskou. Byť se nám vysvětlovalo, co si máme o filmech myslet, přece jenom tu byla kvalitní dramaturgie jak amerických tak hlavně evropských filmů. Po 90. roce ovládly kina distribuční společnosti a kvalitních filmů je opravdu strašně málo. Navíc jsou na okraji zájmu kinařů, nechodí na ně mnoho lidí a oni nepokryjí výdaje. Na festivalech jako je Febiofest nebo Letní filmová škola, kterou dělá pan Králík, je možnost vidět, co se ve světě točí. Například naše sekce Na východ od západu je nesmírně zajímavá, žádný jiný festival nedělá tak velký záběr mapující rozpad Sovětského Svazu. Myslím, že tak ovlivňujeme a působíme na mnoho lidí.

THINK: Co je kritériem pro přijetí filmu na festival, například do sekce nezávislých?

JIŘÍ BARTOŠKA: Ono se tomu pořád říká fórum nezávislých, ale dneska už i korporace dělají nezávislé filmy. Ale v podstatě to znamená, že nejste závislý na žádné velké americké filmové společnosti, která tím, že do filmu dává peníze, diktuje i dramaturgii a poetiku. Ale jinak jsme všichni na něčem závislí.

THINK: Ale festival svým zaměřením dává lidem možnost volně tvořit.

JIŘÍ BARTOŠKA: Ano, "indies" nebo "independents" jsou také jednou z nejžádanějších sekcí, protože pojmenovávají momentální cítění tvůrců, ti otevřeně ukazují v čem se pohybují, protože nejsou poplatní penězům velkých filmových společností, mohou věci pojmenovávat. Tuto sekci dělají Uhlíkovci (Štěpán Uhlík s Hankou Cihlovou) a je příjemné, že neberou jenom nezávislé americké filmy, i když jich je tam velká část, ale i nezávislé bijáky z celé Evropy.

THINK: Jak až amatérské filmy mohou být na festivalu promítány?

JIŘÍ BARTOŠKA: Já bych neřekl jak až amatérské ale jak až kvalitní. Tam to není otázka, jestli někdo vezme osmičku a natočí film a natočí ho špatně. Pak nemá šanci. Když někdo natočí na osmičku věc kvalitní a objevnou a přihlásí ji Uhlikovcům, kriteria ani mantinely nejsou nijak úzké.

THINK: Měli jste někdy film, který vyloženě vyčníval v dobrém nebo špatném smyslu slova?

JIŘÍ BARTOŠKA: Do soutěže se filmy vybírají a hodnotí. Ale pak se na festivalu promítají předpremiérové filmy distribučních společností, které jsou většinou zajímavé, ale také ne vždycky. Takhle jsme na poslední chvíli kupovali zajíce v pytli s Whoopi Goldbergovou, která přijela se svým hitem, který jsme nikdo neviděli. Veselohra ze sportovního prostředí. Whoopi mu dělala propagaci po Evropě a rozhodla se přijet s tím filmem i do Varů. Ale větší sračku jsem neviděl. Přičemž je pravda, že třeba předloňský festival v Cannes zakončoval Godzillou, takže ono je to všechno prapodivné. Ale prostě i to se stane v okamžiku, kdy chcete někoho dostat, ale snažíme se to eliminovat.

THINK: A byl tam nějaký thriller nebo mainstreamový film?

B Ten slavný příběh až skoro parafráze Chaplinova Sida - Bressonův Leon. Ten nám zahajoval festival před třemi lety. Objevily se rozpaky, jestli by úvod neměl být optimistický. Ale jsou různé žánry a i v tomhle může být natočený kvalitní biják. Probůh, nebraňme se žánrům, jinak začne být kinematografie strašně plochá.

THINK: Objevila se během vašeho presidentování nějaká zásadní krize?

JIŘÍ BARTOŠKA: Všechno provází nějaké krize, zejména děláte-li s lidmi a technikou - vždycky to někde vybouchne. Festival je velká koule, už jsem to v nějakém rozhovoru říkal, kterou toho 5. července pustíme z velkého kopce a ona se valí dolů. A už to nikdo nezastaví. Je jenom na týmu organizátorů, aby v průběhu roku eliminovali ty průsery, které se dají očekávat. A protože je to v podstatě stejný tým lidí, mají zkušenost a tuší, kde by se co mohlo stát. Asi před třemi lety jsme měli obrovský průser s počítači. Počítačová společnost udělala software, který se v podstatě den před zahájením festivalu zhroutil a tisklo to jeden lístek pět minut. Museli jsme najmout stovku dětí-brigádníků ve Varech, aby nadepsali ručně lístky a festival mohl začít. Poučeni tímto děláme dvě generální zatěžovací zkoušky tady u nás v Panské a pak ještě ve Varech. Simulujeme situaci a program vyzkoušíme.

THINK: Které filmy se z festivalu dostanou do kin?

JIŘÍ BARTOŠKA: Záleží na tom, co koupí distributoři. My se snažíme spolupracovat třeba přidáním peněz na otitulkování zajímavého nezávislého filmu, aby se snáze dostal do normální distribuce. Doktorka Zaoralová udělá výbornou dramaturgii, ale distributory my až tak moc neovlivníme, už je to mimo nás. Mám takový pocit, že by pro nákup nezávislých bijáků měla více dělat televize.

THINK: Viděl jste ten kanadský dokument o âeších?

JIŘÍ BARTOŠKA: Ano, to je Arnošt Lustig a ten druhý je pan Wiener - pilot, který byl v odboji. Neviděl jsem to. Já mám ještě tu nevýhodu, že během festivalu vidím tak všehovšudy pět bijáků, pro mě je 35. ročník už přípravou šestatřicátého. Jsou tam lidé, se kterými se musím potkávat, hlavně oficiální hosté, se kterými musím na oběd na večeři na panáka... Pro mě je festival velký opar, já toho moc neuvidím.

THINK: Hrajete na malém pódiu v Řeznické a na druhé straně organizujete takovou masivní záležitost, je tam pro vás styčný bod jako pro umělce?

JIŘÍ BARTOŠKA: Já už nějakou dobu říkám, že si připadám jak Jekyll a Hyde, dopoledne jsem úředník a večer jsem herec. Je pravdou, že festival zabere hodně času, takže bych nemohl být seriózně v angažmá. Hostuji a to jsou také dva extrémy, na Vinohradech, což je velké divadlo, kde jsou ti pozlacení andělíčci a potom hraji vyloženě off off Broadway ve sklepě v Řeznické, což je pro mě příjemné jako pro herce. Je to úplně jiná nálada, jiné gesto a jiný divák. Říkám, že se chodím vysprchovat do divadla. Nezůstal jsem úředníkem v pravém slova smyslu, divadlo je takový esenciál, který mi "regeneruje játro," nazvu-li to doktorsky, odpočinu si od téhle práce a bavím se s lidmi o jiných věcech než o rozpočtech festivalu.

THINK: Líbil se vám dokument o Petru Léblovi?

JIŘÍ BARTOŠKA: Moc se mi to líbilo. Měl jsem štěstí, že jsem to viděl na velkém plátně při projekci Na Palmovce. Zaplaťpánbůh, že na TV 2 vznikají takové projekty.

THINK: Když jste s ním pracoval osobně, napadlo vás, že takhle skončí?

JIŘÍ BARTOŠKA: Ne, já jsem moc Petra neznal, ale byl to pro mě blesk z čistého nebe. Pořád jsme nemohli najít přesně ten pravý model, jak Biják (pracovní název nastudovávané hry) hrát. V pátek jsme na to konečně opravdu přišli a v sobotu odešel. V okamžiku, kdy mu bylo nabídnuto režírování Cyrana v Národním divadle, což byla taková jeho červená nit v divadelním životě. Takže tam byly všechny signály, aby byl ten nejspokojenější člověk. Odborníci říkají, že ti lidé mají dokonalé mimikry, aby nevyplašili společnost tím, že chtějí odejít. Nabudí dojem absolutní spokojenosti. Oklamal i lidi z divadla, kteří s ním byli pořád, nicméně zmiňovali, že určité náznaky tam byly. Já jsem ho dobře neznal. Objevil se návrh, že bychom hru měli dozkoušet. Ale já jsem to nechtěl dělat s nikým jiným než s Petrem, titul sám o sobě pro mne nebyl zase tak velký, aby mi nezáleželo na tom, s kým na tom budu pracovat. Takže to byl smutný comeback Na Zábradlí.

THINK: Rád bych se se vší vážností zeptal, kdyby vám bylo nabídnuto hrát s Elizabeth Taylorovou ve Virginii Woolfové, přijal byste?

JIŘÍ BARTOŠKA: Víte, to je zvláštní, já to znám jako kultovní film asi z třiašedesátého. Byli jsme nadšení, ale Taylorová a Burtona byli uměle medializováni. My to v Řeznické hrajeme už 8 let a nechtěli jsme být ovlivněni filmovou adaptací, byť ji člověk někde v břiše ze vzpomínky měl. Já jsem si film nechal promítnout až po premiéře, abychom neopisovali nebo nebyli zavedeni podvědomě někam jinam a najednou jsem zjistil, že jestli je tam někdo geniální, tak jsou to ti dva mladí lidé - Drahunka s Nikem. Samozřejmě to bylo poetikou té doby, Taylorová hraje, jak se tehdy asi hrálo, ale mně to přišlo místy až ruský, dlouhý, věčnost. Bezesporu velká herečka, ale najednou mi připadalo herectví těch mladých lidí zajímavější, modernější a příjemnější.

THINK: Moje sestra patří k vašim obdivovatelkám, takže se nemohu nezeptat, která z hereček z doby BB vás zaujala a je-li pro vás nějaká zajímavá z těch dnešních vycházejících.

JIŘÍ BARTOŠKA: Pro mě je takovou herečkou Audrey Hepburnová, její herectví bylo něco tak křehkého a nádherného. Prázdniny v Římě, to byl její první nádherný biják, za který dostala Oscara a ještě během natáčení jí předělávali zuby. Z Francie ne zrovna Bardotová, spíše Moreauová. Z českých mám rád Aničku Geislerovou, Terezu Brodskou, Ivanu Chýlkovou, to jsou příjemné holky.

THINK: Jak se jmenuje váš pejsek?

JIŘÍ BARTOŠKA: Jmenuje se Arnošt a je to dědek starej - patnáctiletý drsnosrstý jezevčík.

THINK: Jak snáší ta horka?

JIŘÍ BARTOŠKA: Ale já mám pocit, že on už je v takovém stádiu, jako byl kdysi pan Werich, když jsem se ho ptal při natáčení ve Velkopřevorské zahradě "Mistře, není vám zima?" a on řekl: "Ale mě se posral termostat." Takže já mám pocit, že tomu našemu Arnoštovi taky. Je to takový nerudný dědek a navíc jsou jezevčíci strašně urážliví, takže nikdy nevíte, jestli je mu blbě nebo to na vás hraje. Ale budiž mu ke cti, že na ty léta je docela fajn. Nemá zuby a smrdí mu z huby. Ale jinak je perfektní.

Cold Weather, Hot Deals - Get $40 off hotel bookings

Naše mise

1. Chcete-li si myslíte
Uděláte-li si lidé myslí si myslí, budou tě miluju. Pokud jste opravdu si myslí, budou vás nenávidět.
2. Sdělit světu pravdu
Když si jen říct pravdu, začnete vydělávat důvěru, jako novináři, naším posláním je říkat pravdu.
3. Aby se budete smát
Chceme, aby se budete smát, smích, úšklebek, škleb, nebo úsměv, když se snažíme najít vzhůru života ve vší zla kolem nás.
Think Magazine is a grenade in the lap of journalism!

_ The Economist

 

Name Day/Svátek

Yesterday : Dita Today : Soňa Tomorrow : Taťána After tomorrow : Arnošt

 
NEGATIVLAND: „Nechte nás komunikovat!"
Jeffree Benet NEGATIVLAND: „Nechte nás komunikovat!"

Dadaistický umělec Duchamp už před mnoha desetiletími poukázal na to, že vlastní proces výb [ ... ]

Slavnost basi
Jan Tilinger Laos ulice

V Laosu je několik cest, jak se z města Huay Xai, provincie Bokeo, dostat do Luang-Nam Tha, města [ ... ]

Něco málo o... DJ Marx
Eva Kolářová DJ Marx

Think ptá: Kam bys svůj styl zařadil?

Deph po padesáti číslech
Ondřej Skalický Deph a Žaneta Hučíková

Ne, ne, ne, nebudeme zde probírat Dephovy sexuální výkony, jde ná [ ... ]

O Minulosti A Současnosti Akropole S Jiřím Smrčkem...
Jarka Fricová Jiří Smrček

Dnes přicházím na smluvenou schůzku včas. Jirku nacházím v kanceláři ve dru [ ... ]

Podej mi ty kleště, prosím tě
Joe Bodia Podej mi ty kleště, prosím tě

Od vybouchlých krav až po masturbování s áervy: příběhy z vnějších hranic sexuální perv [ ... ]

Příběh o botách
Pavel Kropáček Příběh o botách

Speed byl čistý, bílý a když jsem ho měl v ústech mezi jazykem a  [ ... ]

Interview s Annou Stárkovou
T. Navara Anna Starkova

O rozhovor jsme požádali tiskovou mluvčí jednoho z nejkontroverznějších ministerstev v Česk [ ... ]

P.L.U.R. - Mír, láska, jednota, respekt
Joe Bodia P.L.U.R. - Mír, láska, jednota, respekt

Všichni jsme propojeni a víte, co nás všechny spojuje? V HOUSE NATION se tomu řká  [ ... ]

Současnost i minulost fenomenální značky
Jan Gucci

Dnes je Gucci módním pojmem, velmi úspěšnou a známou firmou, těší se všeobecné oblibě me [ ... ]

Café na půl cesty: Vlajková loď bláznů
Helena Chvojková Café na půl cesty

„Tohle je náš stůl, my to tu máme zadané," vyjela na mě šed [ ... ]

Mužské choutky v Čechách
Joe Bodia Mužské choutky v Čechách

Co říká českým mužům porno? Nejlepší odpovědí vám nejspíše bude ta vaše. Avšak pokud [ ... ]