MŮŽETE TĚŽE UŽITOVAT ČTENÍ TOTO >>
Co to obnáší začít podnikat?

Ověřte si uskutečnitelnost svojí myšlenky Zeptejte se lidí, jestli by si výrobky nebo služby koupili za cenu, za jakou si je vy budete moct dovolit prodávat. Zjistěte si, jestli budete mít zákazníky předtím, než začnete podnikat.

...

Niké Papadopulosová
Pin It

Nedokážu si představit že bych jen natočila film a pak už do něj nemohla nijak zasahovat...

„Vlastně jsem nikdy nechtěla točit filmy. Spíš jsem chtěla kreslit. Od malička jsem kreslila. Dělala jsem pořád samý ženský postavičky, protože chlapy jsem neuměla. Měla jsem i různý období. Třeba jsem pořád kreslila jenom těhotný ženský nebo lidi, jak se líbaj. Nejradši propiskou rovnou načisto.

Nesnášela jsem vybarvování, kreslení tužkou a vůbec všechno předkreslování. Je ale hrozný, jak člověk postupem času ztratí tu lehkost a spontánnost kreseb. Jako malá jsem si třeba řekla: 'Chci nakreslit třídu s dětma, jak se učej.' A tak jsem si sedla a udělala to. Jen tak.

Bez rozmyslu a předkreslování. Kdybych si to řekla dneska a chtěla, aby to vypadalo jako tenkrát, tak budu dlouho sedět nad prázdným papírem a nevyleze ze mě nic. Dneska už takový bezprostřední kresbičky dokážu udělat, jen když si třeba u telefonování něco bezmyšlenkovitě čmárám na kus papíru.

Pokud se mi to podaří, tak si to pak několikanásobně zvětším na xeroxu a ono to dostane úplně jinej rozměr. Vylezou ty struktury, linky jsou kostrbatý a tak. Vůbec ta technika xeroxu je úžasná sama o sobě. Docela ráda bych si ho jednou chtěla pořídit domů. Myslím, že bych si s ním nějakou dobu vystačila. A co teprve s jeho pomocí dělat film...?!

Tímhle způsobem byla dělaná „Studna". Můj první film vůbec. Byl to vlastně videoklip pro skupinu J.A.R. Původně jsem potřebovala natočit jen školní bakalářský film a napadlo mě to udělat na téma hudby skupiny Vltava. Potom mě ale profesor Vrána seznámil se skupinou J.A.R., která měla písničku na stejný téma, ale s jinou muzikou.

To se mi líbilo víc, a tak jsme se nakonec dohodli, že to nebude jen školní film, ale taky videoklip. Vysílalo se to potom nějakou dobu v S.O.S. na TV PRIMA. Byla to kombinace hranýho a animovanýho filmu inspirovaná jednou z epizod seriálu Třicet případů majora Zemana. Bylo to tenkrát velmi zvláštní. Něco jsem si vymyslela bez toho, abych vůbec věděla do čeho jdu. Neměla jsem představu, co natáčení filmu obnáší.

Na FAMU, na katedře animace, kam jsem tenkrát chodila, se pořád střídali vyučující. Po smrti Radka Pilaře, který založil a vedl náš kabinet multimediální tvorby, nikdo tenkrát nevěděl co s náma. Rozhodovalo se, jestli se máme učit animaci na počítači jako technici nebo jen vymýšlet scénáře pro animovaný film. Bylo to takový období hledání a nic moc přípravy na skutečné natáčení.

ác. Bakalářský film a nikdo se vás neptá, co vlastně umíte. Hlavně to musí mít nějakou úroveň odpovídající studiu třetího ročníku. Já přitom neuměla ani pořádně připravit technický scénář. Naštěstí jsem natrefila na výborný štáb, především na skvělého produkčního Martina Kořínka a na kameramana Tondu Chundelu. Produkční všechno zařídil, zorganizoval lidi, obstaral postavení kulis i s rekvizitama.

Helenka PapadopulosováHelenka PapadopulosováJá na to koukala a říkala si, to je skvělý, oni to všechno dělají pro mě a já to režíruju! Ve skutečnosti jsem z toho ale byla pěkně vykulená. Nebejt tenkrát Martina a Tondy, který za mě odříkali i „kamera jede" a „stop," tak by z toho asi nic nebylo.

Já jsem se celou dobu jenom kácela smíchy při jakékoliv herecké akci kluků z J.A.R.u (Roman Holý, Mirek Chyška, Ota Klempýř, Michal Viktořík, Body Zbořil a Karel Růžička). V životě jsem se nenasmála tolik, jako když tahle neovladatelná parta chlapů rozehrávala na place svoje šílený nápady.

átahle akce vyvrcholila po tom, co jsem přemluvila tři z těhle pánů, aby si ode mě nechali z obličejů odlít posmrtný masky s tím, že budeme natáčet, jak si je sundavají. Když se vám už člověka podaří k něčemu takovému přemluvit, musíte mu nejdřív namazat obličej krémem a do pusy mu zastrčit brčko na dýchání. Potom mu hlavu obalíte sádrou, necháte jí zatuhnout a celý to sundáte.

Nějak se ale stalo, že jsme je málo namazali, nebo byli úplně zkouřený, nevím, ale ono jim to na těch hlavách zůstalo a nešlo to sundat. Všichni tři seděli na louce s obříma hlavama a brčkama v puse a my se jim snažili po kouskách tu sádru odlepit. Nakonec se z toho dostal jenom Michal Viktořík.

Ota Klempýř a Mirek Chyška museli do nemocnice v Sušici, kde jim to čtyři hodiny doktoři řezali různejma pilama a kleštěma, takže jim na obličeji nezůstal jedinej chlup.

Když jsem jim to pak s vyzážistkou vyčesávala z vlasů, tak jsme se dusily smíchy, protože ty jejich obličeje vypadaly jak z umělý hmoty. Produkční si na mě stěžoval, že místo abych cítila spoluúčast na jejich utrpení, tak jsem se válela v křečích po louce a smála se jako blázen. Myslím , že na mě tenkrát měli docela vztek. Ale klip se jim pak moc líbil.

To ten můj druhej film už byl víc v pohodě. Jmenoval se „Panenky a muži" a byl občas označovanej jako feministickej. Nevím proč. Já jsem tam pouze chtěla vyjádřit, co se v ženský děje, když se nemůže rozhodnout mezi třema chlapama. Zastávám sice názor o rovnoprávnosti žen, ale tenhle film byl spíš o mně. O mé nerozhodnosti a zbožném přání, dokázat spojit tři různé muže v jednoho ideálního.

Tenhle film vznikal celej ve studiu a byla to taky kombinace živých herců a animace. Natáčelo se s modrým pozadím - bluescreenem, který jsem pak na počítači vyměnila za pozadí mnou vytvořené.To je nejlepší, když můžu na tom filmu i po nátáčení dál pracovat. Nedokážu si představit, že bych jen natočila film a pak už do něj nemohla nijak zasahovat, jenom dodělat střih a zvuk. Pro mě je nejzajímavější právě ta postprodukce.

Když je to natočený, tak teprve to je pro mě ta surovina, se kterou dál pracuju na počítači. Formuju jí, posouvám, vrstvím a tím se to všechno dostává do další dimenze. Tam už to ovlivňuju jen podle sebe. Tuhle část práce nejradši páchám s nějakým citlivým operátorem. Myslím tím člověka, který má nejen technické schopnosti, ale i výtvarné cítění.

V mém případě je to operátor na počítači Quantel HENRY, Tomáš Markl, se kterým můžu bez obav všechno konzultovat, protože tyhle schopnosti má. Nejhorší pro tuhle práci je typ zvanej „Technik-stroj", kterej se jenom ptá „Jak to chceš..." a nemá k tomu žádnej vztah. To je pak utrpení.

Zatím poslední můj film, kterej teď právě dokončuju, se jmenuje Polednice. Je to vlastně o rozhodnutí, které nejde vzít zpátky.

Napadlo mě, že by to mohlo být o potratu. Hlavní roli v tom hraje Monika Načeva, která shodou okolností těsně před natáčením porodila svoje první mimčo chlapečka Riu. Možná i kvůli tomu mne napadlo jí tam obsadit. Ostatně její bezprostřednost mě zaujala, už když jsem v minulosti používala její hlas pro jedno školní cvičení. Obávala jsem se, že to nebude chtít vzít, ale byla strašně v pohodě. Nakonec si Riu v tom filmu i zahrál. Byla to pro něj první filmová role v životě.

Ten nápad Polednici natočit, vzniknul docela náhodně. Jednou takhle ráno jsem si čistila zuby a v uších mi zněly úryvky básně Polednice z Erbenovy Kytice. Protože to bylo zrovna v době, kdy sem připravovala svůj absolvenťák a zdálo se mi to zajímavý, rozhodla jsem se to tam použít. No jo, ale jak to ztvárnit. Pořád mě napadaly nějaký blbosti a nebylo to ono. Navíc šlo o docela vážný téma a já filmy „na vážno" točit neumím.

Tak jsem si řekla, že to nechám zatím uležet. Občas mě hlavou něco problesklo, ale scénář se mi pořád moc nelíbil. Vždycky totiž potřebuju ty moje prvotní nápady dát nějak smysluplně dohromady. Sama to dost dobře neumím, a tak jsem nejradši, když můžu ten scénář konzultovat s někým, kdo má představivost a respektuje moje nápady a současně v nich dokáže najít souvislost.

Všechno se to nakonec podařilo propojit a tak jsem ten scénář potom nabídla v ČT u Tvůrčí skupiny Anny Beckové, která mi ho umožnila natočit. Bude se to vysílat včetně Studny 3. nebo 4. prosince v pořadu Starty. Navíc Monika Načeva v průběhu natáčení kojila, takže to bude i dost autentický."

Tak tohle je Niké. Nápadně nenápadná osůbka, ze které do všech stran vyzařuje temperament a energie plná jižního slunce. Její tatínek je horkokrevný Řek a maminka bývalá aktivní sportovkyně. Už tedy její původ jí od malička jednoznačně předurčil k tomu, aby se stala vyjímečnou a originální. Pokud se někde objeví, tak o ní každý ví a je jí všude plno, aniž by o to nějak zvlášť usilovala.

Je třeba úplně jednoduché jí kdekoliv najít, protože stačí jen vyslovit klíčové heslo „Niké" a každý hned ví, o koho se jedná. Tahle ženská se totiž chová úplně přirozeně a bez přetvářky. Hlavně v tom spočívá její originalita. Není arogantní ani zbytečně samostatná, jak by se na studentku režie zdálo. Když něco neví, tak se zeptá, a nepředstírá, že už to dávno věděla.

Ani při samotném natáčení nedává nikdy najevo, kdo je na place pánem. Sama si totiž dobře uvědomuje, že by to nikam nevedlo. Nemá zapotřebí na někoho vřískat, jak je to u mnoha zkušenějších režisérů zvykem, protože s ní každý pracuje dobrovolně a s radostí. Místo toho, aby měnila natáčení v několikatýdenní mučírnu, snaží se plně využít toho, co film nabízí. Dokáže si s natočením materiálem pohrát a upravit ho zcela podle svého.

Díky neotřelým nápadům a spojení hraného filmu s počítačovou a ruční animací je vždy konečným výsledkem její práce originální a pozoruhodné dílko. Je to určitě i díky jejímu systému psaní scénářů, který otevírá prostor improvizaci a bezprostředním nápadům. Je stále ochotná diskutovat a neopomíjí ani názory ostatních aktérů natáčení. Celá kostra příběhu se tak může ještě v průběhu natáčení postupně změnit, ovšem základní idea zůstává zachovaná. Její filmy mají konkrétní význam a jasné poslání.

Snaží se vždycky o něco víc, než jen ohromit diváka bezduchou zápletkou s hromadou efektů. Ty naopak používá úsporně a s citem jenom tam, kde mají význam a své místo. Pokud Niké zrovna nenatáčí žádný filmík nebo nevytváří upoutávky pro TV NOVA, můžeme jí spatřit, jak se neohroženě řítí Prahou ve svém polském mini autíčku, aby tak byla co nejdříve doma a mohla se zabývat keramikou nebo kreslením svých obrázků.

V zimě dráždí pláňkaře na zasněžených evropských svazích svojí bravurní jízdou na snowboardu a v letních měsících je posedlá touhou zatančit si se skutečným profesionálem žhavé latinsko-americké tance. Nejraději má Salsu a Sambu. Čas od času se vrhne i k plotně, aby zplodila pro své přátele nějakou tu klasickou řeckou dobrotu. Umí to vskutku náramně. Dodnes mám doma na památku zcela zohavenou remosku. Jeden z jejích receptů na podařenou řeckou krmi si můžete aplikovat na vlastní zažívací ústrojí následovně:

A proč, že se tenhle profil jmenuje Helenka?!

Inu to bylo tak; v době, kdy se Niké narodila, panovala na špičce tuzemských hitparád tehdy ještě nestárnoucí hvězda, zpěvačka Helenka Vondráčková. Její popularita byla natolik závratná, že i rodiče Niké, jinak zcela normální rozumní lidé, podlehli svodům showbussinesu a málem své právě narozené dítko obdařili tímto sice půvabným, ovšem pro tohle stvoření totálně nevhodným jménem.

Naštěstí ruka osudu zasáhla včas a zvolila pro Niké tohle originální řecké jméno. Dokážete si snad představit, že by někdy v budoucnu, při předávání Oskarů, zazněla z úst některé hvězdy stříbrného plátna vedle zvučných jmen jako Quentin Tarrantino, David Lynch či Oliver Stone tahle podivná věta: „And winner is... Helenka Papadopulosová!"

PASSPORT:

helenkahelenkaNiké Papadopulosová (nar.21.3.1972)

  • 1986 - 1990 Uměleckoprůmyslová škola v Praze, obor propagační grafika
  • 1990 - 1992 Výtvarná škola Václava Hollara v Praze, obor průmyslový design
  • od roku 1992 Filmová akad. můzických umění v Praze, obor animace, multimed. tvorba, režie
  • Se svými filmy se zůčastnila mnoha filmových festivalů např.Osnabrűck (Něm.), Malaga (Špaň.), Stutgart (Něm.) aj.
  • Film Panenky a muži získal 1.cenu na festivalu FAMU v kategorii multimediální tvorby.
  • Její filmy můžeme občas shlédnout na projekcích FAMU, nebo na obrazovce Čes. televize.

Naše mise

1. Chcete-li si myslíte
Uděláte-li si lidé myslí si myslí, budou tě miluju. Pokud jste opravdu si myslí, budou vás nenávidět.
2. Sdělit světu pravdu
Když si jen říct pravdu, začnete vydělávat důvěru, jako novináři, naším posláním je říkat pravdu.
3. Aby se budete smát
Chceme, aby se budete smát, smích, úšklebek, škleb, nebo úsměv, když se snažíme najít vzhůru života ve vší zla kolem nás.

Name Day/Svatek

Yesterday : Filip Today : Valdemar Tomorrow : Vilém After tomorrow : Maxmilián

Pink Moon
Keith Kirchner Charlie One, Ohm Square

Co se stane, když smícháš spoustu Jacka Danielse, lehký marlbora a surrealistickou atmosf [ ... ]

Mužské choutky v Čechách
Joe Bodia Mužské choutky v Čechách

Co říká českým mužům porno? Nejlepší odpovědí vám nejspíše bude ta vaše. Avšak pokud [ ... ]

Hypnóza v džugli předsudků
Ryška Hypnóza v džugli předsudků

Hypnóza je způsob léčení, při kterém léčitel využívá uměle vyvolaný stav zvýšené su [ ... ]

4 HERO - Two Pages
Keith Kirchner 4 HERO - Two Pages

Třetí nahrávka od tajemné skupiny drum and bassových hlav, která úzce spolupracovala s Roni S [ ... ]

Jsme sami? Nemluví na nás? Neposlouchají nás?
Jeffree Benet Jsme sami? Nemluví na nás? Neposlouchají nás?

The Search for Extraterrestrial Intelligence (Pátrání po mimozemské civilizaci) je hledáním,  [ ... ]

Der Pendler: Rozhovor s Florianem J. Leibetsederem
Michael Kyselka

Nejdřív jen jezdíte do Korutánie a pak se z Vás stane.

Pomoc je tady: Rozkoše bez Rizika
Jarka Fricová Sex pracovník (Foto: Jeffree Benet)

Povídám si s paní Hanou Malinovou, výkonnou tajemnicí organizace Rozkoš bez rizika, která má [ ... ]

P.L.U.R. - Mír, láska, jednota, respekt
Joe Bodia P.L.U.R. - Mír, láska, jednota, respekt

Všichni jsme propojeni a víte, co nás všechny spojuje? V HOUSE NATION se tomu řká  [ ... ]

Ostatní články
Computer Engineering Program Basic engineering education And computer science of computer systems At Faculty of Information Technology Sriprathum university Emphasis on the design of embedded systems, both hardware and software, instruction set, VLSI technology and networking. To meet the needs of the industry.