Bílí otroci za velkou louží
fShare
0
Pin It

Náš příběh začal někdy koncem února 1998 po několikaměsíčním neúspěšném hledání práce. Jsme dva týpci z Prahy s čerstvou maturitou, a tak asi nikomu nemusím dlouze popisovat, že sehnat práci, která nás alespoň trochu duševně naplní a totéž udělá i s naší peněženkou je téměř nemožný.

Když už asi po dvacátý v běžných rubrikách inzertních novin nic nenalézáme, začínáme pokukovat po inzerátech týkajících se „černé” práce v zahraničí. Nejčastěji se objevující je titulek „Práce v USA”. Asi to všichni znáte, úklidy super­marketu, myčky aut, práce v restauracích... Najít duševně upokojivou práci v rodné vlasti bylo sice našim původním záměrem, avšak druhý požadavek, tedy naplněná peněženka, nakonec vítězí. Podle inzerátů by totiž naše výplata měla činit asi pětkrát více než průměrný plat v Čechách. A k tomu všemu ještě ochutnat Ameriku?

Jedem!

Po několika rozhovorech s různými „zprostředkovateli” vybíráme jistou firmu z Vyso­kého Mýta, působící nejprofesionálněji a poskytující nejlepší servis. Podmínky jsou jednoduché: peníze na odlet, 400 dolarů zprostředkovatelský poplatek vyžadovaný až na místě, vízum.

Amíci o takovejch jako jsme my zřejmě dostatečně dobře vědí, a tak dostat vízum byla první překážka. Čtrnáct dní po podání žádosti o udělení víza přichází do našich schránek žluté pozvánky k pohovoru s americkými úředníky.

Časová prodleva mezi doručením pozvánky a termínem pohovoru jsou dva měsíce. Odlítat tedy nebudeme na začátku března, ale dopadne-li to dobře, tak někdy v polovině května.

Dva měsíce ubíhají jako voda, přichází konec dubna a s ním i termín pohovoru. Zřejmě nepůsobíme jako potencionální bílí otroci, ani jako členové teroristické organizace, a tak během propocený čtvrthodinky je překážka odstraněna. Máme vízum. Víme vůbec do čeho jdeme? Nevíme, ale momentální dostatek trochu hloupý důvěry vítězí. Pevný termín odletu na našich letenkách tedy na další půlrok určuje náš osud. Budem dřít někde v restauraci v Severní Karolíně, v jejím hlavním městě Raleigh. Práce nic moc, ale ty penízky...

Peklo nebo ráj?

Den před odletem přichází loučení s rodiči a pak už jen poslední pařba s našimi nej... mající konec až v Boeingu 747 letícím směrem New York. Určitě si tu akcičku dovedete představit. Letadlo vjíždí na runway, začínáme neuvěřitelně zrychlovat, čumák se prudce zvedá, následuje rychlé stoupání a my se každou vteřinou vzdalujeme stovky metrů od domova. Jsme plni rozporuplných pocitů, stejně jako ti, co se na naše vzdalující se letadlo dívají z ruzyňského letiště. Jedno je ale jistý, letíme. Kam? Do pekla.

Asi po deseti hodinách letu mají naše grindersky konečně tu možnost, možná i čest vychutnat první dotek s americkou půdou. Následuje několikahodinová prohlídka největšího města světa, která fakt ani v nejmenším nestačí, a pak už odjezd z new­yorkského Bus terminalu autobusem společnosti Grey Hound Lines, tedy společností přepravující po USA ty největší sociály, směr Raleigh - NC. Dvanáct hodin v autobuse plném černochů a nepříjemně zapáchajícího záchodku končí brzy ráno 14. května tam, kde bychom měli strávit budoucí půlrok našich životů. V Raleigh.

V nádražní hale zvedáme telefon a voláme kontaktní osobu „supervisora” Aleše. Ten slibuje, že během půl hodinky pro nás někdo přijede. A vskutku. Po dvou hodinách se objevuje týpek jménem Libor ještě s několika dalšími našimi budoucími kolegy-otroky. Z výrazu jejich tváří, z toho o čem a jak se baví, začínáme mít nejisté pocity. Pomalu se dozvídáme spoustu nových věcí, o kterých nám „profesionální” firma působící v Čechách nic neřekla. Do práce a z práce nás budou vozit „firemní” řidiči, kterým ovšem měsíčně zaplatíme 140 dolarů. Má otázka: „A co když si koupím vlastní auto,” vyvolává u řidiče prudký výbuch upřímného smíchu. Zaslechneme také něco o placení „daní” a jiných poplatků.

Zatím je ale brzy na vyvozování jakýchkoli závěrů. Po návštěvě fotografa, který nás za neuvěřitelných 14 dolarů vyfotí na jakési „pracovní povolení”, konečně přijíždíme do kavárny, kde nás již čeká zmi­ňovaný Aleš. Ten naše doměnky a teze mění v reálné zprávy. Během našeho pobytu zaplatíme 500 dolarů za social security number, který podle zkušeností kolegů stejně nikdy neuvidíme a budem ho splácet tolikrát, kolikrát bude chtít supervisor. To on totiž dostává peníze od bosse a vypisuje šeky svým podřízeným.

„Může tedy napsat co chce,” ptáme o několik dní později. „Jo, to on taky dělá,” dostává se mi nepříjemná odpověď. Dále nám každý měsíc bude strhnuto 140 dolarů na údajné daně. Začíná mi pomalu docházet, proč má otázka týkající se zakoupení vlastního auta vzbudila tak upřímný smích.

Během schůzky s Alešem přichází osudový moment našeho pracovního pobytu v USA. Děláme první velkou chybu: platíme 400 dolarů za zprostředkování práce, kterou ještě nemáme. Dostáváme se tím do pozice, která je pro organizace tohoto typu tím nejlepším, co může být. Stáváme se totiž skutečnými bílými otroky. V peněžence 40 dolarů a termín v pořadí druhého šeku, tedy prvního šeku, který dostanem na ruku, je až za měsíc. První šek si totiž nechává boss, jako ochranný depozit proti pří­padnému útěku. Další novinka, která nepřináší do naší pošramocené nálady nic pozitivního. Jak přežijeme první měsíc si nedokážeme představit.

Země ‘neomezených’ možností

V další části rozhovoru se dostáváme k otázce samotné práce. Máme na výběr z několika prací. Myčka aut (výhodou jsou každodenní dýška na ruku, nevýhodou nižší plat), práce v kuchyních různých restaurací a sklad piva. Na doporučení kolegů a vzhledem k naší finanční situaci vybíráme restauraci s výhodou stravování zdarma. Supervisor náš výběr na oko akceptuje. Přesné informace se prý dozvíme večer. Dalším čerstvě vycházejícím problémem je naše ubytování. Původně a podle slov „profíků” působících v Čechách měl být pro nás apartmán připraven. Není. Musíme prý vydržet. Zhruba čtrnáct dní budeme muset spát v obýváku u jednoho z řidičů. Ale takhle prý začínal každý...

Po rozloučení se supervisorem Alešem, tedy člověkem, který by se zde o nás měl starat a být s námi v častém kontaktu, jsme odvezeni na zmiňovaný apartmán. Netušíme však, že Aleše hned tak neuvidíme. „Doma” se setkáváme s klíčovou osobou tohoto dne. Martin, pobývající v Americe 10 dní, je pevně rozhodnut se do konce měsíce vrátit zpět do Čech. Je to jeden z mnoha, kteří se divně tváří, ale první, kdo je ochoten o všem mluvit. Teď teprve začíná to pravé peklo.

Dostáváme další, leč nepříjemné informace. Člověk jenž si chce přivézt domů nějaké „dolce”, musí pracovat 14 hodin denně, sedm dní v týdnu a mít dvě práce. „Tady seš jejich, zfalšujou tvoje píchačky, uberou ti hodiny, zaplatěj co oni budou chtít. My si můžeme říkat co chceme, ale stejně bude po jejich!” Koneckonců o tomto se velmi brzy pře­svědčujeme na vlastní kůži.

Večer nám totiž řidič sděluje, že nejedeme do restaurace, ale na myčku aut. Supervisor totiž dostal svých 400 dolarů od každého z nás a dál už ho tedy nezajímáme. Ať žije svobodný výběr práce! S příchodem večera si začínáme uvědomovat těžkost naší situace. Žádná možnost případného návratu domů, a tak zdrceni všemi skutečnostmi otvíráme láhev whisky a opíjíme se. Během této bohulibé čin­nosti se dáváme do řeči s dalším spolubydlícím, který sice vše potvrzuje, ale zároveň uklidňuje, že se to dá vydržet. „Je to hodně tvrdý, ale dá se to,” říká.

A tak nastává každodenní pracovní režim. Mytí aut, 45 stupňů Celsia na slunci, neskutečně pomalu ubíhající 10ti hodinová pracovní doba. V případě špatného počasí je pochopitelně neplacené volno. Po prvních 14 dnech orientačně počítáme hrubý výdělek a zjišťujeme, že po zaplacení všech poplatků se dostaneme do mínusu. To nás silně znepokojuje a dává první impuls k přemýšlení o útěku. Naštěstí máme z Čech několik kontaktů na jiná místa. Postupně všechny obvoláváme, ale naději nám dává pouze jeden. Docela sympatický český emigrant Láďa slibuje, že se nás z toho pokusí dostat. Nám nezbývá nic jiného, než věřit a doufat.

Zachraň se, kdo můžeš!

Když velmi opatrně (člověk nikdy neví) naznačujeme jednomu z našich kolegů náš záměr utéct, varuje nás před pověstným „baseballovým týmem”, který vyřeší všechny vzniklé problémy. „To ti nasaděj helmu na hlavu a pak ti zlámou všechny kosti,” další radostná zpráva. Ta nám však v našich plánech nezabrání. O útěku uvažuji i naši spolubydlící, ale nemají kam. Nabízíme jim, že je dle možností vezmeme s sebou.

Teď už jen netrpělivě čekáme na Láďův telefonát. Konečně jsme se s ním asi po týdnu spojili. Má pro nás práci v Indianapolis. Do týdne nám zavolá přesné místo určení a termín odjezdu. Věříme mu a čekáme. To však ještě netušíme, že naši dobře zorganizovanou akci zákonitě přeruší příkaz zeshora.

Jednoho dne zkrátka přišel řidič a pravil: „Zejtra se oba stěhujete do Wilsonu. Budete pracovat v kuchyni golfového klubu a máte to brát jako rozkaz!” I přesto, že jsme nechtěli, museli jsme. Další den nás tam supervisor Aleš, kterého jsme již měsíc neviděli, odváží 60 mil do městečka Wilson. Cestou se bavíme o naší finanční situaci a Aleš nám nabízí půjčku výměnou za pas. V tu chvíli nám začíná svítat. Ve Wilsonu nás čeká mytí nádobí, krájení zeleniny, pří­prava jídel a stále buzerující šéfkuchař. Nám to ale začíná být těžce jedno, protože během dvou dní bychom měli zmizet. Po práci se jdeme zabydlet k novým neznámým lidem do našeho nového apartmánu. Opět je nás tam asi devět.

Druhý den jsme v práci od rána do noci. Ráno voláme ve smluvenou hodinu Láďovi, ale ten není doma. A to ani za hodinu, dvě, tři… Co se děje? Kde je? Začínáme si dělat obavy, celý den totiž není k zastižení. Naše plány se pomalu bortí, nálada a psychika také. Poslední jiskra naděje vyhasíná. Snad to vyjde druhý den. Nevychází. Totéž. V té chvíli se ocitáme na pokraji svých psychických sil. Naše nervová soustava je teď jako natažená nit, které stačí sebemenší kousíček, aby praskla. Chvíli se nám chce smát, chvíli brečet.

Nikomu z vás bychom nepřáli situaci, kdy jste 10 000 km od domova, od rodného kontinentu vás dělí oceán, vkapse ani dolar a za sebou máte organizaci, která vás neakceptuje jako člověka, ale pouz jako levnou pracovní sílu bez jakýchkoliv práv a možností. Jste sice v zemi neo­meze­ných možností, ale zároveň v zemi, kde zadarmo nik­do nepomůže. A tak vám nezbývá nic jiného, než sedět v koutě místnosti a pře­mýšlet o tom, zda zavolat na Českou ambasádu a požádat o transport do bohnického ústavu nebo se obrátit na Armádu spásy.

Bůh ale zřejmě přeci jen existuje, protože den poté zazvoní v práci telefon a v něm omlouvající se Láďa. Ten nám dodává sílu a chuť jít dál. „Ještě dnes musíme zdrhnout do Raleigh a ráno do Indianapolis, aby nás nestáhli o všechny peníze.” Telefonicky se s klukama domlouváme na podrobnostech a chvátáme „domů”, kde zhruba o půlnoci všem navrhujeme spánek.

Během asi deseti minut vše uléhá a my netrpělivě čekáme na smluvený telefon ve dvě ráno. O půl třetí, tedy třicet minut po ještě neuskutečněném hovoru jdu trochu nervózní k pumpě pro cigarety. Cestou mne míjí hnědý Hyundai Excel. Jsou to kluci. „Rychle, jedeme!!!” Věci jsme již měli předem sbalené, takže jsme se jen tiše vytratili, aby nikdo spící nebyl vyrušen. Práskač může být každý.

Ani nevíte, jak je nádherné překračovat spící lidi a vědět, že z toho srabu jdete o 1000 mil dál. V Raleigh už jen krátký a neklidný spánek v zamčeném pokoji, aby si nás nikdo zbytečně nevšiml, zavolat dva taxíky a „ukrást” naše šeky řidiči, u kterého se právě nacházíme na apartmánu a který nám ho měl příští týden doručit. Zde je ovšem nutno se pozastavit. Šek je pouze jeden, jen pro jednoho z nás a nese cifru 70 dolarů. Za měsíc ustavičné dřiny. Zůstat o den déle a začít splácet vše požadované, tak se z dluhů nikdy nevyhrabeme.

Přivolaní taxikáři nás dopravují na Greyhound. Zde kupujeme za půjčené peníze jízdenky a před námi je už „jen” 36 hodin jízdy se čtyřmi přestupy. Kam? Téměř do ráje...

Zde náš příběh pomalu končí. Do Indianapolis nás přijelo šest a jsme tu dodnes. Máme svůj byt, auto, telefon, prostě všechno, o čem by se nám v Raleigh mohlo jen snít.

Děkujeme všem, kteří nám možně i nemožně pomáhali. Díky Ájo, Jiříku, Pájo, dík všichni. Teprve v takovýchto situacích jsme si uvědomili, co máme doma. Věřte, jsou to poklady. Mějte se lidičky a čekejte nás na letišti, bude dobrá akcička.

Naše mise

1. Chcete-li si myslíte
Uděláte-li si lidé myslí si myslí, budou tě miluju. Pokud jste opravdu si myslí, budou vás nenávidět.
2. Sdělit světu pravdu
Když si jen říct pravdu, začnete vydělávat důvěru, jako novináři, naším posláním je říkat pravdu.
3. Aby se budete smát
Chceme, aby se budete smát, smích, úšklebek, škleb, nebo úsměv, když se snažíme najít vzhůru života ve vší zla kolem nás.

Name Day/Svatek

Yesterday : Evženie Today : Vojtěch Tomorrow : Jiří After tomorrow : Marek

Styl Kiosk
Anna Koslová Styl Kiosk

Styl novinky a další ...

Co je na umění tak zábavného?
Hakim Bey Co je na umění tak zábavného?

Umřelo Umění s dadaisty smíchy? Nebo snad k této sardonocidě došlo mnohem d&# [ ... ]

TOBIÁŠ JIROUS - Hi-Fi Heroes
Barbora Gregorová Tobiáš Jirous: Hi-Fi Heroes

Tobiáš Jirous je nejen synem svých rodičů a hrdinou filmu Marcela Bystroně C [ ... ]

Patrik Ouředník: Europeana, Stručné dějiny dvacáté...
Barbora Gregorová

Postihnout v kostce celé dějiny 20. století, století snad nejkrvavějš& [ ... ]

EASTERN UPRISING - Dance Music from the Asian Unde...
Keith Kirchner EASTERN UPRISING - Dance Music from the Asian Underground

Pozoruhodná a podařená kompilace.

Gummo
Joe Bodia Gummo

Pravidla komerční filmové tvorby plní stejnou úlohu jako pravidla figurální malby nebo hudebn [ ... ]

Získejte kontrolu nad svými údaji
Lenka Sovova

Vzhledem k tomu, že žijeme ve světě digitálních technologií, kde se internet stal alfou i ome [ ... ]

Jak správně ubalit jointa?
Howard Marks Jak správně ubalit jointa?

Navzdory nebezpečným vlivům tabáku na zdraví, kouření jointu (ručně ubalená cigaret [ ... ]

Ostatní články