"Vogue" foto z Jeffree Benet
fShare
0
Pin It

Odùvní průmysl stojí v současnosti před zásadní otázkou: dá se dnes vůbec hovořit o etickém nakupování?

"To, co dnes dodává kožešinám na přitažlivosti, je všechno to ošklivé a zlé, co za nimi stojí. Jistě, politické a ekologické skupiny vyvinuly v této oblasti takový nátlak, až tím vytvořily nové tabu, ale právě pro oděvní průmysl, který je tak senzací chtivý, jsou tabu jen proto, aby byla porušována."

Námezdní síly a nutrie análně usmrcované elektrošokem, to jsou problémy, které oděvní svět nemůže jen tak lehce ignorovat. Nikdo z nás nechce nosit oblečení ušité za hladovou mzdu, nebo chodit v botách, ke kterým lepí podrážky pětiletí otroci, ale co s tím vlastně můžeme dělat? Nátlak vyvolaný spotřebitelskou veřejností na západě by se zdál jako zbraň nejúčinnější. Konec konců útočné a emocionálně nabyté kampaně způsobily už v osmdesátých letech trhu s kožešinami zdánlivě nezhojitelné rány, takže dokonce i proslulý obchodní dům Harrods v Londýně zavřel známé oddělení kožešin s přiléhavým názvem "Přítulné a roztomilé".

Emoce veřejnosti byly tak rozjitřené, že zbývající hrstka příznivců kožešin ukryla své luxusní artefakty doma, a poté, co i obchody s oděvy z druhé ruky řekly "kožešiny rozhodně ne" vystlala košíček domácího mazlíčka leopardí kůží. Jenže s náhlým návratem kožešin na mola módních přehlídek a stránky módních časopisů, se objevuje i otázka, zda lze skutečně spoléhat na tlak zákaznické veřejnosti.

V současné době je etická výroba oděvů složitější, než by se kdy mohlo zdát. Robota a vykořisťování bují a vyplácí se. Dokonce i v rozvinutých zemích. Vzhledem k tomu, že nahoře stojí maloobchodníci, výrobci, kteří stojí pod nimi a najímají námezdní síly, tlačí ceny níž, níž a ještě níž. Musí se totiž ucházet spolu s konkurencí o lukrativní zakázky a to i přes to, že vyrábí v nevyhovujících chatrčích na starých singerovkách z druhé ruky.

A jsou to tedy ti úplně dole, kdo pak trpí. A protože návaznost na pracovní sílu není přímá, maloobchodníci se mohou lehce distancovat od své skutečné zodpovědnosti za ty, jež produkují výrobky, které oni prodávají, s odkazem na volný trh. Cheryl Kuczynská z obchodního domu Marks & Spencer například používá tuto chytrou vyvlékací větičku: "Žádná z těchto továren nám nepatří, všechny jsou ve vlastnictví dodavatelů, s nimiž pracujeme."

Ale jaké jsou tam úrovně mezd? "To byste si museli promluvit s dodavateli."

Z informací podávaných v nedávno publikované knize o práci za hladovou mzdu pod názvem No Sweat, kterou redigoval Andrew Ross, vyplývá, že jak se oděvní průmysl stále více globalizuje, vrací se zacházení se zaměstnanci na úroveň z přelomu století. Tento proces se jen urychlil horlivým zaujetím Reaganovy a Bushovy vlády proti komunismu: rozhodnuti rozsít sémě kapitalismu do rozvojového světa za každou cenu, nabídli ziskuchtivými americkým firmám neodolatelné obchody a podpořili obchod se Střední Amerikou, Asií a Karibskou oblastí miliony dolarů pocházejících z kapes daňových poplatníků.

To spolu s lukrativními směnečnými kurzy dolaru a zoufalými masami hledajícími práci přivedlo tisíce firem do oblastí, kde lidská práva nestojí v cestě výroby. Od roku 1980 jen v rámci karibské oblasti vložila americká vláda 1.306.111.000 dolarů do 93 investičních a obchodně-propagačních projektů. Jako důsledek těchto opatření ztratilo ve Spojených státech práci na půl milionu dělníků pracujících v oděvním a textilním průmyslu a zbytek zaznamenal dvacetiprocentní snížení mezd.

Při eskalující konkurenci a snahách o snižování nákladů je téměř každý odsouzen k prohře. V roce1996 v továrně LV Mayles na Haiti zjistila Americká pracovní společnost (NLC), že dělníci vyrábí značkové doplňky s tématikou filmu Pocahontas pro Disneyho za mzdu, která se pohybovala mezi 28 až 30 centy za hodiny, tzn. 55 promile maloobchodní ceny zboží. Neexistuje směnečný kurz, který by ospravedlnil tak ostudně nízké mzdy. Stačí si to porovnat s 200 miliony dolary, které tentýž rok vydělal ředitel firmy Disney Michael Eisner. Při 97.600 dolarech na hodinu si nahrabal peníze jen 325 tisíckrát přesahující haitské mzdy. Disney vzal tyto informace vážně a nyní se zabývá podmínkami haitských dělníků s cílem zamezit další diskriminaci.

Jenže zatím se světová propast chudoby rozevřela ještě více. Andrew Ross uvádí, že rozdíl mezi bohatými a chudými našeho světa je "dvakrát tak velký, než byl před třiceti lety. Ve Spojených státech se tato nerovnoměrnost vrátila na úroveň dvacátých let, to znamená do doby před zavedením progresivního danění. Horní jedno procento rodin nyní vlastní 42 procent amerického bohatství a ekonomice velí velké korporace. Zatímco mzda vysokých vedoucích pracovníků se za posledních patnáct let zvýšila o tučných pět set procent, továrenské mzdy zaostávají za inflací a za posledních pět let se dokonce snížily o čistá dvě procenta."

Na reakci však nebudeme muset dlouho čekat. Oxfam je jedna z nejznámějších mezinárodních organizací, které se zabývají bojem proti utajenému využívání při výrobě. Koordinátorka kampaně Sue Flucková se domnívá, že spotřebitelé na západě mají na to, aby způsobili změnu v myšlení na celém světě:

"Tlak ze strany spotřebitelů je neuvěřitelně důležitý. Pokud si lidé chtějí kupovat šaty, které byly vyrobeny za hladu a týrání, pak se mohou přesunout někam jinam..." Obchodní síť Gap, která má základnu ve Spojených státech je nyní dávána za příklad jiným společnostem, neboť právě oni se zajímali o své zdroje pracovních sil a při té příležitosti v roce 1995 přišli na zneužívání ghanských otroků.

Americká pracovní společnost (NLC) zorganizovala šňůru přednášek po celých Státech, na kterých hovořila patnáctiletá švadlena Wendy Diazová, která silně pošramotila naleštěnou image společnosti, zatímco na ulicích stáli demonstranti protestující proti Gapu, nad hlavou transparenty se slogany jako "Skutečné děcko Gapu pracuje dvanáct hodin denně". Podle údajů britského časopisu Etický spotřebitel je nyní "společnost Gap o pouhý krok dopředu před ostatními oděvními firmami, což je ovšem především proto, že na začátku byla spíš o krok vzadu." V rámci firemní politiky byly v Gapu zavedeny jisté zásady, ale stačí to na to, aby ji ostatní následovali?

Angela Haleová z organizace Práce za etiketou, která spojuje velké množství menších organizací po celé západní Evropě si to nemyslí: "Dosavadní poznatky ukazují, že nezáleží na tom, zda má firma správné firemní zásady. Na čem skutečně záleží, je ustavení nezávislého orgánu, který by jejich plnění monitoroval."

Společnosti Gap a C&A nyní takovéto organizační schéma zavádějí. Sue Flucková tvrdí, že je nezbytné, "aby to, co firma hlásá, bylo možno potvrdit nezávislým zdrojem". Zákonodárství v této oblasti zatím silně pokulhává za realitou, je totiž třeba, aby se zákony přijímaly celosvětově. Firmy, které podléhají tlaku veřejnosti, ovšem nespadají jen do ranku oděvního průmyslu. Nespravedlnosti, které se dějí v obuvnickém průmyslu třetího světa se už několikrát objevily na předních stranách deníků, když se díky západním médiím nadnárodní výrobci sportovních doplňků dostali do středu zájmu veřejnosti.

Nyní, když se přes osmdesát procent evropské obuvi dováží, ta levnější především ze zón volného obchodu, není nadále možné odvracet zrak. Podmínky ve velkých továrnách jsou už dost strašné, ale v těch menších, domácích mohou být ještě horší. Dětem se běžně dává ta nejhorší práce, zejména lepení. Když dennodenně vdechují toxické výpary, absorbují plicemi chemické látky, které způsobují permanentí poškození zdraví, zejména plic a působí újmy při jejich dalším vývinu.

Platy bývají tak skromné, že mnoho dělníků si samo nemůže dovolit nákup bot, a tak jsou často nuceni žít v podmínkách podobných vězení: pracovní doba bývá 14 hodin a volno dva tři dny za měsíc. Některé společnosti dokonce účtují svým zaměstnancům poplatek za umístění, když nastoupí do práce. V září loňského roku, organizace katolické pomoci CAFOD zahájila masovou kampaň cílenou na řešení takového zneužívání, zejména v oblastech âíny a Brazílie.

To, že firmy vůbec začaly takovýmto stížnostem naslouchat, je velmi významné, ale na jak dlouho se případné změny uchytí? Loňský návrat kožešin na přehlídková mola mnohých návrhářů implikuje, že etika je fenomén, k němuž je třeba přihlédnout pouze tehdy, kdy veřejný tlak vzroste, ale jež je možno poté vez velkých skrupulí odhodit.

Samozřejmě je tu základní rozdíl mezi otázkami týkající se pracovních podmínek dělníků v oděvním průmyslu a etikou produkce kožešin. Vzhledem k tomu, že se dá jen obtížně rozpoznat pár bot či tričko, které bylo vyrobeno v nelidských podmínkách robotáren, mohou jednotlivci jen problematicky vyvolávat nátlak prostřednictvím svých rozhodnutí o nákupu té či oné věci. Označení "vyrobeno v EU" nemusí být zrovna pravdivé a v žádném případě nevylučuje podíl práce vykořisťovaných námezdních sil... mnoho námezdních dělníků v této zemi pracuje za hladových 25 korun na hodinu.

A i v případě, že bude možno definovat jasné cíle, bojkot by mohl nadělat více zla než dobroty. Místo, aby se snažily o vylepšení pracovních podmínek, společnosti, které se octnou pod palbou kritiky, se v panice rozhodnou raději přemístit jinam, což znamená ztrátu pracovních míst, tedy něco, co si žádná rozvojová ekonomka nepřeje. Nicméně u kožešin zákazníci vědí přesně, čemu se vyhnout, a mohou tedy velmi lehce zarazit přísun peněz.

To také původně vedlo k naprostému úpadku popularity kožešin na západě, ale podle mluvčího organizace PETA, která podporuje etické zacházení se zvířaty, Andrew Butlera se nepěkné pěstitelské metody nijak nezměnily: "Na továrních farmách kapou exkrementy z vyšších pater klecí do těch nižších. Stovky tisíc zvířat trpí extrémním vedrem či zimou, týráním, podvýživou a nemocemi. A když nastane chvíle popravy, metodou usmrcení bývá smrtelný elektrošok do pochvy nebo análního otvoru, aby nebyla poškozena kožka."

Podle jeho názoru vzhledem k tomu, že farmáři nejsou ochotní ke kompromisům, neměl by být takový ani spotřebitel. Ale copak se veřejné mínění neobrací jako korouhev ve větru?

Angličanka Anna Wintourová, která pracuje jako redaktorka amerického Vogue, se domnívá, že odmítnutí kožešin byl jen přechodný trend. Luxusní fotografie na křídovém papíře zobrazující tašky a kabáty z nutrií, liščí límce a kozačky s kožešinovou výstelkou pěkně promíchané s umělými napodobeninami kožešin v říjnovém vydání časopisu naznačují, že mezi nimi není žádný rozdíl. Možná, že módní autority zastaví tuto renesanci kožešin, ale přehlídková mola jsou nahony vzdálená ulici. To, co dnes dodává kožešinám na přitažlivosti, je všechno to ošklivé a zlé, co za nimi stojí. Jistě, politické a ekologické skupiny vyvinuly v této oblasti takový nátlak, až tím vytvořily nové tabu, ale právě pro oděvní průmysl, který je tak senzací chtivý, jsou tabu jen proto, aby byla porušována.

Nicméně Butler v žádném případě nevylučuje, že by bitva, tedy alespoň na západě, byla rozhodujícím způsobem vyhrána: "Vidíte to ve specializovaných časopisech, jak je kožešinový trh v úzkých, dnes zbylo už jen poskrovnu obchodů a v Americe i v Británii, je praktický po něm, takže dnes se kožešníci poohlížejí po nových trzích ve Východní Evropě a v Asii. Ale ať už dělají cokoli, vedou ztracenou bitvu.

Wintourová i Karl Lagerfeld (další fanoušek kožešin) jsou vnímáni jakou módní dinosauři. Krutost nikdy nebyla v módě a oděvy šité s krutostí také nikdy nebudou." Proč tomu tak je? Lidský strach ze společenského vydědění může být silnější než jeho slabost pro chlupaté potvůrky. Co se v tuto chvíli zdá jako překonané, je zuřivá hysterie ze sklonku osmdesátých let zaměřená proti kožešinám. Je možné, že takovýto přístup je potřeba proto, aby znovu přitáhl pozornost k danému tématu a pomohl prosadit změny. Také však může být velmi nezdravý.

Butler s chutí hovoří o tom, jak jeden člen organizace PETA hodil Anně Wintourové na talíř mrtvého mývala, když večeřela v jedné moderní restauraci v New Yorku, a popřál jí dobrou chuť. Pravdou ovšem je, že nálada trochu vychladla a vyzrála, takže když se podařilo dosáhnout zásadních změn v přístupu lidí, mohou takovéto šokující taktiky spíše vést k diskreditaci standardního pohledu. Vezměte si kupříkladu onen nekonečný boj za konopné textilie, kdyby tenhle rozumný a ekologický výrobek nebyl prosazován těmi, kdo jsou spojováni s drogami a obecně i s jistou formou společenské rebelie, asi bychom je už všichni léta nosili.

A jaká je budoucnost? Organizace Práce za etiketou právě zahájila novou pohlednicovou kampaň v Anglii: rozdávají stovky tisíc pohlednic, které můžete poslat těm, kteří zodpovídají za provinilé organizace, anebo je zanést místním zástupcům. A cedulka Oxfamu označující "čisté šaty" si získává respekt v rámci zemí Evropské unie. Cílem je vytvořit obecně uznávané označení etického výrobku, které by pomohlo spotřebitelům při rozhodování.

Samozřejmě ve finální fázi je nutné změnit zákony týkající se práce a zaměstnávání textilních dělníkům, ale vzhledem k mezinárodní povaze podobného kroku, je takové opatření nad rámec schopností západních zemí. Angela Haleová popisuje práci organizace Práce za etiketou jako "ne ani tak práci se zákony, jako s reklamou a osvětou.

My, evropští spotřebitelé můžeme podpořit úsilí dělníků v jiných zemích při ovlivňování místní vládní politiky." Též je nutné šít kampaně na míru, aby respektovaly cizí kulturní zvyklosti. Kupříkladu otázka práce dětí je mimořádně delikátní: pro některé je do nebe volající, pro jiné naprosto normální a přijatelná. Všeobecně se dá říci, že tvoří základ ekonomik s opětovnými krizemi, kde jsou jedinými alternativami hřbetu ohnutého nad stavem jedině žebrání a prostituce. "

Je nutné udržovat tlak ze strany spotřebitelů. To samozřejmě naráz nevyřeší problémy dělníků," říká Hale," je to otázka přijetí společných cílů." Takovýto duch praktické dohody se také odrazil při zahájení jarní iniciativy presidenta Clintona zaměřené na vymýcení robotáren, která obsahuje hlasy ze širokého spektra zájmů. Její rezoluce bude vyhlášena v listopadu.


Foto: Jeffree Benet

Naše mise

1. Chcete-li si myslíte
Uděláte-li si lidé myslí si myslí, budou tě miluju. Pokud jste opravdu si myslí, budou vás nenávidět.
2. Sdělit světu pravdu
Když si jen říct pravdu, začnete vydělávat důvěru, jako novináři, naším posláním je říkat pravdu.
3. Aby se budete smát
Chceme, aby se budete smát, smích, úšklebek, škleb, nebo úsměv, když se snažíme najít vzhůru života ve vší zla kolem nás.

Name Day/Svatek

Yesterday : Jaroslav Today : Vlastislav Tomorrow : Robert After tomorrow : Blahoslav

Partií měniče spojit s Hyundai pro letošní největš...
Joe BodiaPartií měniče spojit s Hyundai pro letošní největší akci

Iker Casillas (Španělsko), Lukas Podolski (Německo), Giuseppe Rossi (Itálie), Karim Benzema (Fra [ ... ]

Pražská Taneční Scéna Očima Cizích Djě: Pohodová, ...
Vlastimil Beránek Pražská Taneční Scéna Očima Cizích Djě

Usadili se v České republice a prosadili se na místní taneční scéně. Pochází z [ ... ]

Drsná pohlednice z Walesu
Tomáš Lachman

Caradog Prichard: Za úplňku (Volvox Globátor 2001)

Co čekáte nás nečeká?
Blanka Hucatova Co čekáte nás nečeká?

Tento rok se pomalinku chýlí ke konci, již mťůžeme krásně odpočítávat dny do konce tohoto [ ... ]

TOBIÁŠ JIROUS - Hi-Fi Heroes
Barbora Gregorová Tobiáš Jirous: Hi-Fi Heroes

Tobiáš Jirous je nejen synem svých rodičů a hrdinou filmu Marcela Bystroně C [ ... ]

Gang-ala-Basta
Vlastimil Beránek Gang-ala-Basta

S názvem Gang-Ala-Basta, novým projektem na domácí hudební scéně, jste se doposud mohli sezn [ ... ]

ADAM HOLÝ - All. Transformation. Now.
Nanoru ADAM HOLÝ

Jestli existuje nějaký fotografický žánr na pomezí reklamní, do [ ... ]

Status Quo
Thinky Status Quo

„Status quo", neměnný stav věcí, který brání v tom jaké by věci b [ ... ]

Ostatní články