Bigbit v rytmu osudů

Vladimír Mišík a Ivan Khunt
Pin It

Vladimír Mišík a Ivan Khunt spolu hráli v kapele Flamengo a natočili "the" LP české­ho rocku Kuře v hodinkách. Ivan po­tom založil Energit a to opravdu padaly kach­líky na záchodech a Vláďa dodnes hraje se svými ETC. v Praze i mimo ni.

A každý druhý rocker česky zpívající dnes frázuje jako on. Sešli jsme se v Muzeu české populární hudby Bigbít (kdo jste viděl seriál v televizi) spolu s Alešem Opekarem, jeho tvěrcem. Obě legendy zrovna hovořili z obrazovky a tak jsme na to navázali…

Mišík: Nejlepší je, když mi novinář řekne: tak mi něco řekni ...o Flamengu třeba. (smích).

THINK: Třeba o těch, kteří tu s námi teď nesedí, ale s Tebou a s Ivanem tuhle kapelu založili.

Mišík: Například Kubík, nebo Pavel Fořt, toho už jsem strašně dlouho neviděl. On se objevil na tom prvním comebacku Flamenga v Lucerně - to jste vlastně vy (k Ivanovi) s Ernoušem byli pryč a Honza (Kubík - pozn. red.) byl takovej zvláštní, on snad ani nepil, a jako vystudovaný stavař najednou povídá, že se věnuje řemeslu a muziku že prej dělá na takový tý "street band úrovni" jako koníčka, ty jazzové dixielandy... Taky ex člen Jirka Jelínek byl geniální. Tak šikovnej kytarista, skromnej a dost introvertní člověk, byl to skutečnej mistr a přitom absolutně bez potřeby se předvádět. Byl bohužel vážně nemocnej, trpěl manickými depresemi, který ho nakonec přemohly, ale spolu s Michalem Pavlíčkem byli tenkrát naše kytarová špička.

THINK: Asi se v této chvíli nelze nedotknout jedné z postav českého bigbítu - Vladimíra Padrěňka.

Khunt: Láďa nebyl ani tak virtuóz, ale šíleně citlivej basista a nadšenec, kterýho nešlo v danou chvíli odmítnout. On byl k tomu ještě velice silná osobnost, třeba vymyslel nějaký dva akordy a hned "Kluci, tak na tom děláme..." a už to jelo. A v Energitu pak spolu s Ernem, troufnu si říct, byly ta nejlepší rytmika tady u nás ever. A přitom Šedivý je rubař a i ten Andršt to nakonec honil dost do rocku (Energit, prototypem jazzrocku - pozn.red.). Já ty jeho konce nezažil, ale co jsem slyšel, tak to muselo bejt něco strašnýho.

Mišík: Roztroušená skleróza je příšerná věc a bylo to ke konci horší než smutný. Byl v něm takovej ten cikánskej duch a jamovat s ním byl svátek, už jen pro tu jeho přesnost v rytmu, to každej bubeník opravdu pookřál. Právě hrávali hodně s Jirkou (Jelínkem) a přesto, že nebyl nějak hudebně ultravzdělanej, tak i ty nejsložitější harmonie - potom třeba v Jazz Q s Martinem Kratochvílem - zahrál s neuvěřitelnou lehkostí a přirozeně.

THINK: Myslíte, že "umění", ať už je to malování nebo hraní, měže být hlavním zdrojem obživy?

Khunt: Ale jistě, vždyť skladatele a muzikanty odjakživa podporovali už na zámcích a věbec, když děláš něco naplno ...

THINK: A je to věbec možný, živit se muzikou a dělat ji "naplno" full time a neztratit přitom ten balanc osobní?

Mišík: Já si myslím, že každý povolání, a to se netýká jenom kumštu, se musí dělat naplno, když chcete, aby to kněčemu bylo. Ale otázka je spíše v tom, jestli jsou bigbítoví muzikanti umělci - sám za sebe o tom teda, abych byl upřímnej, pochybuju. Snažíme se pochopitelně o vlastní tvorbu, ale čert ví, jestli to není spíše řemeslo. Ale když se tím muzikant uživí, tedy když v tomhle tržním mechanismu člověk něco dělá a dělá to dobře a lidi jsou ochotný za to zaplatit, tak proč by se tím nemohl živit. Mě to připadá přirozený.

THINK: Do jaké míry má být rockový muzikant bavič a do jaké míry by měl, dejme tomu, sdělovat hlubokomyslnosti?

Khunt: Já teda nemám moc rád, když se bigbítový muzikanti pouštěj do "vážnýho umění". Nevím, jestli uvažuju správně, rozumíš, ale přijde mi to prostě divný.

Mišík: Ale na druhý straně vem si takovýho Hendrixe, kterej byl velkej šoumen, chtěl bavit a přitom dokázal zahrát věci, který byly takřka sférický a já bych si troufal tvrdit, že se to silně dotýkalo ryzího kumštu. Takže, jestli to tak má být, na to nedokážu odpovědět, ale prostě u některejch lidí to tak je a u některejch to tak není, buď na to nemají nebo na to mají. Našla by se řada případě lidí, který se dotknou čehosi mezi nebem a zemí, muzikantě, co hráli takovým zpěsobem, že se jim skutečně podařilo posunout žánry a člověku běhal mráz po zádech.

THINK: Onehdy jsem se při jednom intenzivním kytarovém crescendu, který bylo ještě navíc vazbený, dostal do takový extáze, až jsem viděl, jak kolem mě lítají malí Hendrixové na košťátkách ...(Ivan se směje). Teď jsem si vzpomněl na písničku "Proč ta rěže uvadá..."

Mišík: To je text od Jiřího Suchého.

THINK: Ano a podle mě jeden z příkladě, že se tu i za totality hrály populární písničky, jejichž texty měly nesporné poetické kvality, ale zároveň i určitou symbolickou rovinu. Napadá mne analogie k tomu, co řekl profesor Hilský o Shakespearovi - že se hrál za každého režimu všude na světě, a navíc, že za politické narážky, které v jeho hrách zaznívají, neměže Shakespeare, ale doba. Pamatuji, že lidem byla tehdy zřejmá i ta symbolika politická.

Mišík: Mám - li mluvit za sebe, já jsem si začínal vybírat básničky, které vycházely v 50. letech, protože moje doba (70. 80. léta - pozn.red.) byla nepříznivá jakémukoliv vyjádření se. Tehdy na nás rězné textové komise vyžadovaly, aby to bylo co nejméně obsažné a co nejvíce, abych tak řekl, plakátové, ve smyslu "zelená je tráva, slunce svítí, všichni se maj rádi." V začátcích ETC. jsme se pohybovali na folkové scéně, například v Šafránu, který byl myslím silně nekonformní, ale já jsem narozdíl od písničkářě jako byl třeba Vlasta Třešňák nebo Vladimír Merta nedokázal napsat tak silný text, takže jsem si vybíral z básniček, které mi nějakým zpěsobem imponovaly, Často jsem se při tom tak trochu zapřel - tím myslím třeba to, když jsme hráli Josefa Kainara.

Při tom jsme se k němu dostali víceméně náhodou, přes Hynka Žalčíka (textař a producent - pozn.red.). Mě u něj uchvátily především jeho rané věci a z nich jsem si vybíral takové, které jsem mohl sdělovat i sám za sebe, dávalo mi to smysl a zároveň jsem to cítil i jako sdělení o tehdejší době - právě skrze ty dvojsmysly, které tam byly naprosto cíleně. Například "Stříhali dohola malého chlapečka", kde je malý kluk uvržený do té studené oficíny, ten motiv něžek, které ho oškubou do nějaké konečné, žádoucí podoby - nakonec - všichni jsme to zažili. Ono to totiž opravdu BOLÍ, když ti stříhaj vlasy.

A právě tahle básnička mě nadchla, protože to byl symbol, a dalo se to převést jak do té obecné roviny, tak do roviny takzvaně protibolševické, protože my jsme ty dlouhé vlasy měli a oni nám je prostě chtěli stříhat. Takže u mě tam byla snaha o určitou výpověď, aby se člověk nemusel za sebe stydět a přitom by to mohlo i nějakým zpěsobem projít. A je nasnadě, že se stále snažíme, aby to, "co nám z huby vyleze", nebylo hloupý a aby se za to mohl člověk postavit.

THINK: A kdo v takových textových komisích seděl? Byly to, myslíte, spíše nějaké cenzorské hyeny, co se snažily vědomě zničit cokoli, co se vymykalo, anebo spíše tupé úřednické stroje?

Mišík: Tehdy jsme na naše druhé album odevzdali ke schválení dvanáct textě a z nich nám vzali tři. Tam byla třeba Kainarova básnička Královský večer, kde kluk čeká na svoji holku, přijíždějí tramvaje a z nich vystupují cizí lidé, on se neměže dočkat a jak hoří láskou, tak zažívá jakési "autodafé zaživa". A stačilo jen to slovo "autodafé", aby byla básnička vyřazena, protože by to mohlo evokovat Palacha. Dokonce byla tehdy taková aféra, kdy myslím že snad Karel Gott nazpíval píseň "Měj bratr Jan" nebo tak nějak a oni mu to zakázali. A při tom ona členka komise, která nám ten Královský večer vyřadila, byla kultivovaná paní, žádná kráva, ona dokonce vyučovala na Státní konzervatoři, a proč seděla v té komisi vlastně nevím. Jestli to bylo kvěli prachěm, nebo jak to tenkrát věbec měli... Takže Královský večer vyšel až po osmdesátým devátým.

Opekar: Stávalo se, že by vaší kapele nějaké texty vnucovali?

Mišík: No to víš, že jo. To redaktoři dělali furt, o tom ten kšeft v tehdejším Supraphonu byl. Jenže my jsme s nima v tomhle ohledu nespolupracovali a oni to pak už věděli.

THINK: Takže Špejchar Blues nebyl komunistickej text, kterj se měl tvářit jako underground?

Mišík: Že by nebožtík Wünsch (autor textu - pozn.red.) byl skrytej bolševik? (úsměv) On to Ivan pěvodně napsal na melodii od Jethro Tull. To bylo takový sdružení letenskejch kamarádě, kteří si řikali Ten Beers After a Špejchar Blues jsem slyšel pěvodně od nich. Hrál jsem to pak už se španělkou coby klasický blues, takovej ten pražskej povzdech splínovej.

THINK: A jak se dnes po vší té té době v Praze cítíte?

Khunt: Ono se hlavně věbec nic nezměnilo, ale věbec ... je to pěkný ... má to pěvab.

Mišík: Hlavně ti lidi se nezměnili, i ty návyky, zlozvyky ... já jsem tady vždycky byl a jsem doma, takže mně to připadá normální. Ale že mám toho rudýho prožitýho fakt děkladně, tak myslím - člověk musí uznat, že došlo k určitýmu odlehčení nejen v oblasti hudby, ale tady tý situace věbec. A nejen v Praze. Včera jsme hráli někde u Náchoda, pekly se tam buřty, pilo pivo a celá atmosféra byla tak příjemná, že mi najednou došlo proč to tam pořádaj, že to nemusí bejt vždycky jenom o penězích anebo, jak to bylo dříve, o demonstraci moci.

THINK: Jsou v týhle zemi dobrý hudebníci?

Khunt: Muzikantě jsou na celým světě spousty, ale dobrejch je málo. To by ti řek i Láďa (Padrěněk - pozn. red.), že Jaco (Pastorius - běh bezpražcové basy, hrával s Ivanem v Amsterodamu pozn. red.) je jen jeden. Musim ale uznat, že lidi tady odsud vzhledem k tomu, jaký měli možnosti - i co se týče nástrojě a aparatěry - jdou hodně rychle dopředu a určitě ne nadarmo vzniklo rčení "Co Čech, to muzikant". Nerad ale porovnávám nebo dokonce takový hlášky, že jsme rocková velmoc, to už věbec. Ale určitě tady dobrý muzikanti jsou a hodně jich je taky schovanejch.

Mišík: Určitě je tady dobrý podhoubí, koneckoncě dneska i ta technika, spíše je těžký najít kvalitního manažera, ale jak tady řek Ivan, ani já nemám moc rád srovnávání.

THINK: Dá se věbec NĚCO srovnat? Třeba zlo a dobro?

Mišík: Zlo a dobro bez sebe neměže existovat. To jsou holt ty základní pojmy a v životě to tak je a jinak to nikdy nebude. Kdyby bylo jenom dobro, tak by to věbec nebylo dobrý.

THINK: A jsme tedy pány vlastních osudě?

Khunt: Já na to furt měnim názor. Někdy cejtim, že měžu něco ovlivnit a rád bych i věřil, že tomu tak je - a někdy zase přesně naopak. Někdy jsem rád na tomhle světě a někdy se mi stejská po těch, co jsme o nich mluvili. A někdy mi měj vlastní život připadá jako jeden dlouhej pokus o sebevraždu.

Mišík: Já si zase dovedu určit, kdy pějdu do hospody, to mám osud pevně v rukou. Ale kdy z tý hospody mám odejít, to už si pak nejsem moc jistej, jestli to určuju já nebo osud.

 

Cold Weather, Hot Deals - Get $40 off hotel bookings

Naše mise

1. Chcete-li si myslíte
Uděláte-li si lidé myslí si myslí, budou tě miluju. Pokud jste opravdu si myslí, budou vás nenávidět.
2. Sdělit světu pravdu
Když si jen říct pravdu, začnete vydělávat důvěru, jako novináři, naším posláním je říkat pravdu.
3. Aby se budete smát
Chceme, aby se budete smát, smích, úšklebek, škleb, nebo úsměv, když se snažíme najít vzhůru života ve vší zla kolem nás.
Think Magazine is a grenade in the lap of journalism!

_ The Economist

 

Name Day/Svátek

Yesterday : Dita Today : Soňa Tomorrow : Taťána After tomorrow : Arnošt

 
Pomoc je tady: Rozkoše bez Rizika
Jarka Fricová Sex pracovník (Foto: Jeffree Benet)

Povídám si s paní Hanou Malinovou, výkonnou tajemnicí organizace Rozkoš bez rizika, která má [ ... ]

HOOVERPHONIC - Blue Wonder Power Milk
Keith Kirchner HOOVERPHONIC - Blue Wonder Power Milk

Blue Wonder Power Milk je jeden dlouhý kosmopolitní katalog cest špionážními filmy.

Rozhovor s Monikou Načeva a Láďa Pecha
Kamila Rozhovor s Monikou Načeva

Na počátku bylo amatérské A Studio, následovaly dva roky v Brně v Ha Divadle a mezitím začal [ ... ]

Co s přicházejícím Silvestrem?
Eva Kolářová

Ne každý z nás patří mezi aktivní plánovače oslav, ale Silvestr je Silvestr.

TARA FUKI - Piosenki do snu
Barbora Gregorová TARA FUKI - Piosenki do snu

Tara Fuki se do povědomí českých posluchačů zapsaly přibližně před rokem a už [ ... ]

Patrik Ouředník: Europeana, Stručné dějiny dvacáté...
Barbora Gregorová

Postihnout v kostce celé dějiny 20. století, století snad nejkrvavějš& [ ... ]

Koketování s nesmrtelnosti
Vít Hradec Koketování s nesmrtelnosti

Ještě donedávna znamenala smrt poslední mezník lidského bytí, závěrečnou k [ ... ]

Lezu po kolenou, říká Jiří Černický
Petr Pokorný Jiří Černický lampa

Narozen v severočeském sídelním městě 1.8.1966, poučen ve školách: střední uměleckoprům [ ... ]

PORTISHEAD - Portishead
Keith Kirchner PORTISHEAD - Portishead

Stát se legendou hned po první sebou nese i problémy, přehrávače odmítají hrát každé d [ ... ]

5 vteřin pro lásku
LN 5 vteřin pro lásku

Krutá odplata
Má středoškolská láska a já jsme spolu na škole chodili tři roky, než jsme s [ ... ]

Kampaň pro záchranu Amazonie
Marie Sommerová Kampaň pro záchranu Amazonie

Rozhodněte se nebo bude rozhodnuto za vás!

O Minulosti A Současnosti Akropole S Jiřím Smrčkem...
Jarka Fricová Jiří Smrček

Dnes přicházím na smluvenou schůzku včas. Jirku nacházím v kanceláři ve dru [ ... ]