Co je na umění tak zábavného?
fShare
0
Pin It

Umřelo Umění s dadaisty smíchy? Nebo snad k této sardonocidě došlo mnohem dříve, již s první performancí Ubu Roi? Nebo s Baudelairovým sarkastickým smíchem fantóma opery, kterým tolik pobuřoval své hodné buržoasní přátele?

To, co je na umění tak zábavné (ačkoliv se jedná spíše o zvláštní legraci než-li halasné ha-ha-ha), je pohled očí mrtvoly, která si odmítá lehnout, ta veselice chodících mrtvol, to mrtvolné loutkové představení, při němž jsou všechny provázky připojeny ke hlavnímu městu (nadutému plutokratovi stylu Diego Rivery), tato skomírající napodobenina, jež sebou v třeštění smyslů škube, předstírajíc, že je tou jedinou opravdu živoucí věcí ve vesmíru.

Tváří v tvář takové ironii, pokrytectví tak extrémnímu, že vytváří neprůchodnou propast, může být jakákoliv ozdravná síla smíchu-v-umění jen výrazem podezření, iluzorním majetkem samozvané elity či pseudo-avantgardy. Abychom mohli hovořit o pravá avant-gardě, muselo by umění někam směřovat, a tomu tak již po dlouhou dobu není. Zmínili jsme Riveru; v našem století jistě nenalezneme žádného vskutku legračnějšího politického umělce - ale v zaslíbení čemu? Trockismu! Nejslepější slepá ulička politiky dvacátého století? Zde není žádné ozdravné síly - pouze dutého zvuku bezmocného výsměchu, jenž se rozléhá nad propastí.

Kdo chce uzdravovat, musí nejdříve ničit - a politické umění, které není schopno zničit terč svého výsměchu, vyúsťuje v posílení veškerých sil, které původně hodlalo napadnout. „Co mě nezabije, to mě posílí," pošklebuje se prasečí figurína   v nablýskaném cylindru (vysmívá se Nietzschemu, jak by ne, chudák Nietzsche, který se pokoušel, aby se celé devatenácté století usmálo k smrti, ale skončil jako živoucí mrtvola, jíž jeho sestra připoutala ke končetinám provázky, aby tancoval pro pobavení fašistů).

Na takovém vývoji není nic obzvláště tajemného ani metafyzického. Síla okolností a chudoba kdysi Riveru donutily, aby na základě nabídky odcestoval do USA a tam namaloval nástěnnou malbu pro Rockefellera! - pro samotné nejarchetypálnější selátko z Wall Street! Rivera vyvedl svoje dílo jako ten nejvtíravější komunistickou agitku - a Rockefeller je přeškrtal. A aby té legrace nebylo dost, je opravdu k popukání, že Rockefeller mohl zakusit ještě sladších plodů vítězství, kdyby výtvor nezničil, nýbrž za něj zaplatil a poté jej vystavoval, proměnil v umění, onoho bezzubého parazita zdobitele interiérů, onen žert.

Sen romantismu: že by bylo možné nějak přesvědčit náš objektivní svět buržoazních hodnot, aby konzumoval, do sebe pojímal umění, které by se zpočátku jevilo jako každé jiné (knihy určené ke čtení, malby pro zavěšení na zeì, atd.), avšak tajně by do reality injektovalo něco jiného, jež by proměnilo způsob nahlížení na sebe sama, překonalo jej a nahradilo revolučními hodnotami umění.

To bylo taktéž snem, jenž snili surrealisté. Doufali dokonce i dadaisti, i přes svou okázalou obnaženost cynismu. Od romantismu po akční umění, od Blakea po rok 1968, se každý sen úspěšného včerejška přeměnil v salónní výzdobu každého zítřka - koupenou, přežvýkanou, reprodukovanou, prodanou, upsanou muzeím, knihovnám, univerzitám a jiným mauzoleím, zapomenutou, ztracenou, vzkříšenou, zvrácenou v šílenství nostalgie, reprodukovanou, prodanou atd., atd. ad nauseam.

Abychom pochopili, jak důkladně Cruikshank, Daunier, Grandvillle či Rivera nebo Tzara a Duchamp pokořili buržoasní světový názor své doby, musíme se ponořit do vichřice historických událostí a poddat se halucinacím - neboť zničení-smíchem bylo ve skutečnosti sice teoreticky úspěchem, ale reálně propadákem - vlastní váha iluze na jazýčku vah nedokázala o fous vyrovnat smíchu, náporu smíchu. Nebyla to tedy buržoasní společnost, která se nakonec zhroutila, ale umění.

Ve světle lsti, kterou nad námi zkouší vyzrát, se nám zdá, že současní umělci mají dvě možnosti (od té doby, co sebevražda není považována za řešení): jednu - přistoupit na útok smíchem za útokem smíchem, pohyb za pohybem ve víře, že jednoho dne (brzy) „věc" natolik zeslábne, natolik se vyprázdní, že se vypaří a zanechá nás v poli náhle o samotě; či druhou - začít okamžitě ihned teì žít tak, jak by ona bitva již byla vyhraná, jako by dnešní umělci již nebyli zvláštními druhy osob, ale každá osoba byla zvláštním druhem umělce. (Právě to situacionalisté označovali za „potlačení a realizaci umění). Obě tyto cesty jsou tak „nemožné", že by chůze po jakékoliv z nich znamenal žert. Nemuseli bychom dělat „zábavné" umění, jelikož by tvorba umění byla sama o sobě natolik zábavná, že by jsme z toho pukli smíchy. Byl by to však přinejmenším náš vtip. Kdo může s určitostí říct, že by se nám to nepodařilo? „Miluji, že neznám budoucnost" - Nietzsche.

Abychom však mohli takovou hru hrát, měli bychom i pro sebe stanovit určitá pravidla:

1. Neexistují náměty. Neexistují věci jako sexismus, fašismus, druhové přehlížení, pohledové rozlišování, ani jiné „výsadní právo", jež by bylo možno oddělit od společenského celku a přistupovat k němu v „rozmluvách" jako k „problému". Je jen ta totalita, jež zahrnuje všechna tato iluzorní „témata" do úhrnné a celistvé nepravdy své výpovědi, a tak interpretuje všechny názory, všechna pro & proti do pouhých představovaných komodit, jež lze kupovat a prodávat. A tato totalita je sama o sobě iluzí, ìábelskou noční můrou, kterou se pokoušíme (uměním, humorem či jinými prostředky) probudit do života.

2. Co nejvíce a cokoliv, co vlastně činíme, musí být činěno mimo psychické a hospodářské struktury, vystavěné totalitou do formy slibného prostoru pro po hru umění. Jak bychom, ptáte se, mohli přežít bez galerií, zástupců, mezují, komerčních publikací, NEA a jiných blahovolných agentur umění? Jistě, člověk nemusí chtít nepravděpodobné. Ale musí taktéž požadovat „nemožné" - pro by jinak by člověk vůbec umělcem? Nestačí jen zabírat celé sedátko nazývané umění, a z něj se pošklebovat hlouposti a nespravedlnosti „čtvercového" světa. Umění je částí problému. Svět umění má zadek před hlavou, a oproštění se stalo nezbytností - jinak nezbývá než žít v krajině plné hoven.

3. Samozřejmě, že člověk musí nadále nějak „vydělávat na živobytí" - ale základní věcí je utvářet život. Ať děláme cokoliv, ať zvolíme jakoukoliv možnost (či snad všechny z nich), ať jsme nuceni činit sebevětší kompromisy, nikdy si nepleťte umění se životem: umění je krátké, život dlouhý. Měli bychom se pokusit plout, přesunovat se, vyváznout ze všech sítí, nikdy se neusadit, prožít mnohým uměním, učinit své životy lepším než své umění, učinit umění spíše naší chloubou než-li omluvou.

4. Léčivý smích (naopak od jedovatého a rozkladného smíchu) může povstat pouze z umění, jež je vážné-vážné-ale ne suchopárné. Bezcílná morbidnost, cynický nihilismus, okázalá postmoderní frivolnost, nářek/kňučení/nadávky (liberální kult „oběti"), vyčerpání, Baudrillardovská ironická hyperkonformita - žádná z těchto cest není dostatečně opravdovou a současně natolik intoxikovanou, aby odpovídala našim záměrům, a již vůbec v nás vyvolávala smích.
Ze stínů Greenwich Village, „Immediatism" - „Okamžismus". Illustrace: David "Mucci" Fassett

Naše mise

1. Chcete-li si myslíte
Uděláte-li si lidé myslí si myslí, budou tě miluju. Pokud jste opravdu si myslí, budou vás nenávidět.
2. Sdělit světu pravdu
Když si jen říct pravdu, začnete vydělávat důvěru, jako novináři, naším posláním je říkat pravdu.
3. Aby se budete smát
Chceme, aby se budete smát, smích, úšklebek, škleb, nebo úsměv, když se snažíme najít vzhůru života ve vší zla kolem nás.

Name Day/Svatek

Yesterday : Vojtěch Today : Jiří Tomorrow : Marek After tomorrow : Oto

Hele 03 - Slova redaktora
2017-05-28 18:28:07 Slova redaktora

Konečně! Jsou pryč pochmurné dny zimní a přichází opravdové jaro.

Revizor
Eva Kolářová Revizor v metro

Není to tak dávno, kdy jsem nastoupila na Výtoni do druhého vozu tramvaje ubírající se směre [ ... ]

Pánský průvodce dárkovými balíčky
Jeffree Benet Pánský průvodce dárkovými balíčky

Pánové! My vás dobře známe. Umíme si představit, jak sháníte dárek na poslední chvíli. [ ... ]

Krátká zpráva z Roxy
Jarka Fricová Roxy

Experimentální prostor Roxy má v současné době, potíže se svou budoucí existencí, doufejme [ ... ]

Něco málo o... DJ Bass
Eva Kolářová DJ Bass

Think se ptá: Dá se styl Tvého hraní zakrabičkovat?

Dr. MAX - MAXimální pohoda
Jarka Fricová

Je to soustavný boj o zákazníka.

Vzpomínky na nevydarené schúzky
Joe Bodia Vzpomínky na nevydarené schúzky

Nevydařená schězka 1

Drsná pohlednice z Walesu
Tomáš Lachman

Caradog Prichard: Za úplňku (Volvox Globátor 2001)

Ostatní články