MŮŽETE TĚŽE UŽITOVAT ČTENÍ TOTO >>
EASTERN UPRISING - Dance Music from the Asian Underground Pozoruhodná a podařená kompilace. ...

Rastaman Jamaica
fShare
0
Pin It

Jamajka - ostrov v Karibském moři. Ostrov barev a ganji. Člověka napadá množství jmen a přirovnání od tropického ráje až po ganjaland, ale mě vyvstal první na mysli „černý ostrov v latinsko-amerických vodách".

Procestoval jsem již jiné oblasti Karibiku, a proto na mne zapůsobil fakt, že téměř celá populace Jamajky je černá. Prostě malá Afrika, jakoby vytržená z kontextu. Obklopená, avšak pouze minimálně ovlivněná, latinsko-americkou kulturou. Najdete zde potomky otroků ze skoro všech zemí černé Afriky, díky čemuž se zde prolíná většina afrických kultur, spolu s evropskou, zejména pak britskou, a v menším měřítku i s asijskými kulturami.

Británie dala Jamajce jazyk a svůj právní systém. Je ovšem nutno poznamenat, že i když je angličtina oficiálním jazykem, neočekávejte, že se s průměrnou znalostí jazyka domluvíte s běžným Jamajčanem. Většina Jamajčanů totiž používá nářečí zvané patois, které má své základy v angličtině, ale je natolik okořeněné různými africkými dialekty, že pro cizince je prakticky nesrozumitelné. Britský či evropský vliv se samozřejmě promítá v koloniální architektuře, ale, co je poměrně zajímavé, i v současné politice. Přestože bílí Jamajčané, potomci kolonistů, tvoří snad necelé procento obyvatelstva celého ostrova, politická a ekonomická moc je soustředěna víceméně v jejich rukou.

Asie, především Indie, dala Jamajce jeden z nejdůležitějších místních fenoménů - marihuanu - které se zde většinou říká ganja, nebo weed, holly herb či brain food. Přivezli ji Indové v 18. století, kteří přijeli pracovat na plantážích v dobách, kdy nebyl dostatek otroků z Afriky.

Afričtí otroci si marihuanu okamžitě oblíbili jako prostředek úniku z drsné reality jejich života. Jejich britští majitelé ji však záhy zakázali, protože její užívání se neblaze odráželo na pracovní výkonnosti. Jak již to ale chodí, žádné opatření nemělo šanci ji eliminovat.

I přesto, že je stále ilegální, ganja se na Jamajce kouří všude a kouřit se bude. Stala se prostě nedílnou součástí místní kultury. Podle oficiálních odhadů ji užívá asi 60% místního obyvatelstva. Do jisté míry to může být příčina, spolu s tropickým vedrem, neuvěřitelně pomalého a relaxovaného životního stylu. Na Jamajce nikdo nikam nespěchá, a tak se Jamajčanům i takové Mexiko může zdát jako uspěchaný kraj.

Místní výraz „soon comes" (brzy bude), což je vlastně ekvivalent španělského „maňana", je slyšet na každém kroku. Jak si jistě domyslíte, „brzy bude" znamená, že to bude někdy, ale rozhodně ne brzy. Člověka, který není zvyklý místním poměrům, to může občas iritovat. Jediné, co je zde poněkud zrychlené, je jízda autem nebo autobusem, která často nabývá hororových rozměrů.

Jamajka je v každém případě vhodné místo pro ty, kteří nehledají památky či přírodní klenoty, ale spíše mají chuť si odpočinout a užívat. Není zde snad žádný významný architektonický monument, nebo přírodní zázrak. Jamajka je krásná jako celek. Neskutečně barevná země se svěží, věčně zelenou a kvetoucí přírodou, exotickými rostlinami, mnoha vodopády a divokými horami, které vyplňují vnitrozemí ostrova.

K Jamajce patří neodbytně místní lidé, kteří si vytvořili svoji specifickou afro-evropskou kulturu. Jsou hluční, veselí a velice komunikativní. Stojí za to poznat jejich život, když má člověk možnost strávit nějaký čas v jejich rodinném kruhu. Na druhou stranu však není možné opomenout jejich „zvláštní" vztah k bělochům.

Relativně nedávné vzpomínky na otrokářský systém aplikovaný bělochy udržují v místních lidech nedůvěru, komplex a jistou nevraživost. Člověk občas vidí na zdech nápisy hlásající boj proti bílým lidem a chování domorodců někdy může být nepřátelské. Co však turista pocítí nejdůrazněji je přesvědčení Jamajčanů, že každý cizinec je napakovaný dolary.
Legrační na tom je, že i v případě černých turistů (většinou z USA nebo Velké Británie) okamžitě rozpoznají, jak se věci mají a nakládají s nimi jako s bělochy. To znamená, že se vás snaží často ošidit. Nebo ne snad ošidit, ale v každém případě nabízet naprosto přemrštěné ceny. Potom už pouze záleží na individuálních schopnostech vyjednávat a smlouvat.

Trochu mě mrzelo, že člověk si musí neustále dávat pozor a být ve střehu. A Jamajka přitom není na naše poměry levná země. Ačkoliv zhruba 30% obyvatel žije pod hranicí chudoby, ceny všehozboží I služeb jsou v průměru dvakrát vyšší než u nás. Jediné skutečně levné jsou ganja a hašiš. Jinak hlavní příjmy země pocházejí z turistiky (v mnoha oblastech každé třetí pracovní místo), těžby a zpracování bauxitu (ostrov Jamajka je víceméně bauxit) a vývozu ovoce.

Pavel v JamajkaPavel v Jamajka

Cestování
Cestování na Jamajce je i není jednoduché. Jednoduché z toho důvodu, že je malá. Na délku má necelých 200 km, proto je teoreticky možné být během několika hodin na druhém konci ostrova.

Teoreticky proto, že silnice jsou povětšinou v mizerném stavu a pokud má člověk svůj vlastní nebo půjčený automobil, musí dávat přinejmenším pozor na díry, které jsou časté a bývají hluboké dost na to, aby v nich zůstalo kolo.

Většina Jamajčanů však automobil nevlastní, a proto musí spoléhat na Jamajský „autobusový" systém. Ten byl poměrně nedávno zprivatizován a stále se nachází ve stavu značného chaosu. Prakticky každá autobusová linka je provozována jinou soukromou firmou. V důsledku toho neexistuje žádný ucelený systém spojení. Co možná překvapí nejvíce, je fakt, že na Jamajce nenajdete jízdní řády. A také, mluvíme-li o autobusech, nejedná se o autobusy v pravém slova smyslu, ale většinou malé dodávky japonské výroby (nejčastěji Nissan nebo Toyota).

Autobus vyjíždí z počáteční stanice až teprve, když je naprosto narvaný. Jamajčané vynalezli neuvěřitelně důmyslný systém různých sedátek, lavic a krabic a jsou schopni naskládat do dodávky pro 8 pasažérů až 30 lidí. Žasl jsem nad tím, jak autobus, již do posledního místečka naprosto narvaný, ještě stále nabíral lidi, kteří nastupovali po cestě. Musel jsem však ocenit to, že autobus zastavuje tam, kde chcete. To znamená, že stačí stát kdekoliv u silnice, říkat si „soon comes" a čekat. Někdy i několik hodin.

Pokud ovšem máte velké baťohy, jako v našem případě, tak bývá nutné se stejně nějakým způsobem dostat do výchozí stanice, protože do již narvaného autobusu se s baťohy prostě nevejdete. Jak již bylo řečeno, jízda sama o sobě je dost divokou záležitostí. Není divu, že Jamajka má třetí nejvyšší úmrtnost na silnicích na světě (po Indii a Etiopii). Je třeba si zvyknout na zrychlování a předjíždění místních řidičů v úsecích, které by se někomu mohly zdát naprosto neadekvátní. Jinak ale autobusy představují bezkonkurenčně nejlevnější způsob dopravy.

Ale opět, pro cizince je vhodné se raději informovat na policejní stanici, kolik jízdné stojí, protože můžete skončit placením až desetinásobku. Pronájem automobilu je v porovnání se světem dost drahý a konec konců bych řekl, že je i zbytečný. Záleží na tom, jak pohodlně chcete Jamajku procestovat. Železnice byla kompletně zrušena před několika lety jako nerentabilní. Taxíků je dostatek, snad kromě toho, když prší. To potom lidé nechtějí čekat na autobusy a tak raději volí taxi.

Občas bývá problém najít ubytování. V žádném případě neočekávejte, že zde najdete hotýlek za 2 dolary jako v Asii nebo v některých zemích Latinské Ameriky. Minimální cena je 10 USD za dvojlůžkový pokoj, ale spíš počítejte s tím, že budete muset platit 20 dolarů. Bohužel kvalita téměř nikdy neodpovídá ceně. Ale jedno plus tady přeci jen je - na Jamajce můžete pít vodu i v tom nejšpinavějším hotelu, který najdete. Díky přírodnímu čisticímu systému je voda pitná prakticky všude, což v mnoha jiných zemích není až tak obvyklé.

Jamajské pivo reklamaJamajské pivo reklama

Jamajka kolem dokola
My (já a moje kamarádka) jsme začali naší cestu v hlavním městě Jamajky - Kingstonu, kde jsme přistáli. Mezinárodní letiště také funguje v druhém největším městě, Montego Bay, které je na severo-západním pobřeží a je hlavním turistickým centrem celého ostrova. Byl jsem už v mnoha metropolích světa, ale musím říci, že Kingston je z nich zdaleka nejhorší. Pokud vás tam vysloveně něco neláká, např. muzeum Boba Marleyho, tak bych doporučil se tomuto městu vyhnout obloukem.

Je to vlastně jeden velký slum, který se táhne z jednoho konce Kingstonu na druhý. Šedé ulice jsou lemovány polorozpadlými budovami, vítr rozprašuje haldy odpadků a celková atmosféra je přímo vražedná. Až o kousek dál začíná New Kingston, který je zase opačným extrémem. Najdete tam čtvrti jmenující se Beverlly Hills apod., kde bohatí lidé žijí zakonzervováni pod ochranou soukromých bezpečnostních služeb a centru Kingstonu se zdaleka vyhýbají.

Hned druhý den jsme nasedli na autobus, který bychom asi nikdy nenašli, nebýt pomoci jedné starší paní a odjeli směrem na východ podél pobřeží. Minuli jsme několik nezajímavých měst, přespali v několika hotýlcích a privátech, až jsme dorazili k vodopádům Bath. Když jsme vystoupili z autobusu, přivítal nás nápis na kostelní zdi „Pryč s bílými lidmi!" a několik lidí po nás chtělo peníze za to, že jsme si vyfotili místní kostel.

Jediná možnost je tyto lidi ihned odpálit, jinak už se jich nezbavíte. Potom jsme se vydali pěšinkou v džungli s těžkými baťohy na zádech a hned se na nás nalepili další dva místní nechtění „průvodci". Cestou džunglí jsme míjeli rastafariány sedící ve větvích stromů, meditující a kouřící svojí ganju. Když jsme dorazili k vodopádům, tak začala velká hádka se dvěma „průvodci" a přítomnost jejich dalších kamarádů nás donutila jim zaplatit „průvodcovský poplatek".

Věbec se nám to nezamlouvalo, ale nedalo se nic dělat. Nicméně u vodopádů jsme po několika dnech potkali první bělochy. Byli to Američané ze Seattle, kteří přijeli navštívit svého známého, Jamajčana, který však měl Americké občanství a přes rok bydlel v Pensylvánii. Byl to asi padesátiletý rastafarián jménem Goldie a musím říci, že ten člověk byl skutečně zlatý. Ihned nás naložil do auta a pozval nás na pár dní k sobě do městečka Happy Grove, ležícího přímo u moře.

Happy Grove bylo idylické Jamajské městečko, kde se čas skutečně zastavil a kde prostě panovala pohoda. Seznámili jsme se s celou Goldieho rodinou a tehdy jsme měli možnost poznat jaká je opravdová Jamajská pohostinnost.

Přes den jsme chodili na výlety do kraje, kde se divoké pobřeží plné útesů střídalo s plážemi s bílým pískem a neuvěřitelně modrým mořem a po večerech jsme si povídali. O Jamajce, o Evropě, o lidech a různých věcech. Jednou ráno jsem se probudil již v pět hodin a tak jsem vylezl na střechu domu, abych se podíval na východ slunce nad mořem. Na střeše, kde se sušilo několik kilogramů kvalitní marihuany, seděl Goldie, kouřil jointa a stejně jako já čekal na východ slunce.

Povídali jsme si o jeho životě v Americe a já jsem na něj překvapeně zíral, když mi vyprávěl o podniku s autodíly, který tam vybudoval a o Jaguáru a dvou Mercedesech, kteří stojí v jeho pensylvánské garáži. Vyprávěl také o tom, jak je stále těžké žít v malém Americkém městečku s dredy na hlavě, jak ho někteří lidé provokují, jak ho neustále obtěžuje policie kvůli jeho způsobu života a jak na všechny tyhle blbce kašle. Vyprávěl o tom, jak minulý rok nakoupil klukům ve svém jamajském rodném městečku fotbalovou výstroj, jak nakoupil vybavení pro počítačovou laboratoř v místní škole a já jsem jenom uvažoval, jak by se žilo na světě, kde by byli všichni lidé jako Goldie.

Nicméně přišel čas, kdy jsme se museli opět vydat na cestu. Goldie nás ještě svezl autem do města Port Antonio a odtamtud jsme zamířili směrem na západ. Přespali jsme v jednom malém městečku v dosti špinavém a ponurém hotýlku, který se v noci očividně měnil na hotel hodinový. Ráno jsme se jako obvykle informovali na policejní stanici, kolik stojí autobus do naší příští destinace - města Ocho Rios. Dobře jsme udělali, protože řidič se nám snažil namluvit, že jízdné stojí 15 USD, přičemž normálně stálo 30 jamajských dolarů (necelý 1 USD). V městě Ocho Rios na nás čekalo překvapení. Pokud jsme doposud potkali pouze dva bělochy, tak zde jich bylo plné město.

Důvod byl jasnýzřejmý. Ve městě bylo několik super-inclusive resortů Renaissance, Hilton atd. a přistávaly zde ohromné lodě, které křižovaly celým Karibikem a vždy zastavovaly na den v určitých místech, aby se z nich vylilo několik set vypasených turistů nabitých dolary a potom pokračovaly dál na Bahamy, Trinidad a Tobaggo a další Karibské ostrovy. V Ocho Rios po sobě turisté zanechávali spoušť v podobě přemrštěných cen a nesmírně otravných domorodců. Výstup na vodopády Dunn River Falls se stal malou noční můrou, protože tam celý den proudilo několik set lidí, kteří naprosto zničili toto jinak krásné místo.

Po této zkušenosti jsme se rozhodli obloukem vyhnout dalším dvěma podobným městům - Montego Bay a Negrill, které ležely dál na západ. Odjeli jsme proto autobusem směrem na jih, kde nás opět čekala pohoda zastrčených a nezkažených jamajských městeček a rybářských vesnic. Po celodenním autobusovém putování jsme nakonec zakotvili u moře ve vesničce Belmont. Zde jsme se ubytovali v guesthousu, který patřil rastafariánovi jménem Bigger. Jako každý jamajský rastafarián měl ve svém příbytku nepřeberné množství nejrůznějších druhů marihuany, hašiše a magických hub.

Pokoj pro dva stál cca 17 USD, což byla na Jamajku dost slušná cena. Bylo tam i několik Němců, kteří do stejného místa jezdili už asi 4 roky. Byli již očividně zkušení, ale stejně mi běhal mráz po zádech, když se mi těsně před jejich odjezdem do Německa svěřili, že mají ve svých žaludcích 150 gramů hašiše a 50 gramů kokainu.
Myslím, že Thajské vězení je stále ještě ráj oproti jamajskému, ale v každém případě jim to vyšlo, protože po návratu do Čech jsem s nimi mluvil. Nicméně v Belmontu, ač jsme to vždy nesnášeli, jsme se s chutí oddali línému životu a nicnedělání. Místo jednoho plánovaného přespání jsme tam nakonec strávili pět dní a vůbec se nám nechtělo jet dál.

Nakonec jsme se sebrali a protože nás už trochu začínal tlačit čas, vydali jsme se do relativně nedaleké vesnice Treasure Beach, která již ležela ve směru Kingstonu. Do Treasure Beach ani nejezdili autobusy a tak jediný způsob, jak se tam dostat, bylo taxi. Opět jsme se ocitli v zapomenutém kraji, kde se čas zastavil. Nikdo nikam nespěchal, čas pomalu, ale příjemně ubíhal.

Treasure Beach bylo jedinečné tím, že se zde z nějakého důvodu usídlilo několik Američanů. Byli to většinou bývalí hippies, kteří zde hledali klid a koneckonců ho opravdu našli. Někteří žili z úspor, někteří si zde založili malou restauraci či kavárnu a starali se o její provoz. Dlužno říci, že jejich podniky byly vždy plné lidí, ať už jiných cizinců, nebo místních. Bylo příjemné vidět jak se Američané sžili s místními. Panovala zde nevídaná harmonie - nikdo na nikoho nenadával a všichni se navzájem respektovali.

Mimochodem respekt je na Jamajce velice důležitá věc. Samozřejmě, že vzájemný respekt je nesmírně důležitý pokaždé, když se střetávají dvě odlišné kultury, ale na Jamajce obzvlášť. Možná je to i dáno již zmíněným komplexem z otrokářské doby, ale Jamajčané kladou obrovský důraz na rasovou a kulturní rovnoprávnost. Velice často říkají „respect" nebo „roots" jako pozdrav. „Respect" je respekt a „roots" znamená kořeny, zdůrazňující fakt, že všichni lidé na Zemi vzešli ze stejných kořenů a tudíž by všichni měli mít stejná práva nehledě na národnost a rasu. Pojem „respect" občas zneužívají pouliční obchodníci, kteří, když vám něco nabízejí a vy je odmítnete, začnou ječet: „Ty mě nerespektuješ nebo co!"

Ale už opravdu nadešel čas odjezdu a my jsme se vydali zpět do Kingstonu. Nasedli jsme do autobusu, tentokrát do většího, a čekali asi 2 hodiny, než se úplně naplnil a konečně odjel. Tím pádem jsme do Kingstonu dorazili až v podvečer, což nebylo právě příjemné. Stejně jako zpočátku Kingston připomínal apokalyptickou vizi města, kde se všechno vymklo kontrole. Něco jako město budoucnosti ve filmu Blade Runner. Dorazili jsme na jakési autobusové nádraží v centru a tam se děli věci, kterým jsem nerozuměl.

Nádraží poseté vrstvou odpadků bylo plné lidí, kteří chaoticky pobíhali od autobusu k autobusu. Když náš autobus otevřel dveře, aby mohli pasažéři vystoupit, čekající lidé se začali neuvěřitelnou silou rvát dovnitř, aniž by vlastně věděli kam má autobus potom namířeno. Nakonec došlo k malé bitce mezi nimi a dvěma autobusáky snažícími se je doslova vykopat ze dveří. Nám se naštěstí podařilo z bouřícího autobusu vyskočit a tak jsme na nic nečekali a snažili se co nejrychleji zmizet.

Nejhorší však bylo, že nádraží se nacházelo v oblasti, kde skutečně nebylo radno se pohybovat, zvláště když jsme byli bílí. Toto říkám zcela bez přehánění, protože i takový Harlem nebo předměstí Mexico City či Káhiry se mi v tuto chvíli zdály být pouze slabý odvar z toho, co jsem viděl zde. Taxíky se zde nevyskytovaly a tak jsme se dohodli s nějakým člověkem, jež zrovna nasedal do auta, aby nás za 300 jamajských dolarů odvezl někam pryč, pokud možno směrem k letišti.

Šťastnou náhodou se nám podařilo nalézt levný hotýlek, ve kterém jsme spali první noc po příletu do Kingstonu. Stejně jako předtím jsme byli jediní, kdo tam byl ubytován. Hoteliérka, která si nás ještě pamatovala, nás radostně vítala a podivovala se, že se nám podařilo bez úhony přežít centrum Kingstonu. A já jsem si ubalil pořádného jointa, svalil se na postel a nemyslel na nic. Snad jen na to, že druhý den se ještě nějak musíme dostat na letiště.

Naše mise

1. Chcete-li si myslíte
Uděláte-li si lidé myslí si myslí, budou tě miluju. Pokud jste opravdu si myslí, budou vás nenávidět.
2. Sdělit světu pravdu
Když si jen říct pravdu, začnete vydělávat důvěru, jako novináři, naším posláním je říkat pravdu.
3. Aby se budete smát
Chceme, aby se budete smát, smích, úšklebek, škleb, nebo úsměv, když se snažíme najít vzhůru života ve vší zla kolem nás.

Name Day/Svatek

Yesterday : Anna Today : Věroslav Tomorrow : Viktor After tomorrow : Marta

Země Maorů
Štěpán Hospodka Nový Zéland Maori

Historie Nového Zélandu spadá do poloviny 14.století našeho letopočtu. [ ... ]

SONIC YOUTH - A Thousand Leaves
Keith Kirchner SONIC YOUTH - A Thousand Leaves

Pamatuji se, že jsem Live At Leeeds od Who poprvé slyšel v roce 1979.

Další trocha do mlýna proti zneužívání žen....
Jarka Fricová Další trocha do mlýna proti zneužívání žen.

Podle posledních mezinárodních výzkumů se odhaduje, že do sítě obchodu se &# [ ... ]

Není to snadné být kráva v Evropě
Make a Moodycow happy!

Mimo Indii je to docela těžké být kráva.

Hooverphonics propluli Prahou
Pavla Machálková Hooverphonics

THINK: Jsme první, kdo dnes s Vámi dělá interview?

Zenový experiment s televizí
Bernard McGrane Zenový experiment s televizí

"Kolik z vás ví, jak se dívat na televizi?" zeptal jsem se jednoho dne ve své třídě. Po [ ... ]

DAFT PUNK - Alive
Vlastimil Beránek DAFT PUNK - ALIVE

épřed čtyřmi lety uchvátil novátorský debut Homework dvou mlad&yac [ ... ]

Phil Shöenfelt, když oční víčka oddělují noc ode d...
Jarka Fricová Phil Shöenfelt

Krátce poté, kdy jsme si byli představeni, sedíme s Philem za šatní p& [ ... ]

Ostatní články

Computer Engineering Program Basic engineering education And computer science of computer systems At Faculty of Information Technology Sriprathum university Emphasis on the design of embedded systems, both hardware and software, instruction set, VLSI technology and networking. To meet the needs of the industry.

System stakes. Stakes or system are mainly interesting if you want to play with stakes that are high-risk. In order to bet on that just 3 out of FOUR stakes must be right.Although, on the flip side, it's necessary for you to take a drop-off of your ( ZCode System - zcodesystemexclusive ) general odd by doing this, on-the-one-hand, your chances to win grow ... But in the event that you bet on two or one underdogs you perform quite profitably and nevertheless can shove your chances again, Click here for more information and see ...