Slavnost basi

Laos ulice
Pin It

V Laosu je několik cest, jak se z města Huay Xai, provincie Bokeo, dostat do Luang-Nam Tha, města v provincii téhož jména...

My si vybrali cestu na první pohled nejpříjemnější, ale uskutečnili jsme tu zcela jistě nejobtížnější. Je něco po poledni a tudíž máme za sebou přes 5 hodin „procházky". Sháníme se po čemkoli k jídlu a dostáváme, jak jinak, rýži. Asi jediné jídlo, které se v této části Laosu vyskytuje, nepočítaje různé kousky bezchutné zeleniny a pytlíky čínské polévky „Yum Yum" naleznutelné ve větších vesnicích.

Letiště v Bangkoku nás přivítalo velkou cedulí „Thailand the land of Smiles". Popravdě díky obřím návalům turistů trvajícím téměř čtvrt století se samotný Bangkok změnil v bránu do Asie, kde agresivní evro-americká kultura krutě devastuje tradiční asijskou. Míjíme ukřičené taxíky, zastávku airport-busu a téměř automaticky naskakujeme do červeného autobusu č. 52 a jedem do centra. Vystupujeme nedaleko Thannon Khaosan, „Mekky" všech backpackerů, a ubytováváme se v hotýlku za klášterem.

Na mopedech se pak honíme po celém městě, ztrácíme se a opět nalézáme. Zaskočili jsme do kláštera na kopec a při čajíčku s mnichy si vychutnáváme výhled na město. Ještě nákup 30 filmů a jsme vybaveni na cestu do mnohem méně civilizované krajiny - Laosu.

Výbava, plus mínus sedmikilové batohy, obsahovaly krom dvou velkých foťáku deku a spacák, láhev s vodou, kartáček, triko a stovku filmů Zamávali jsme Thajsku, překročili řeku Mekong a vstoupili do hraničního městečka Huay Xai v provincii Bokeo. Hraniční „byrocracy", výměna peněz a ubytování. Další den jsme odjeli na jihovýchod lodí do vesničky Pak Tha po Mekongském veletoku a dále jsme chtěli pokračovat na severovýchod proti proudu říčky Nam Tha do stejnojmenného městečka a kraje. Nakonec jsme navazující spoj kvůli nadsazené ceně nechali odjet a rozhodli se druhý den vrátit zpět do Huay Xai.

Usadili jsme se na zahradě malého kláštera a poslouchali malé mníšky, jak opakují stále znova a znova svaté texty v pálí. Později přišel seado (představený) a nabídl nám, že můžeme na svaté půdě kláštera přespat. S radostí jsme toto pozvání přijali stejně jako pozvání na večerní asi hodinovou modlitbu, ...sá á thu, sá á thu, sá á thu (...díky, díky, díky, závěr každé modlitby). Dostali jsme přidělený baráček asi 4x4 metry vystlaný proutěnými rohožemi. Klidné bzučení pralesa ještě před usnutím prořízl kuňkavý zvuk velké rudé ještěrky, po chvíli přestala a my si mohli vychutnávat spánek a svěží vzduch od Mekongu...

Už hodinku sedíme na autobusovém nádraží, protože to nejede. Bylo rozhodnuto, že půjdeme napřed a jelikož je tu pouze jedna pozemní komunikace, autobus nás nemůže minout. Po zkušenostech z Asie víme, že se dá do projíždějícího busu kdekoliv přistoupit. Kousek za Huay Xai jsme tudíž naskočili na místní potah a začali se pomalu sunout na severovýchod. Tam, kde po několika málo kilometrech asfalt končí a dále je jen polní cesta, traktůrek odbočoval na malé rýžové políčko u vesnice, a tak jsme dál pokračovali pěšky.

Napřed nížinou, kde, kam oko dohlédlo, byly koberce rýžových polí zdobené občasnými palmami. Krásná ostrá zeleň však záhy přešla do tmavšího odstínu deštných pralesů a s tím přišly i hory Zlatého trojúhelníku... Slunce už dávno zapadlo a my pomalu docházíme do malého údolíčka, zjevně osídleného. Zastavujme před siluetou baráku, rýsující se proti hvězdné obloze, a navazujme kontakt s místní rodinou. Pozvání do baráčku na sebe nedalo dlouho čekat a už se šplháme do prvního patra bambusového stavení. Chvíli vysvětlujeme odkud jsme a nakonec se shodujeme, že z hodně daleka.

Ze země, která leží až za Thajskem a Barmou. Panímáma přináší jídlo - obří mísu rýže, cosi zeleného bez chuti a malou misku s kousíčky masa. Rodina nás v tu chvíli opustila, aby nás nechala v klidu najíst. Jsme šťastní, že po celodenním pochodu máme střechu nad hlavou a něco teplého do žaludku. Pomalu mizí hromada rýže i kousky masa, podle chuti to mohlo být uzené kuře, nebo pes, ale krysí hlavička úplně naspodu misky ukončila naše spekulace.

Vyrazili jsme s východem slunce, posíleni rýží a čajem jsme vydrželi jít téměř do poledne. V průběhu dne se střídal déšť se sluníčkem a kvůli foťáku jsem poprvé na cestě zakoupil a plně využil deštník - obyčejný, červený, čínský. Sem tam nás svezl traktůrek, ale nikdy ne moc daleko. V období dešťů je tato cesta jedno velké bahno, někdy ozdobené sesuvem půdy. Díky podobnosti nářečí laoštiny a thajštiny jsme se byli schopni domluvit o základních potřebách s místními.

Tak, chvíli po poledni, když jsme zastavili ve větší vesničce Ban Ta Fa, požádat milou paní s placatým nosíkem o uvaření pár litrů vody na ohni. O pár minut později jsme viděli její nechápavý pohled, když jsme si do horké vody nalámali Yum Yum a vrhli se na ni. Čím dál jsme se vzdalovali od civilizace, tím vřeleji nás vítali dospělí a tím víc jsme děsili malé děti. Vetšinou nás navečer někdo „odchytl" už kousek před vesnicí, a toho „kamarádi" jsme byli. Získával tím pozornost celé vesnice, ale nakonec jsme nocovali v příbytku „náčelníka".

Procházejíce tímto zeleným divokým královstvím jsme si uvědomili, proc Amíci nemohli vyhrát Vietnam, jungle byla divočejší a neprostupnější, než představivost dovoluje. Vesničky, v nichž jsme bydleli, patřily různým kmenům od převážně nížinných Hmongu, přes Lao Theung, Yao až po vysokohorské Lao Sung a Akha, kteří chodí oděni v tradičních černých krojích. Ženy je nosí doplněné fialovými stuhami a bohatě zdobenými stříbrnými čelenkami, které často doplňují indočínské koloniální mince.

V podvečer, zmoženi několikadenním pochodem usedáme napravo od cesty v malé bambusové čekárně. Čekárně, protože přesně v těchto chýškách jsme vídali místní v průběhu nejhorších dešťů čekat, až to přejde. Během několika minut je kolem asi 30 místních a prohlíží si koulooké bělochy. Vetšinou ukážou na svůj z profilu lehce vystupující frňák a říkájí: „Já nos normální a ty jako slon". Přichází náčelník a zve nás do svého příbytku.

Hned začínají dělat rýži a vyptávat se odkud a kam, kolik dní cesty před námi, a jaká je cesta, kterou jsme prošli. Večer procházíme vesnicí a koukáme, jak děti sledují v místním kinu thajské písničky v generátorem hnané televizi. Po krátkém pokecu jsme s Ondrou pozváni do hlavní haly, kde muži rituálně sedí dokola na rákosových rohožích a povídají. Znovu se převypravuje příběh naší cesty a muže to dovádí opět k velkému údivu.

Rituální popíjení Lao Lao, místní mnohaprocentní pálenky. Pro každého jsou určeny dvě mističky, kdy v jedné je míň, na rozproudění, druhá je téměř vrchovatá a obě se kopou rovnou do krku. Mísa s rýží a misky s omáčkou kolují po směru hodinových ručiček po místnosti. Náš hostitel si bere slovo, všichni ztichnou a on začne předříkávat věty dobrých věšteb. Začíná slavnost basi. Zástupce mu podává jakési bílé šňůrky a šéf nám je váže na ruce. Nejdřív pravou, pak levou. U toho stále přidává věty dobrých přání, ať naše cesta je bezpečná, ať se v pořádku vrátíme domů, ať se jednoho dne určitě vrátíme k nim do vesnice a ať nás bozi chrání kdekoli budeme a naše sny dosáhnou naplnění.

Celý obřad je provázen souhlasným mručením ostatních mužů a po náčelníkovi přebírá místo jeho zástupce, pak „starší" vesnice a dál i ostatní z přítomných. Asi po hodině máme od zápěstí po předloktí spletenec z bílých šňůrek. Sedíme jako ve snu, po vzoru ostatních si bereme kousek v „čemsi" máčených čajových listů a jen sedíme a žvýkáme. Vyrazili jsme na tuhle cestu jen tak na skok s tím, že autobus nás nabere někde po cestě...

Cold Weather, Hot Deals - Get $40 off hotel bookings

Naše mise

1. Chcete-li si myslíte
Uděláte-li si lidé myslí si myslí, budou tě miluju. Pokud jste opravdu si myslí, budou vás nenávidět.
2. Sdělit světu pravdu
Když si jen říct pravdu, začnete vydělávat důvěru, jako novináři, naším posláním je říkat pravdu.
3. Aby se budete smát
Chceme, aby se budete smát, smích, úšklebek, škleb, nebo úsměv, když se snažíme najít vzhůru života ve vší zla kolem nás.
Think Magazine is a grenade in the lap of journalism!

_ The Economist

 

Name Day/Svátek

Yesterday : Dita Today : Soňa Tomorrow : Taťána After tomorrow : Arnošt

 
Profil skupiny: Eggnoise
Jen Maxa Eggnoise

Lékařství není určeno k tomu, aby vydělávalo peníze, ale aby [ ... ]

Váš první úkol je blíž, než si myslíte!
Joe Bodia

Youth on the Move Lidé v Evropě se mluví ve Francii, Řecku a dokonce i zde v Čes [ ... ]

Evoluce v hlavě
Think Magazine Aztékové kouření

1621 - Sir Richard Burton doporučuje ve svých lékařských listech nazvaných Anatomie melancholi [ ... ]

Bigbit v rytmu osudů
Michael Kyselka Vladimír Mišík a Ivan Khunt

Vladimír Mišík a Ivan Khunt spolu hráli v kapele Flamengo a natočili "the" L [ ... ]

Pomoc je tady: Rozkoše bez Rizika
Jarka Fricová Sex pracovník (Foto: Jeffree Benet)

Povídám si s paní Hanou Malinovou, výkonnou tajemnicí organizace Rozkoš bez rizika, která má [ ... ]

Prostě něco hezkýho
Petr Ferenc Tattoo v Praha

Pavlína se rozhodla pořídit si tetování. Jeffree se rozhodl, že u toho nemů [ ... ]

The Fall
Michael Kyselka The Fall

„The Fall jsou nejlepší kapelou na světě. Od roku 1976 vydali 25-35 desek (z&a [ ... ]

Reflex Cannabis Cup v novém!
Thinky Reflex Cannabis Cup

V pořadí osmý ročník Reflex Cannabis Cupu prošel zásadní změnou soutěže - s přihlé [ ... ]

Dolores French; Ten hotel už jsem znala z dřívějš...
Michael Kyselka Dolores French

Událost, která mě straší dodnes, spadla jako peklo z nebe a já věřím, [ ... ]

O Minulosti A Současnosti Akropole S Jiřím Smrčkem...
Jarka Fricová Jiří Smrček

Dnes přicházím na smluvenou schůzku včas. Jirku nacházím v kanceláři ve dru [ ... ]

V jaké restauraci jíte vy?
Marie Vokálková a Jakub Štefanko Globe Bookstore & Cafe

Přibírání nových zážitků z našeho intimního života patří k jednomu z hlavních (a dovol [ ... ]

CYMBELÍN - Kolem osy
Barbora Gregorová CYMBELÍN - Kolem osy

Kapela Cymbelín nezní roztomile a zároveň tajemně a netradičně pouze d&iacu [ ... ]