Příběh o botách

Příběh o botách
Pin It

Speed byl čistý, bílý a když jsem ho měl v ústech mezi jazykem a patrem, myslel jsem na ananas. Fajnšmekrovské zámecké víno, chateau Bradford '94.

Tyhle zvláštní noci se dějou jenom jednou za čas. Nabírali jsme speed na konečky prstů a rozplývali se nad jeho kvalitou. Považovali jsme to za další dobré znamení onoho dne. Ztracené kazety byly nalezeny, vytoužená cédéčka k mání v normálních hudebních šopech, chemikálie bylo možné zakoupit s minimálními potížemi a pak nám ještě dívka v obchodě s alkoholem nabídla peníze zpátky. Peníze za nic, jak se zdálo.

Ještě předtím, než jsem rozdělil zbytek balení na půlku, abych si nechal dvě bomby na později, nabral jsem si znovu dvakrát na prst a nutil se přimět svou hubu, aby nevnímala chuť prášku. Nalhával jsem sám sobě, že mne od toho nebude bolet pusa. Došel ke mně joint, silně jsem si natáhnul. Mým plícím bylo dobře v očekávání účinku amfetaminu a oznamovaly mé hlavě, jak moc mám rád chuť trávy. Později bude hůř. Zatím snadné.

Zavřel jsem komiksy, natáhli jsme si kabáty a vyrazili do ostré noci v Leedsu. Zima, ale ani vánku v tom největrnějším z měst. Kráčeli jsme na autobusovou zastávku a někdo, už nevím, kdo to byl, se mě zeptal: „Myslíš, že budeš v těch botách v pohodě?"

Boty. Vždycky je to dilema. Jaké boty? Ať už to byl kdokoli, odpověděl jsem, že to s mýma botama bude v pořádku. Baťovy boty s jelenicí nahoře a se silnou umělou podrážkou. Pohodlné, normální, prostě fajn.

Autobus přijel, nastoupili jsme do něho teď už se široce otevřenýma očima. Všichni jsme se snažili nashromáždit dostatek slin na krátkou konverzaci s řidičem. Žádná paranoia. Už jsme se zbavili veškerých starostí. Horní patro autobusu bylo plné bot, vlasů a mladých. Jen jsem nedokázal najít ten patchouli olej.

Předpokládal bych, že jsem to měl ve svém povzneseném vztahu dokázat, takže tam asi žádný nebyl. Cestou do města jsme nabývali toho tekutého pocitu, proklouzávali jsme zvukem do svých sedadel, protahovali jsme se a podupávali prsty u nohou.

V autobuse jsem vydoloval ze svého kabátu krabici Ribeny a zabořil prst hluboko do té malé přední kapsy určené pro ty, kteří nechtějí ztratit své drogy. Vytáhl jsem jednu z bomb. Rozhodl jsem se, že alespoň v úvodu našeho posledního chemického dobrodružství si udržím trochu důstojnosti a předstíral jsem kašel, abych si mohl vrazit bombu do pusy.

Rozhlížel jsem se kolem, jestli jsem je přechytračil, tvrdě jsem skousl, ale ne příliš, abych tak oddělil papír a speed mohl prosáknout a infikovat mě svým jedem a svým kouzlem. Skousl jsem trochu více, abych změkčil papír. Pak jsem to spláchl trochou té nádherné sladké tekutiny a předal krabici rybízové šťávy dál.

Klub v Leedsu, kam jsme mířili, patřil toho roku mezi ty lepší. Neřeknu, který to byl, ale vím, že to nebyl Ronson, takže to musel být ten jiný. Je to ode mne blbý, já vím, ale nepamatuju si ani na DJe, kteří tam hráli. Ale to nevadí, dorazili jsme tam, zvuky se rozléhaly ve velkých vibrujících vlnách. Ústa nám vyschla v očekávání, všichni jsme si zapálili cigára, i když jsme věděli, že nám huby vysuší ještě víc. Odpalovali jsme jednu za druhou, zatímco se fronta zmenšovala.

Nervózně jsme sledovali dav lidí ztuhlý zkoumáním vyhazovačů, pak jsme relaxovali a proklouzávali dveřmi, smáli se, už uvolnění.

Byly jsme čtyři. Moji kámoši byli v davu daleko přede mnou. Speed teď doopravdy fungoval, na hlavě jsem měl husí kůži, kůže na obličeji se mi chvěla, vypadalo to, že se mě nechce dotýkat. Věděl jsem, že ostatní na tom byli stejně. Vysílali jsme tiché signály, abychom si sdělili, že Tomáš už je uvnitř a nalévá si pití.

Automaticky jsme reagovali na muziku a všechno, co jsme mohli udělat proto, abychom zabránili bezpečnostním magnátům odhalit naše zneužití substance, bylo přestat tancovat na ulici. Stejně jako ostatní jsme se snažili stát vzpřímeně s rukama narvanýma do kapes, jakoby nám naše svěrací kazajky mohly pomoci v nouzi, pomoci proniknout přes bránu vyhazovačů.

Moji tři kámoši proklouzli bez problémů a já jsem se je urputně snažil následovat. Ale cestu mi zastoupil tlustý širokoramenáč v černém bombru, standardní model dveřního personálu. Žádný problém, myslel jsem si, chce po mně jenom vstupné.

Pohlédl jsem na svého vyhazovače, který střežil svůj krásný noční klub, abych se na něho usmál. Když jste zamilovaní do zbytku světa, zapomínáte, že ten zbytek světa není zamilovaný do vás. Naše oči se střetly a jeho sklouzly k mým botám. Pak je vyhoupl zase nahoru a znovu zachytil můj pohled. Neusmíval se. Nebo se možná usmíval. Jo, usmíval se, bastard.

„Boty, kámo," prohlásil můj vyhazovač. „Ne."

Co je s nimi? Bránil jsem se, nedíval jsem se na něho, jenom jsem krčil rameny směrem ke svým kámošům, kteří už platili vstup. Vyhazovač nic neřekl, jednom mne pustil z fronty čekajících, abych informoval své kámoše posunkovou řečí, že je nebudu následovat, že nemůžu a že od nich neočekávám, že mne budou následovat. Chvíli si z toho dělali srandu, stejně jako já.

Celý nadšený a není kam jít. Šel jsem zpátky k zastávce autobusu, speed pustošil můj mozek všemi možnými typy fantastických scénářů, jak se dostat z toho nejprůserovatějšího z průserů.

Všechny nonstop garáže prodávají boty, ne? Ne. Leeds. 24 hodinové město, což znamená všechny obchody otevřený, co? Ne.

Za malou chvíli jsem vyčerpal všechny legální možnosti a přešel jsem k těm nelegálním. Cihly a výlohy obchodů s botama a přepadení někoho v postranní uličce, to všechno mi přicházelo na mysl. Ale ani na speedu jsem nehodlal tak riskovat. Jasně, byla na mě poslána zkouška typu získání Zlatého rouna za špatné chování, šance očistit své jméno v nebeském chrámu. Vyhazovač do mě jednou strčil a bizarně tím způsobil, že jsem to bral jako výzvu a cítil se tím rozjařen. Úkol najít vhodné boty v pro mne novém městě, kde jsem neměl žádné přátele ani žádné jiné boty. Divná věc ty drogy. Hloubal jsem nad autobusem zpátky domů.

Nemohl jsem se z toho vyhrabat. Nějaké zamaskování se mi zdálo jako jediná možnost. Vyhazovačovy zkoumavé oči si samozřejmě všimly světlé barvy mých gumových podrážek a jeho bystrá mysl si je spojila s barvou a materiálem, který se používá na kecky. Chytrý kluk.

Zpátky v bytě. Vyzul jsem si boty a jednu jsem otáčel v ruce. Zapnul jsem televizi, abych chytil začátek zpráv v deset hodin. Dělo se mnoho špatných věcí, ale pro mne to moc neznamenalo. Já, oběť takové drsné nespravedlnosti.

„A nakonec," zněla mi v hlavě slova novináře, „Mladý muž uprostřed hádky o boty dnes večer poté, co byl vyhozen z trendy nočního klubu v centru města. Exkluzivní zpráva pro ITN, mládež přísahá odplatu za jeho krutý útisk a jak jim neohroženě řekl 'Na každého brzy dojde'. „

Zase jsem měl speedové sny. Moje hlava potřebovala blikající světla, tmu a nějakou basovku, takovou, co vás odpálí na cestu nocí, vleče vás za kalhoty, proniká do vašich vnitřností, brní vás v plicích bez dechu a dere se ven vrškem vaší hlavy.

Zasáhla mne silná frustrace a rychle sklouzávala až k panice. Vyhrabal jsem se z toho jen pomocí nového plánu, jak vyřešit svůj problém a z kuchyňského šuplíku jsem vydoloval černou fixku. Když jsem jí vytáhl, sundal jsem víčko. Byla stará, roztřepená a šedá. Můj nápad byl odsouzen k nezdaru, ale jak se dalo čekat, moje drogová horečka mne přesvědčovala o úspěchu.

Vypadal jsem jako dítě z mateřské školky, když jsem fixkou škrábal na kůži na botách a přitom přejíděl jazykem po suchých rtech. Nešlo to. Barva vyprchávala s každým dalším tahem, lízal jsem špičku fixky, čímž jsem dovršil image dítěte z mateřské školky, v zoufalé naději, že oživím roztřepanou špičku fixky.

Přestal jsem a pečlivě nasadil víčko fixky zpátky. Spokojené zacvaknutí mnou otřáslo. Byl jsem na hony od toho, abych si s tím poradil. Znovu na mě dolehla frustrace. Zvažoval jsem, že si pustím nějakou muziku, abych zmírnil tu intenzitu, ale pak jsem si uvědomil, že by to věci jenom zhoršilo. Chvíle jako tahle, když kolem sebe nemůžete mít věci, které chcete, zvuk, lidi a tanec, přinucen zůstat v tmavých místnostech, tichu a osamělosti.

Nemohlo to tak skončit, rozhodně ne dnes v noci. Protřelá klišé jako 'užijte si svůj den' a 'žijte pro tento okamžik' se mi honila hlavou. Pořád ještě chemicky omámen, ale v tu samou chvíli schopen vidět s děsivou jistotou, jak mizerně při vědomí.

Nechal jsem žurnalistu, aby vyprávěl o světových problémech stěnám a šel se podívat ven na ulici, doufaje v nějakou zvláštní událost, která ukončí můj problém. Díky mému rozšířenému vědomí silnice, dokonce i vzduch, hučely žárem špinavých oranžových pouličních lamp. Stíny lidí míjející hospody a večírky kráčely, aniž zahlédly mne ve stínu schodů před mými dveřmi a já jsem na ně vysílal telepatické signály SOS o pomoc ohledně mých bot. Prosba dopadla na uzavřené mysli nebo alespoň nebyla slyšitelná a já šel zpátky dovnitř.

Najednou jsem dostal nápad. Zaklepat na dveře a zeptat se někoho neznámého. Jednoduché a totálně nepřijatelné, pokud v sobě nemáte drogu. A tu já měl. Pak to vypadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě, kterou by udělal kdokoli potýkající se s dilematem bot. Samozřejmě, věděl jsem, že to přirozené nebylo a uvědomil si, že moje nadšení pro tento projekt bylo čistě chemické. Ale v mé hlavě ten nápad převládl a myšlenka se v okamžiku stala činem.

Vyšel jsem znovu ven, ulice byla stále oranžová, ale už jsem to viděl a účinek nebyl tak ohromující. Neztrácel jsem čas výběrem domu, na který bych zaklepal, pro případ, že by mě další přemýšlení odradilo, a zaklepal jsem na nejbližší dveře, kde se svítilo. Normální terasa v Headingley.

Zatímco jsem čekal na odpověď, probíral jsem si v hlavě své přesvědčovací schopnosti a zkoušel předpokládat odpověď. Nedokázal jsem si představit, že bych půjčil pár bot úplně neznámému člověku klepajícímu na mé dveře, ale situace byla dost bizarní na to, aby si zasloužila stejně bizarní odpověď.

Odpověděl starší muž, okolo 55. šel jsem na to rovnou. Zněl jsem více než sebevědomě a neupřímně, ale tohle bylo trochu jako konej či zemři, takže to nevadilo.

„Bude to znít opravdu divně," pravil jsem svým nejlepším anglickým přízvukem. To není sranda. „Přijel jsem z Prahy na jednu noc navštívit své kamarády. Plánovali jsme si, že půjdeme společně do nočního klubu a jenom mě tam nepustili kvůli mým botám. Řekli, že mám špatné boty. Takže jsem si říkal, jestli bych si mohl nějaké půjčit, jestli máte moji velikost. Přinesu vám je ráno zpátky. Zachránil byste mi život. Je to zvláštní příležitost."

„Jakou velikost?" řekl. Netvářil se překvapeně nebo naštvaně. Netvářil se vlastně nijak. Jenom se podrbal na bradě a zeptal se mě na velikost. „Hm. Deset," Řekl jsem a málem jsem to v šoku zapoměl. „Chvilku tu počkeje," řekl mi a zašel dovnitř. Ještě více ohromující. Co se to dělo? Chtělo se mi ho zastavit a zeptat se, co se sakra děje. Nikdy bych nečekal, že někoho přiměju k tomu, aby šel a hledal . Myslel jsem si, že by možná zmizeli a zavolali policii, ne že by se doopravdy šli podívat. Co se to dělo? Kdo byl ten chlap? Ježíš? Vždyť ani nebyly vánoce.

Aby se celé to šílenství dovršilo, přišel zpátky s nějakejma botama v ruce.

„Vyzkoušej je," řekl a podal mi je. Pár lesklých šedých bot bez tkaniček a přezek s elegantní umělou podrážkou. Byly hnusný, ale po tak bizarním štěstí jsem je nemohl odmítnout. Zkusil jsem je a padly mi. Nevěděl jsem, co říct, co jiného než „díky" a slíbit, že je přinesu ráno zpátky. Nebyl to zrovna pocit jako když Dorotka-najde-rubínové-botky, ale blížilo se to k tomu, bylo to jenom trochu perverznější. Jeho velkorysost mě odzbrojila. Chci tím říct, že jsem myslel, že se chovám divně, když se ptám, ale ten muž musel být úplně mimo sebe. Bylo to řešení, které jsem chtěl, ale které jsem neočekával. Možná, že je chtěl vyhodit.

Kývnul, ani nepožádal o zálohu a zavřel přede mnou dveře. Podíval jsem se na boty. Měl jsem dost odvahy se zeptat, teď abych našel novou chrabrost potřebnou k tomu si tu věc nazout. Šedý nazouvačky. Umělohmotný. Hoch s hezkejma botama. Ne.

Zpátky v bytě, znovu jsem to trochu zvažoval, jak jsem tak ve svých nových botách pochodoval po předsíni. Vypnul jsem světlo, abych zjistil jak špatně vypadaj ve tmě. Ty bastardi na mě blýskaly.

„Doprdele," pomyslel jsm si. Zašel jsem tak daleko, první část mého úkolu byla splněna. Klíčem teď bylo projít testem mocného vyhazovače. „Všichni vevnitř budou příliš mimo na to, aby si toho všimli," řekl jsem si a natáhl si kabát.

Už jsem dál nechtěl ztrácet čas, chytil jsem si taxíka na cestu zpátky do města. Nebyl jsem si jistý, jestli najdu svoje kámoše. Historka byla příliš dobrá na to, aby zapadla, potřeboval jsem triumfální návrat a dovršit kouzlo této noci. Přemýšlel jsem, jak ten příběh vylíčit mým nevěřícím kámošům a cítil obrovský vděk pro mého zachránce. Špičkovej chlapík. Jak bych mu kdy mohl poděkovat a další sentimentality. Moje drožka dorazila ke klubu, který nebyl Ronson, ale ten jiný, jen jsem vylovil nějaký drobný, žádný dýško pro mého taxíkáře, a podruhé té noci jsem se přiblížil k vyhazovačům. Střihnul jsem okem po svých botách zářících pod klubovými neony.

Ti v tom tmavým mi vůbec nevěnovali pozornost. Mohl jsem být neviditelný. Možná jsem byl. Necítil jsem žádné vítězství, v břiše se mi vzedmula vlna, když jsem procházel, pouze tichá sebejistota. Neusmíval jsem se, ale jsem si jistý, že jeden z těch bastardů jo. Ale co. Já jsem vyhrál. A je to.

Byl to velký klub. Obrovské členité monstrum s dekoracemi v celé škále barev, od zářivých k tmavým a zakamuflovaným hnízdům. Množství lidí a tmavých rohů, kde se dalo ztratit. Klub byl narván lidma a trvalo mi pár minut, než jsem se pobral a zjistil, že jsem skutečně tam. Klopýtl jsem a abych chytil rovnováhu, opřel jsem se dlaní o prsa kluka kráčejícího proti mně. Ale do dlaně jsem uchopil ňadro. Dívky s krátkými vlasy a náladová hudba věci komplikují. Řekl jsem jí promiň a prodíral jsem se, abych našel ostatní.

Byl jsem překvapený, jak rychle jsem to zvládl. Náš podobný vkus nás musel přitáhnout na to samé místo a jakmile jsem ho našel, cítil jsem se, jako bych tu už byl celé hodiny. Problém s mými botami bylo jenom malé škytnutí a zbytek noci probíhal tak dobře, jak jsme si vždycky mysleli, že bude. Ve skutečnosti to překonalo očekávání, přibylo něco navíc. Moji kamarádi se smáli mým botám, dokonce je ukazovali jiným lidem, aby se zasmáli, ale byl jsem na tripu, nějaký smysly jsem ztratil, ale nějaký jiný jsem našel, jako ty hudební, byly nový, byly ve mně, okolo mě a procházely mnou.

Nemůžu popřít, že ty boty byly bastardi ohavní, ale cítil jsem se v nich nejlépe ze všech, který jsem si kdy obul. Klouzal jsem, nakláněl se, krájel horký vzduch tekutými končetinami a puls se přizpůsoboval pumpujícímu srdci, dělil jsem se s několika stovkami mně podobných. Teď jsem věděl, jak se cítila Dorotka, když klapla těma rubínovejma podpatkama a odletěla domů. Škoda, že nikdy neměla ponětí, co jsem cítil potom.

Potom mě všechno bolelo. Moje kolena zůstávala sevřena křečí a moje ledviny se cítily jako po výprasku. Omámeni jsme vyklopýtali ven a činili jsme nějaké podivné pohyby a pokoušeli se chytit taxíka. Jeden se nad námi konečně slitoval a rychle nás vezl domů, přitom z obvyklých důvodů zastavoval u nonstopů podél cesty.

Zpátky v bytě, noční události byly podrobeny pečlivému přetřásání, v pozadí hrála frustrující animovaná muzika. Vynález drog, které můžete zapojit a vypojit jako vypínač světla a zaručeně vládnete trhu. Příběh s botama byl mnohokrát probírán a každý detail prozkoumáván. Snažili jsme se zjistit, jaké síly se proti nám spikly, nebo možná pro nás, aby vytvořily takovou situaci.

S pohledem na boty, abych vyvolal ještě více hihňání, jsem nahlas sliboval, že poděkuji muži, který zachránil moji noc. Rozhodl jsem se, že mu potřesu rukou, daruji krabici čokoládových bonbónů. Děkuji-Vám-velmi-pěkně za-zapůjčení-Vašich-bot, atd. Můj amfeta-mozek mi řekl, že jsme na této velké staré planetě všichni kámoši a že všechny ošklivosti pominuly. Těžko bych uvažoval stejným způsobem za pár dní.

Ráno, oblečen v té ošklivější tváři dvojhlavé drogové bestie a s chemickou nerovnováhou pokleslou na tupost, ztuhlý a zmatený, jsem vrátil boty. Tupě a trapně jsem je nechal na schodech u dveří a odplazil se pryč. Ani jsem se nestaral, jestli mě někdo viděl. Nenechal jsem tam krabici s čokoládovými bonbóny a nepoděkoval jsem svému zachránci.

Cold Weather, Hot Deals - Get $40 off hotel bookings

Naše mise

1. Chcete-li si myslíte
Uděláte-li si lidé myslí si myslí, budou tě miluju. Pokud jste opravdu si myslí, budou vás nenávidět.
2. Sdělit světu pravdu
Když si jen říct pravdu, začnete vydělávat důvěru, jako novináři, naším posláním je říkat pravdu.
3. Aby se budete smát
Chceme, aby se budete smát, smích, úšklebek, škleb, nebo úsměv, když se snažíme najít vzhůru života ve vší zla kolem nás.
Think Magazine is a grenade in the lap of journalism!

_ The Economist

 

Name Day/Svátek

Yesterday : Dita Today : Soňa Tomorrow : Taťána After tomorrow : Arnošt

 
Notes from Prague Six
Alexander Zaitchik

In a recent article, I expounded rather heatedly on the villainous nature of NATO lawlessness and le [ ... ]

Oskar Petr
Michael Kyselka Oskar Petr

Muzikant, který se vlastně vždy soustředil spíše na nekomerční  [ ... ]

Techno na louce aneb Stará Huť 98
Jakub Trnka

 V pořadí již pátý ročník Free techno festivalu proběhl ve dnech 30. 7.- 3. 8. 1998 na lo [ ... ]

Vítejte v „Ossislandu“!
Tomáš Lachman

Thomas Brussig: Na kratším konci ulice. Praha, Odeon

Americká historie X
Michael KyselkaAmerická historie X

Americká historie X Je těžké sledovat titulky k filmu Americká historie X, aniž by si člově [ ... ]

Transvestita kabaret
Saša Dokiç Transvestita kabaret

Když se ptali Iggy Popa, jestli někdy spal s mužským, odpověděl: "Cel& [ ... ]

Rozhovor s Tomáš Svoboda
Petr Ostrouchov Tomáš Svoboda

Student Akademie výtvarných umění v malířském ateliéru Jiřího Sopka, má ve svých 24 lete [ ... ]

Přemnožený posel nové doby
Jan Tyltyl Přemnožený posel nové doby

Moderní společnost nás vybavila dopravním prostředkem, kterému se říká auto [ ... ]

Reflex Cannabis Cup v novém!
Thinky Reflex Cannabis Cup

V pořadí osmý ročník Reflex Cannabis Cupu prošel zásadní změnou soutěže - s přihlé [ ... ]

Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny, získal 7 nominací C...
Film Desk Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny

Film Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny, oscarového režiséra Mela Gibsona, je inspirovaný skutečn [ ... ]

Budoucnost se blíží
Joe Bodia Budoucnost se blíží

Počítače, které můžete nosit na sobě aniž by zatěžovali vaši krční páteř nebo vám s [ ... ]

JESTOFUNK- Universal Mother
Tomas Otradovec JESTOFUNK- Universal Mother

Jestofunk podruhé! Ti chlapci jsou opravdu produktivní...  Tentokrát do světa pouštějí tro [ ... ]