Svátky:_včera 2014-10-23 : Sabina dnes 2014-10-24 : Teodor zítra 2014-10-25 : Nina pozítří 2014-10-26 : Beáta
Viva la Mexico!
Cestopis - Severní Amerika
Napsal uživatel Pavel Jirat
PDF
Tisk
Email

Mexico

viva mexico

mexican flagTak jsem se zase jednou vrátil ze země „machos“ a tekily. Tenhle rok jsme se rozhodli jet až úplně na sever a dotknout se americké hranice. Sever má zcela jiný ráz než jih země. Bude možná víc splňovat představy lidí o Mexiku jako o zemi desperádů.

Stejně jako minulý rok jsme přistáli v Mexico City (Ciudad de Mexico). Tato ohromná aglomerace s téměř třiceti milióny lidí mě vždy naplňuje úžasem. Když se na něj díváte z letadla, město se zdá být nekonečné. Ale překvapivě to tam ani není tak hrozné. Plné parků, skvělých muzeí a pohodových lidí. Ale je to také jediné město na světě, kde skutečně cítím smog. Po několika hodinách hrdlo začne škrábat a oči pálí. Do toho všeho ještě ìábelský dopravní systém, kde vás občas překvapí nezabržděné auto bez řidiče, které se z kopce pomalu sune přes celou křižovatku.

My jsme příliš dlouho neotáleli, hned na letišti půjčili auto a v noci se vydali na cestu. Řízení auta, zvláště v noci, může nabýt až hororových rozměrů. Bezstarostní Mexičané kašlou na silnice a auta. Silnice se často podobají polním cestám s gigantickými dírami a neosvětlená vozidla a dobytek můžou připravit nepříjemné překvapení, když se řítíte rychlostí 160 km/h.

Pozdě v noci jsme dojeli do města Quareterra, kde jsme si našli levný hotýlek. Ráno už jsme byli opět na silnici, směrem na Zacatecas. Po cestě jsme stavěli v jednom městě a snažili se najít inter­netovou kavárnu. Po hromadě rad a instrukcí, které jsme dostali od místních obyvatel, se nakonec ukázalo, že inter­netová kavárna vůbec neexistuje. Ale aspoň jsme potkali mladého Američana, který nás donutil změnit naše plány.

Místo toho, abychom jeli do Zacatecas, jsme změnili směr a vydali se do „města duchů“ Real de Catorze. Nacházelo se vysoko v horách, víceméně uprostřed ničeho.

mexico kidVedla tam mizerná cesta, kde naše auto dostávalo pořádně zabrat. Večer, když už jsme pomalu ztráceli víru, že tam kdy dojedeme, jsme konečně dorazili k ústí 2 km dlouhého tunelu, doslova vysekaného do skály, kterým jsme vstoupili do temného a strašidelného města. Kdysi dávno tam žilo na 30.000 lidí, kteří těžili v okolních horách měì.

Potom jich většina odešla a tak dnes se třičtvrtě města nachází v ruinách, vytvářejících velice zvláštní, ponurou atmosféru.

Jeden zajímavý fakt o tomto místě je to, že indiánský kmen Huichi, pocházející z oblasti států Sinaloa a Nayarite, sem každý rok přichází nasbírat kaktusy peyote a pořádat svoje náboženské ceremonie.

My jsme se, z pouhopouhé světské zvědavosti, rozhodli zkusit peyote taky. Večer jsme se v místní hospodě seznámili se dvěma místními, kteří nás druhý den vzali asi hodinu cesty daleko do pouští, kde jsme nasbírali asi 30 kaktusků. Po cestě Mexičané vypili téměř litr tekily, ale nestačila na to, aby je zbavila nervozity. V Mexiku není úplně bezpečné převážet něco jako peyote.

Po tom, co jsme minuli policejní auto, jim nervy povolily. Zastavili jsme a začali schovávat kaktusky do nejnedosažitelnějších míst v motoru. Když jsme se konečně dostali zpět do hotelu, všem se nám docela ulevilo. Později jsme našli vhodné místo v poušti a kaktusy konzumovali. Nutno říci, že jsem v životě nejedl nic chuťově odpornějšího…

Po několika dnech křižování horami a pouštěmi jsme se dostali k Měděnému kaňonu (Copper Canyon nebo Barrance del Cobre) v horách Sierra Madre Occidental. Jen tak pro zajímavost, tento kaňon se skládá z 20 menších a kaňonů a celkově je čtyřikrát větší než slavný Grand Canyon. Strávili jsme noc v jednom městečku nad kaňonem a druhý den jsme se vydali dolů. Musel jsem konstatovat, že to je jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy byl.

mexican shoe repairPanenská krajina obývaná Indiány, ohromné vodopády, skalní masívy, hluboké lesy a silničky vedoucí po strmých stěnách. Silnice byla vcelku slušná až do okamžiku, kdy najednou skončila a změnila se v těžký terén. Snažili jsme se pokračovat, ale po pár stech metrech jsme to museli vzdát, protože naše malé auto již nebylo schopné jet dál.

Byl jsem trochu naštvaný na starou dobrou Lonely Planet, kde nebylo ani zmínky o tom, že je třeba mít nejlépe Pragu V3S nebo alespoň jeepa. Museli jsme se tedy obrátit a jet celou cestu zpátky, protože to byla jediná silnice, která tam vedla. Dojeli jsme do dřevorubeckého městečka Creel, které leží na samém dně kaňonu. Je tam hlavní železniční stanice pro celý kaňon, pár obchodů a dřevěných domů. V jednom hotýlku jsme přečkali noc.

Další den jsme vyrazili do řídce obydlených horských oblastí. Přijeli jsme ke 150 m vysokému vodopádu Basa­seachic Fall, který leží v jedné z indiánských rezervacích. Překrásné místo, kde jsme si dopřáli zasloužený odpočinek. V lesích jsme potkávali Indiány, kdysi vládce těchto krajin, nyní Mexickou vládou „opatrované“ problémové skupiny. Vypadali až neuvěřitelně apaticky a rezignovaně. Potkávali jsme také americké turisty, kteří si je za svoje zelené dolary kupovali…

Potom jsme několik dní projížděli velkou Sonorskou pouští, kde teplota šplhala až k padesáti stupňům a kde byl pouze písek, skály o obří kaktusy. Skutečně nehostinný, ale zároveň i fascinující kus země. Dojeli jsme do „slavného“ města Tijuana. Město přímo na hranici s USA, plné Američanů napakovaných dolary a plné Mexičanů, kteří chtějí dolary získat. Město špíny a prachu, neuvěřitelného vedra a vysokých cen. Když už jsme tam jednou byli, tak jsme se rozhodli zastavit se v USA.

Překračování amerických hranic je vždy nepříjemná věc, když se jede z Mexika, tak zvlášť. Američtí imigrační úředníci se jako obvykle chovali jako naprostí idioti. Nechápu, za co jsme museli každý zaplatit 6 USD. Nicméně v San Diegu jsme úplně náhodou potkali pár dobrých lidí, kteří nás po debatě o Milanovi Kunderovi pozvali na party k sobě domů. Čas byl bohužel proti nám a tak jsme se večer museli vrátit zpět do Mexika. Ti dobří lidé jaksi nemohli věřit tomu, že jsme přijeli do San Diega jen na jeden jediný den.

Zpátky v Mexiku jsme se rozhodli, že se podíváme na kousek poloostrova Baja California. Poušť, hory, krásné moře a vysoké ceny, protože Američané si z tohoto místa udělali svůj prázdninový resort. Ve městě San Felipe jsme přespali v pravděpodobně nejhorším „hotelu“ v celém Mexiku (jsem zvyklý na hrůzné věci, ale tohle bylo opravdu moc). Druhý den jsme chtěli odjet, ale naše auto zapadlo v písku u silnice. Jakýsi Mexičan jedoucí kolem nám pomohl vyhrabat se a ještě nás nechal levně přespat ve svém přívěsu. Ale jinak musím říci, že Baja California, ač hezké místo, snad ani nestojí za návštěvu. Turismus nejtvrdšího kalibru udělal svoje…

Vrátili jsme se do kontinentálního Mexika a přes město Mexicalli se začali pomalu ubírat směrem k Mexico City. Ve státě Sonora nás čekala jedna nepříjemná zkušenost. Stalo se již dříve pravidlem, že každý den nás aspoň jednou nebo dvakrát kontrolovala vojenská nebo policejní hlídka PGR kvůli drogám a zbraním. Směrem na sever se jejich intenzita a nevybíravost stupňovala. Občas nám rozebrali kus auta, vyndali sedačky atd

. Zvláště v noci, když člověk vidí na silnici rozdělaný oheň, těžký kulomet a bandu ozbrojených individuí, tak si není jist jestli ho zastavují banditos nebo vojáci. Ale nedocházelo k vážnějším problémům. Až teì, když mě prohledávali baťoh, tak našli cigaretové papírky Rizzla. Nikdy by mě nenapadlo, co se z toho dá udělat.

Bohužel v Mexiku však platí presumpce viny a policie je neuvěřitelně zkorumpovaná. Bylo mi řečeno, že můžu strávit pár dní na policejní stanici…nebo se „to dá udělat i jinak“. Nakonec jsem jim s radostí věnoval moji baterku MagLite a byl jsem rád, že můžeme jet dál. Přišlo mi to dost trapné a nějak mě napadlo, že tohle se může od 1. 1. 1999 snadno stát i u nás.

Jeli jsme tedy dál podél pacifického pobřeží směrem na Guadalajaru. Zaujalo mě zvláště město Guayamas. Levné, čisté, živé, hned u moře. Akorát jsem si neuvědomil, že v Mexiku mají podobný zákon o alkoholu jako v Americe. Je zakázáno pít na ulici a v autě nesmí pít alkohol ani pasažér. Nebyl tedy dobrý nápad jezdit autem a mít z okénka vystrčenou ruku s plechovkou piva. Když nás zastavila policie, tak kolem toho bylo mnoho rámusu. Po tom co jsme se s nimi 10 minut bavili česky, to nakonec vzdali a mávli nad námi rukou. Nebyl žádný „ticket“ ani „officina“.

Pavel JiratV Mazatlánu jsme zase navštívili několik „cantinas“. Cantina je vlastně opravdová mexická nálevna. Zde se pije, nebo spíš chlastá, pivo a tekila a je zde vždy živo. Chodí sem pouze příslušníci mužského pohlaví, přijde-li žena, je okamžitě považována za prostitutku.

Když jsme přišli s našimi děvčaty, ke všemu ještě evropských rysů, téměř vždy to vyvolalo vlnu nadšení. Člověk se nestačil divit - k našemu stolu neustále proudil přísun piva, které nám posílali různí „amigos“ od okolních stolů.

Na sklonku naší cesty jsme se ještě zastavili ve státě Nayarite, ve městečku Santiago Ixuintla. Toto místo bylo zajímavé tím, že zde bylo centrum pro indiány financované ze soukromých zdrojů. Potkali jsme tam indiánskou dívku, která uměla dobře anglicky a poprvé se nám dostalo zasvěceného výkladu o historii, náboženství, kultuře a životě mexických indiánů kmene Huichi.

Potom už jsme jen pokračovali na Mexiko City. Zastavili jsme se v Guadalajara, druhém největším městě Mexika (asi 5 miliónů obyvatel). Říká se, že toto město je nejmexičtější z mexických měst. Mimo jiné, zde vznikla i tekila.

Nakonec však den odletu nadešel a my jsme akorát stihli dojet na letiště, vrátit auto a naposledy se ohlédnout za největší metropolí světa. Mexiko je v každém případě země, kterou je třeba vidět. Jakékoliv vyprávění nikdy nemůže vystihnout barvitost, velikost a rozmanitost této země. Je to země, do které se vždycky budu rád vracet.

Add a comment
 
Krátká historie rtěnky
Kultura - Styl
Napsal uživatel Daisy Blaze
PDF
Tisk
Email

Krátká historie rtěnkyJste-li dívka, pak ten nejlevnější způsob, jak vlastnit výrobek známé designerské firmy je si koupit novou rtěnku.

Versace nebo Donna Karen, Givenchy a Claude Montana, ti všichni nabízejí širokou škálu luxusních make-upových výrobků.

Krášlení tváře je staré jako historie sama. Místo make-upu se na obličej nánášely minerály, rostliny, vosky nebo cokoli jiné, co bylo zrovna k dispozici.

Ve středověku barva sloužila k vyjádření společenského postavení a formální příslušnosti k dané společenské třídě, zvyk, který se přenesl do moderní doby.

Svůdná móda sladkých, plných, čer­vených rtů byla v Anglii populární za vlády královny Alžběty I., o níž samotné bylo známo, že se líčila šarlatem smíšeným s bílky, fíkovým mlékem a arabskou gumou.

V sedmnáctém století katolická církev prohlásila líčení rtů za nemravné a zne­važující přirozenou krásu - nejcennější dar od Boha. V polovině sedmdesátých let osmnáctého století jej odsoudili puritáni (a dokonce i vlády na kontinentě), jako rituál čarodějnic, používaje přitom příkladu Jezibel, královny démonů, která ženské pokolení zasvětila do tajů kos­metiky. Ale všechny snahy byly marné. Nebylo nic, co by ženy odradilo od používání barev k zdůraznění jejich půvabů.

Ani ve století devatenáctém nebyl silný make-up společensky přijatelným a v polovině osmdesátých let byly publikovány zprávy o nebezpečí olova a rumělky. Na konci minulého století francouzská firma Guerlain úspěšně vyvinula první rtěnku s použitím tra­dičních olejů a vosků, do té doby vyráběných ručně, podomácku.

Jako všechno ostatní i rtěnka se začát­kem dvacátého století začala vyrábět průmyslově, když americký vynálezce Maurice Levy vyrobil železnou trubičku podobnou té, která se jako obal používá dodnes. A tak bylo umění polibku zdokonaleno.

To, co se stále mění a s každým desetiletím vyvíjí, jsou barvy a tvary rtěnek. Nabídka výrobků se stále oboha­cuje, například o konturovací tužku, bal­zámy nebo lesk na rty, vyvinutý pro Holly­wood skvělým vizážistou Max Factorem v roce 1928.

Málokdo si uvědomuje, že není tak dávno, co ženy musely každou chvíli rtěnku opravovat a znovu nanášet. Po každém jídle, po každém usrknutí z kok­tejlu nebo každém ukradeném polibku. Devadesátá léta jsou svědky převratných technologických pokroků. Tradiční pou­žívání olejů a vosků nahradil silikon, díky němuž se rtěnka lehce nanáší a doplněna minerály, vitamínem C a polymery, se stává pro rty mnohem blahodárnější.

Výhodou silikonu je to, že jakmile nanesete rtěnku na rty, silikon barevný pigment „přilepí“ a poté se vypaří, což vás zbaví nutnosti rtěnku opravovat a nanášet znovu. To je vážně dobré vylepšení, zvláště když se v poslední době vrací móda granátových úst, jak je v rudých ohnivých barvách představili Givenchy, Rouge of Lancôme a v purpuru Donna Karan.

A zatímco si každé dvě minuty někdo koupí rtěnku Rimmel Rich Moisture, my doporučujeme trochu vybíravější a zkusit třeba ColorStay Matte, výrobek firmy Revlon v barvě vlčích máků, nebo božsky elegantní rtěnku Rouge Pur Transparent číslo 3 od Yves Saint Laurent.

Add a comment
 

ZačátekPředchozí12345678910DalšíKonec

Strana 6 z 108
Hudební zprávyLATYRX - The Album

Jeffree Benet

article thumbnail Na nějakém sampleru jsem od těchle chlapíků slyšel jednu věc a hned jsem si je zamiloval. Za tři měsíce jsem sehnali i album. Tohle duo - Lateef a Lyrics Born (první je černoch,...
+ Full Story

MuzikantiDJ Bidlo - Nechci být šoumen

Petra Matušinová

article thumbnail DJ OO Bidlo nespadl jen tak z nebe, cestu k uším tancechtivých lidiček si našel skrze muziku jemu samému nejbližší. Na začátku všeho bylo Radio 1, kde Bidlo začínal jako...
+ Full Story

More Articles

Z našich stránek

badge