Svátky:_včera 2014-12-20 : Ester dnes 2014-12-21 : Dagmar zítra 2014-12-22 : Natálie pozítří 2014-12-23 : Šimon
Liquid Harmony
Lidé - Muzikanti
Napsal uživatel Eva Kolářová
PDF
Tisk
Email

Liquid HarmonyLiquid Harmony patří mezi nejz­námější a nejčastěji skloňovanou kapelu ve všech pádech na domácí taneční scéně. I když se na chviličku odmlčeli, jsou zase spolu. Pozměnili sestavu a chtějí být zase ,,in". Na Budvar párty Ams­terdam - London - Prague - kde hráli, jsem je požádala o rozhovor a Štěpán (lea­der a zakladatel ka­pely) s Kubou byli pro.

Historii vaší kapely všich­ni znají. Ale co děláte teì, při čtyřletém výročí existence?

„Tak za poslední dobu jsme koncertovali v New Yorku na hudebním a filmovém festivalu, na který bylo pozváno tisíc kapel z celého světa. Bylo to super. A chceme natočit desku, ale podle sebe. Máme problémy s firmou nebo to spíš chceme vychytat, aby zněla líp, než první deska.“

Máte peníze?
„Nemáme peníze. Chceme si to udělat sami. A proto, více méně scháníme člověka, který je schopnej spolupracovat na desce a podílet se i produkčně. Sehnal by firmu nebo sponzora, který by byl ochotný nám pomoci natočit desku a pak se podívat na turné nebo do světa.“

V čem by plánovaná deska měla být jiná, rozdílná od té první?
„Bude určitě živější. Nebo se spíš bude snažit točit živě. No uvidíme. Nebo uděláme úplně jinou muziku, kterou jste nikdo nikdy neviděl. Úplně něco novýho. Vlastně ještě nemáme nic připravenýho. To co jsme hráli dneska, byly směsky z celého roku i nový věci, které jsme zaexperimentovali. Tady jde o to, jaký máš vztah k muzice. Je to tak, že buì děláš a vyrábíš zvuky nebo máš styl, že jseš normálně band a hraješ funky, jazz... My můžeme vypnout mašiny a hrát třeba osm hodin v kuse živě.“

Kdy chcete vyplout s novou deskou?
„Asi v únoru. Ale pochybuji, že to stihnem. Možná se to přesune na jaro. My nespěcháme. Pokud seženeme firmu, která je ochotna s námi jet déle, byly bychom pod její hlavičkou a samozřejmě by jsme ji reprezentovali, tak potom bude práce mnohem snažší. Už nechceme jít do další desky bez sponzora, nebo někoho...“

Bez jisoty?!
„No jasně. Bez jistoty. Ta první deska byla celá bez sponzora : turné se neuskutečnilo a desky se prodaly ty , které jsme sami rozvezly do obchodů.“

Kde jste jezdili letos?
„Holansko, tam jsme byli pozvaní od Sony a New York.“

Kam se chcete podívat?
„Zpátky do Ameriky! Do Švýcarska a chceme dělat hodně koncertů na Slovensku. Uvidíme. Bude to záležet na tom, že teì chceme hodně hrát a dělat nový věci. Spojili jsme se s novým bubeníkem, dneska jsme ho pořádně představili. Vlastně jsme ho vzali pár dní před Jelením příkopem. Přes léto měli Liquidi pauzu. Pět měsíců jsme vůbec nic nedělali, takže jsme se dlouho neviděli.“

Proč pauza?
„Ponorka. Problém byl v tom, že všichni chodili do práce. Večer se šlo bouchat do zkušebny, ale všichni byli už moc utahaný. To kapele rozhodně neprospívalo. Teì jsme se posunuli dál. Buì to bude dělat celá kapela na plno nebo... Každý má svoje místo a musí vědět, o co jde. To není jako, že se sejde parta kluků, přijdou a zahrajou si. Takhle to nejde. Tady už jde o byznis. Musíš začít fungovat. Proto dolo k při­roze­nýmu vývoji kapely. Zůstali ti, co chtějí hrát od rána do večera a pak si dát pohodu, třeba jít do kina...“

Co dnešní koncert?
„Super. Jsme trochu utahaný, ale dobrej.“

Co řikáte této továrně? Zatím to je poměrně neokoukaný prostor.
„Já bych ho nechal, aby každý, kdo tady bude chtít udělat akci a pronajme si tento prostor, si to mohl udělat podle sebe. Vůbec bych to nezaváděl. V momentě, kdy bude dělt njakou párty technař, tak se to tu celý změní a udělá si to do svého designu. Když bude dělat párty David Urban z D Smack U, tak si sem natahá ty jeho příjemný praskavý igelitový blbosti a bude bublinková párty.
To jsou ty věci, co jsou ve vánočních kolekcích? To je dobrý, s tím si ráda hraju. To by možná byla dobrá párty! Jaký je váš oblíbený klub? „Tady?“

Kdekoliv, kde si rádi zahrajete. „Roxy.“
Roxy? „My jsme vždycky zavolali Davidu Ur­banovi: ,,Co Davide, uděláme Roxy?"
To bylo dřív, naposledy jsme tam hráli v červnu. Ale teì se hodně změnilo, takže nevíme, kdy se tam zase objevíme. V klubu máš mít dobrou akci a tak to má být, od toho kluby jsou. Aby lidi bavilo zajít tam jednou za čas a ne třeba Shake’s. Teì jsem byl na pár, a bylo to divný. Myslím si, že jde spíš o to vychytat dobrej čas, dobrej klub a udělat tam dobrou akci. Lidi si to zapamatujou a pak tam zase dlouho nic nedělat. Jakmile to je na jednom místě, přestane to lidi za čas bavit. To bylo právě super na těch house parties před ,,x" lety, kdy každej čekal, kde a kdy ta párty bude a jak to tam bude vypadat. Ale tady je průser, že není jinej klub, kterej by měl takový podmídky, jako Roxy. Nedávno jsme hráli v Akropolis a tam tě vyhodí v deset hodin z pódia!

Konec! Končíme! No pochopitelně, já jsem čuměl!“

Před chvílí jste se dozvěděli, že pojdete do Francie.
„Jedem, hned!“

No jasně, já vám to hrozně přeju, ale kdo vás pozval a na jak dlouho a...
„Pozvala nás televize MCM.To je vždycky tak, že ti zavolají nebo jinak kontaktujou a buì se domluvíš, že to někdo celý udělá, třeba jako nám tedˇdělá David Urban Švýcarsko a nebo ti sami navrhnou, že ti tam zřídí turné. My tam pojedeme minimálně na tři koncerty.“

To je nejbližší budoucnoct kro­­mě desky. Ale co máte dál v plánu?
„Hrát!!!“

Add a comment
 
Viva la Mexico!
Cestopis - Severní Amerika
Napsal uživatel Pavel Jirat
PDF
Tisk
Email

Mexico

viva mexico

mexican flagTak jsem se zase jednou vrátil ze země „machos“ a tekily. Tenhle rok jsme se rozhodli jet až úplně na sever a dotknout se americké hranice. Sever má zcela jiný ráz než jih země. Bude možná víc splňovat představy lidí o Mexiku jako o zemi desperádů.

Stejně jako minulý rok jsme přistáli v Mexico City (Ciudad de Mexico). Tato ohromná aglomerace s téměř třiceti milióny lidí mě vždy naplňuje úžasem. Když se na něj díváte z letadla, město se zdá být nekonečné. Ale překvapivě to tam ani není tak hrozné. Plné parků, skvělých muzeí a pohodových lidí. Ale je to také jediné město na světě, kde skutečně cítím smog. Po několika hodinách hrdlo začne škrábat a oči pálí. Do toho všeho ještě ìábelský dopravní systém, kde vás občas překvapí nezabržděné auto bez řidiče, které se z kopce pomalu sune přes celou křižovatku.

My jsme příliš dlouho neotáleli, hned na letišti půjčili auto a v noci se vydali na cestu. Řízení auta, zvláště v noci, může nabýt až hororových rozměrů. Bezstarostní Mexičané kašlou na silnice a auta. Silnice se často podobají polním cestám s gigantickými dírami a neosvětlená vozidla a dobytek můžou připravit nepříjemné překvapení, když se řítíte rychlostí 160 km/h.

Pozdě v noci jsme dojeli do města Quareterra, kde jsme si našli levný hotýlek. Ráno už jsme byli opět na silnici, směrem na Zacatecas. Po cestě jsme stavěli v jednom městě a snažili se najít inter­netovou kavárnu. Po hromadě rad a instrukcí, které jsme dostali od místních obyvatel, se nakonec ukázalo, že inter­netová kavárna vůbec neexistuje. Ale aspoň jsme potkali mladého Američana, který nás donutil změnit naše plány.

Místo toho, abychom jeli do Zacatecas, jsme změnili směr a vydali se do „města duchů“ Real de Catorze. Nacházelo se vysoko v horách, víceméně uprostřed ničeho.

mexico kidVedla tam mizerná cesta, kde naše auto dostávalo pořádně zabrat. Večer, když už jsme pomalu ztráceli víru, že tam kdy dojedeme, jsme konečně dorazili k ústí 2 km dlouhého tunelu, doslova vysekaného do skály, kterým jsme vstoupili do temného a strašidelného města. Kdysi dávno tam žilo na 30.000 lidí, kteří těžili v okolních horách měì.

Potom jich většina odešla a tak dnes se třičtvrtě města nachází v ruinách, vytvářejících velice zvláštní, ponurou atmosféru.

Jeden zajímavý fakt o tomto místě je to, že indiánský kmen Huichi, pocházející z oblasti států Sinaloa a Nayarite, sem každý rok přichází nasbírat kaktusy peyote a pořádat svoje náboženské ceremonie.

My jsme se, z pouhopouhé světské zvědavosti, rozhodli zkusit peyote taky. Večer jsme se v místní hospodě seznámili se dvěma místními, kteří nás druhý den vzali asi hodinu cesty daleko do pouští, kde jsme nasbírali asi 30 kaktusků. Po cestě Mexičané vypili téměř litr tekily, ale nestačila na to, aby je zbavila nervozity. V Mexiku není úplně bezpečné převážet něco jako peyote.

Po tom, co jsme minuli policejní auto, jim nervy povolily. Zastavili jsme a začali schovávat kaktusky do nejnedosažitelnějších míst v motoru. Když jsme se konečně dostali zpět do hotelu, všem se nám docela ulevilo. Později jsme našli vhodné místo v poušti a kaktusy konzumovali. Nutno říci, že jsem v životě nejedl nic chuťově odpornějšího…

Po několika dnech křižování horami a pouštěmi jsme se dostali k Měděnému kaňonu (Copper Canyon nebo Barrance del Cobre) v horách Sierra Madre Occidental. Jen tak pro zajímavost, tento kaňon se skládá z 20 menších a kaňonů a celkově je čtyřikrát větší než slavný Grand Canyon. Strávili jsme noc v jednom městečku nad kaňonem a druhý den jsme se vydali dolů. Musel jsem konstatovat, že to je jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy byl.

mexican shoe repairPanenská krajina obývaná Indiány, ohromné vodopády, skalní masívy, hluboké lesy a silničky vedoucí po strmých stěnách. Silnice byla vcelku slušná až do okamžiku, kdy najednou skončila a změnila se v těžký terén. Snažili jsme se pokračovat, ale po pár stech metrech jsme to museli vzdát, protože naše malé auto již nebylo schopné jet dál.

Byl jsem trochu naštvaný na starou dobrou Lonely Planet, kde nebylo ani zmínky o tom, že je třeba mít nejlépe Pragu V3S nebo alespoň jeepa. Museli jsme se tedy obrátit a jet celou cestu zpátky, protože to byla jediná silnice, která tam vedla. Dojeli jsme do dřevorubeckého městečka Creel, které leží na samém dně kaňonu. Je tam hlavní železniční stanice pro celý kaňon, pár obchodů a dřevěných domů. V jednom hotýlku jsme přečkali noc.

Další den jsme vyrazili do řídce obydlených horských oblastí. Přijeli jsme ke 150 m vysokému vodopádu Basa­seachic Fall, který leží v jedné z indiánských rezervacích. Překrásné místo, kde jsme si dopřáli zasloužený odpočinek. V lesích jsme potkávali Indiány, kdysi vládce těchto krajin, nyní Mexickou vládou „opatrované“ problémové skupiny. Vypadali až neuvěřitelně apaticky a rezignovaně. Potkávali jsme také americké turisty, kteří si je za svoje zelené dolary kupovali…

Potom jsme několik dní projížděli velkou Sonorskou pouští, kde teplota šplhala až k padesáti stupňům a kde byl pouze písek, skály o obří kaktusy. Skutečně nehostinný, ale zároveň i fascinující kus země. Dojeli jsme do „slavného“ města Tijuana. Město přímo na hranici s USA, plné Američanů napakovaných dolary a plné Mexičanů, kteří chtějí dolary získat. Město špíny a prachu, neuvěřitelného vedra a vysokých cen. Když už jsme tam jednou byli, tak jsme se rozhodli zastavit se v USA.

Překračování amerických hranic je vždy nepříjemná věc, když se jede z Mexika, tak zvlášť. Američtí imigrační úředníci se jako obvykle chovali jako naprostí idioti. Nechápu, za co jsme museli každý zaplatit 6 USD. Nicméně v San Diegu jsme úplně náhodou potkali pár dobrých lidí, kteří nás po debatě o Milanovi Kunderovi pozvali na party k sobě domů. Čas byl bohužel proti nám a tak jsme se večer museli vrátit zpět do Mexika. Ti dobří lidé jaksi nemohli věřit tomu, že jsme přijeli do San Diega jen na jeden jediný den.

Zpátky v Mexiku jsme se rozhodli, že se podíváme na kousek poloostrova Baja California. Poušť, hory, krásné moře a vysoké ceny, protože Američané si z tohoto místa udělali svůj prázdninový resort. Ve městě San Felipe jsme přespali v pravděpodobně nejhorším „hotelu“ v celém Mexiku (jsem zvyklý na hrůzné věci, ale tohle bylo opravdu moc). Druhý den jsme chtěli odjet, ale naše auto zapadlo v písku u silnice. Jakýsi Mexičan jedoucí kolem nám pomohl vyhrabat se a ještě nás nechal levně přespat ve svém přívěsu. Ale jinak musím říci, že Baja California, ač hezké místo, snad ani nestojí za návštěvu. Turismus nejtvrdšího kalibru udělal svoje…

Vrátili jsme se do kontinentálního Mexika a přes město Mexicalli se začali pomalu ubírat směrem k Mexico City. Ve státě Sonora nás čekala jedna nepříjemná zkušenost. Stalo se již dříve pravidlem, že každý den nás aspoň jednou nebo dvakrát kontrolovala vojenská nebo policejní hlídka PGR kvůli drogám a zbraním. Směrem na sever se jejich intenzita a nevybíravost stupňovala. Občas nám rozebrali kus auta, vyndali sedačky atd

. Zvláště v noci, když člověk vidí na silnici rozdělaný oheň, těžký kulomet a bandu ozbrojených individuí, tak si není jist jestli ho zastavují banditos nebo vojáci. Ale nedocházelo k vážnějším problémům. Až teì, když mě prohledávali baťoh, tak našli cigaretové papírky Rizzla. Nikdy by mě nenapadlo, co se z toho dá udělat.

Bohužel v Mexiku však platí presumpce viny a policie je neuvěřitelně zkorumpovaná. Bylo mi řečeno, že můžu strávit pár dní na policejní stanici…nebo se „to dá udělat i jinak“. Nakonec jsem jim s radostí věnoval moji baterku MagLite a byl jsem rád, že můžeme jet dál. Přišlo mi to dost trapné a nějak mě napadlo, že tohle se může od 1. 1. 1999 snadno stát i u nás.

Jeli jsme tedy dál podél pacifického pobřeží směrem na Guadalajaru. Zaujalo mě zvláště město Guayamas. Levné, čisté, živé, hned u moře. Akorát jsem si neuvědomil, že v Mexiku mají podobný zákon o alkoholu jako v Americe. Je zakázáno pít na ulici a v autě nesmí pít alkohol ani pasažér. Nebyl tedy dobrý nápad jezdit autem a mít z okénka vystrčenou ruku s plechovkou piva. Když nás zastavila policie, tak kolem toho bylo mnoho rámusu. Po tom co jsme se s nimi 10 minut bavili česky, to nakonec vzdali a mávli nad námi rukou. Nebyl žádný „ticket“ ani „officina“.

Pavel JiratV Mazatlánu jsme zase navštívili několik „cantinas“. Cantina je vlastně opravdová mexická nálevna. Zde se pije, nebo spíš chlastá, pivo a tekila a je zde vždy živo. Chodí sem pouze příslušníci mužského pohlaví, přijde-li žena, je okamžitě považována za prostitutku.

Když jsme přišli s našimi děvčaty, ke všemu ještě evropských rysů, téměř vždy to vyvolalo vlnu nadšení. Člověk se nestačil divit - k našemu stolu neustále proudil přísun piva, které nám posílali různí „amigos“ od okolních stolů.

Na sklonku naší cesty jsme se ještě zastavili ve státě Nayarite, ve městečku Santiago Ixuintla. Toto místo bylo zajímavé tím, že zde bylo centrum pro indiány financované ze soukromých zdrojů. Potkali jsme tam indiánskou dívku, která uměla dobře anglicky a poprvé se nám dostalo zasvěceného výkladu o historii, náboženství, kultuře a životě mexických indiánů kmene Huichi.

Potom už jsme jen pokračovali na Mexiko City. Zastavili jsme se v Guadalajara, druhém největším městě Mexika (asi 5 miliónů obyvatel). Říká se, že toto město je nejmexičtější z mexických měst. Mimo jiné, zde vznikla i tekila.

Nakonec však den odletu nadešel a my jsme akorát stihli dojet na letiště, vrátit auto a naposledy se ohlédnout za největší metropolí světa. Mexiko je v každém případě země, kterou je třeba vidět. Jakékoliv vyprávění nikdy nemůže vystihnout barvitost, velikost a rozmanitost této země. Je to země, do které se vždycky budu rád vracet.

Add a comment
 

ZačátekPředchozí12345678910DalšíKonec

Strana 6 z 108
badge