Když přijíždíte do německého Bayreuthu, je ze silnice lemující nábřeží vidět velmi nevzhledné koryto vybetonovaných, šedě unylých břehů.

Jejich uniformitu panelové kultury však narušuje nepřeberná paleta graffiti - výjevy bizarních i známých postaviček, barevná fantazie, nápisy s poselstvím i bez, jiný svět. Oproti tomu historická část města, kde se smějí prohánět pouze pěší a elektrobusy, je sprejovým démonem nedotčena. Narozdíl kupříkladu od Prahy má každé umění své místo a zůstává uměním v očích všech, a každé z nich v této nesoupeřivé poloze zůstává legálním projevem lidské kreativity a nedostává se mu puncu kriminální činnosti.

Město je nemocné, chybí mu barva ve tvářích. První graffiti tvorba se v Praze začíná objevovat v roce 1990, tedy v době, kdy se naše společnost vymanila z područí socialistického realismu a radostně kráčela ke konzumnímu kapitalismu, který je přece jen ke svobodě projevu poněkud tolerantnější.

Tak jako tak, nesvobodu a útisk samozvaného dřívějšího režimu vystřídala vláda peněz a moci, a globalizace všedního života volala po odpovědi. Sebereflexe výpovědí vnitřního světa zdrápaných duší alternativních, asociálních a někdy antisociálních jedinců mladší generace dostala prostor, kterým se dala vyplnit bezútěšnost šedivých, beztvarých, pitoreskních realit panelákových molochů a panoramat připomínajících „Den poté".

Reakce veřejnosti na první graffiti byly vzhledem k prvotní ojedinělosti víceméně neznatelné. Postupem času se stala veřejnost k těmto projevům vnímavější a její hodnocení se začíná výrazně diferencovat. Jeden názorový postoj však pomalu převládá nad ostatními - negativní se nejeví graffiti samé, ale pejorativní nádech bezduchého vandalství mu dává jeho umísťování na fasádách nově rekonstruovaných domů, památkově chráněných objektech, objektech v soukromém vlastnictví, prostředcích hromadné dopravy.

Právě tato charakteristika je však pro graffiti důležitou složkou podstaty stylu - graffiti nepředstavuje pouze umělecké dílo, kategoricky je zaměřeno velmi výrazně hodnotově, a to tak, že útočí proti hodnotám majoritním a uznávaným, společenská ilegálnost projevu vyjadřuje vztah k okolí a prostředí města: „Když serete vy na nás, serem my na vás!"

Graffiti se stává fenoménem komunikace.

Co ale vlastně graffiti je?
Můžeme se ptát společně s profesorem Knížákem, jestli je graffiti uměním. Pokud tvrdíme, že umění je propůjčeností, pak je možné, aby byla jistá uměleckost propůjčena vpodstatě čemukoli (stejně tak i odejmuta).

Profesor Knížák přisuzuje tvorbě graffiti prvek agrese, což podle něho znamená, že graffiti se stává samo sebou až v momentě, kdy je specifickým způsobem umístěno - kupříkladu na nějakou část městské zástavby, a k naplnění graffiti dochází přehodnocením či negací již daného.

Projev graffiti je chápán jako „touha po jakémsi ,zlidštění' odcizeného prostoru", oprávnění umisťovat jej na správné objekty z něj však umění nedělá, pouze jej legitimuje. Legitimitu ospravedlňuje stav nenastalé devastace ošklivého monstrózního betonového objektu.

Jiné to ale je v případě, kdy převáží agresivní prvek projevu tvorby, a graffitová tvorba cizopasí na historických objektech - fenomén se stává sociálně a kulturně patologickým.

Profesor Knížák graffiti nepřisuzuje význam umělecký, ale rituální, a pomíjí tak trochu sociální podtext projevu graffiti, které není vždy esencí uměleckou, což sám dokladá faktem, že pokusy převést tvorbu z ulic do galerií selhaly, protože graffiti tak prudce ztrácí na své atraktivnosti.

Jeho úvahy končí trochu zavádějící paralelou mezi graffiti a terorismem, ze kterých vyplývá, že graffiti je minimálně terorismem kulturním, pokud útočí na objekty s potencionální kulturní hodnotou, a které tak mohou být nenávratně poškozeny.

V tomto bodě můžeme přistoupit k polemice, která by nemusela brát konce, protože lidská historie, minimálně od vyhlazení Etrusků a zničení Kartága, nemá příliš mnoho světlých míst, ve kterých by se jedna kultura nepokoušela eliminovat projevy kultury jiné, jeden umělecký směr nepohrdal a neútočil na druhý, a nevyřizoval si tak střet a srovnání hodnot. Za jiné uvedu mnohem drastičtější projevy krize projevů kultury - kupříkladu zboření Septizonia Severova kvůli stavivu na chrám sv.

Petra, mnohočetné pálení „nevhodných" knih a namátkou třeba kult obrazoborectví. Kromě jiného se prvek agresivity nemusí projevovat pouze statickou formou provedení díla. K zářnému příkladu nemusíme chodit příliš daleko. Reklamní billboard firmy Ravelli splňoval všechny atributy legálního umístění, nicméně obsahem evokoval sociální výkřiky díla, které můžeme identifikovat s projevy graffiti, veřejně snižoval kredit obecně uznávaných autorit a hodnot a sděloval všem, že „Fuck the World!".

Osud tohoto díla je všeobecně znám a za svou osobu musím říct, že se mi reklama líbila pro svou svěžest a neotřelost, a pokud se její zveřejnění dotklo jistých inkriminovaných osob je s podivem, že citelnou morální újmu dokáže zahojit slušná suma peněz. Omluva se mi jevila jako dostatečné zadostiučinění, ale teď již vím, že morálka a důstojnost jsou na prodej a mají svou cenu.

Graffiti není uměním?
PHDr. Řezníček vnímá graffiti ve zcela jiném směru. Graffiti scéna je podle něj juvenilní (dílo mladých, prvotina) reakcí na podněty společnosti, společenské otázky dotýkající se určité části mladší generace. Formuje tak svůj postoj k několika základním aspektům (post)moderní civilizace:

Globalizace - která je nepříjemně svazující a autoritativní, podřizující a omezující. Akce sprejerů jsou specifické, jedinečné, vykazují se ojedinělostí situace, prostředí a času, revolta je vyjádřením postoje k hodnotám, které jedince balí do uniformních norem a zařazují jejich individuality do procesu standardizovaného sebevyjádření v nudném rámci tradicionalizovaných hodnot.

Racionalita - vnímání světa, které potírá fantazii, a se kterým se graffiti vypořádává vypjatou emocionalitou formou neverbální, obrazové komunikace se světem, barvou, tvary, umístěním, vlastním životem vytvořeného obrazu, sdělením, které alternuje nepříjemnou realitu.

Masová kultura - spojená s pojetím člověka, který je řízen z vnějšku, a který je charakterizován „McDonaldizací" světa. Graffiti s ní bojuje určitou formou extremismu (extrém proti extrému), individuální formou svobody projevu, unikátností která vyplývá z práva jedince na jedinečnost a nezaměnitelnou identitu.

Symboličnost lidské existence - společnost klade čím dál větší nároky na mladou generaci v procesu zařazování se do společnosti, stát se určitým symbolem, předmětem, znakem společnosti s jistým významem. Graffiti se s tímto trendem vypořádává právě výraznou symboličností projevů své tvorby, sdělení má hlubší, skrytý význam.

Abstraktnost společenského života - informační společnost reaguje na realitu v mezích technologických možností konstrukcí vlastních, alternativních virtuálních realit a tento trend není charakteristický pouze pro počítačovou realitu. Graffiti si vytváří „jinou" realitu, kterou přizpůsobuje svým hodnotám.

Akce tvorby graffiti je provázena jistou anonymitou prostředí a vztahů, kterou však kompenzuje vědomí autentičnosti a určité destrukce, ve smyslu boření společenských hodnot a odporu proti jejich banálnosti a konformnosti.

Výše je zmíněno, že graffiti dává prostor pro uplatnění asociálního jednání (tj. jednání proti zájmům společnosti, řekněme zájmům majority společnosti). PHDr. Řezníček však asociálnost graffiti popírá ve smyslu delikventního zaměření asociálního chování, a to z toho důvodu, že autor graffiti přijímá za své chování sociální zodpovědnost a tím se zbavuje jisté asociality a jeho jednání je spíše podobno určité závislosti, za přítomnosti emoční extáze. Pojem extáze je užit záměrně, protože podobnost s drogou zvanou extáze není čistě náhodná. Extaktické opojení je zde vyvoláno prostředím a podmínkami tvorby graffiti (tzv. graffiti actions). Vzniká určitá forma závislosti odvozená od napětí, charakteru akce. Tzv. „graffiti závislost" je provázena stejnými syndromy jako jakékoli jiné druhy závislostí.

Tak konečně, co to je graffiti?
Pokud bych se měl pokusit rozdělit proudy, které protékají aktivitami, jejichž výslednicí je nasprejovaný znak, symbol, obraz na zdi, objektu, budově, pak bych zvolil následující rozdělení:

graffiti art, graffiti actions a prachsprosté vandalství provozované formou posprejování objektů s cílem je poškodit a/nebo zabít nudu (název graffiti actions jsem si s dovolením půjčil od pana PHDr. Řezníčka, který tak nazval svůj projektový záměr přistoupení k řešení problému graffiti; mně se však zdál vhodnější pro označení graffiti aktivit).

GRAFFITI ART.
Slovníky se s pojmem graffiti vyrovnávají poněkud laškovně - Longmanův rodinný slovník vysvětluje, že graffito (zpravidla se užívá mn. č. graffiti) je nápis nebo kresba, obvykle neslušné či politicky zabarvené povahy, vyhotovené na zdi či skále. Pomineme-li dlouhou historii maleb pravěkým člověkem na stěnu jeskyně, zdobení zdí ve starověku, středověku i novověku a nezbytnou historii záchodových nápisů, můžeme kořeny moderního graffiti art spatřovat v pop-artu 60. let tohoto století. Tvůrci graffiti art se zaměřují na tzv. legály, tedy aktivity, jejichž následky nenesou možnost jakéhokoli právního postihu.

Autoři graffiti art se převážně rekrutují z řad posluchačů umělecko-průmyslových škol, uměleckých kruhů. Jejich tvorba se zaměřuje na zdi, domy, panely, a jejich výtvarné pojetí nemá výrazný sociální podtext a je vedeno „pouze" potřebou uspokojovat své estetické potřeby formou umělecké exprese. Do těchto projevů je nezbytné také zahrnout tzv. sketchz, což je legál na papíře.

Graffiti actions mají jasné cíle svých aktivit: zdi, vlaky, metro a bombing, tedy žádné legály, které postrádají výjimečnou atmosféru a napětí koketerie s překračováním zákona. Náklady na jedno dílo dosahují v průměru 3 000 Kč.

Rozdělení na graffiti art a graffiti actions je víceméně strojené a účelové, neboť není možné přehlížet graffiti actions jako kdyby nebyly součástí nebo určitou formou umění. Sami writeři graffiti actions se označují jako nositelé prohibit art (zakázaného umění). Výstižnější označení by se hledalo jen velmi těžko, protože si je potřeba uvědomit, že graffiti nenalézá zalíbení u většiny společnosti a potvrzuje tak starou smutnou pravdu, že ideální demokracie neexistuje, pouze se tomuto ideálu více či méně blíží.

Jedním ze závažných selhání demokracie je pak stav, kdy nevýrazná většina vítězí nad vyhraněnou menšinou. Pokud by se tedy graffiti nemělo kriminalizovat, je potřeba pokusit se o dosažení konsensu nebo alespoň kompromisu mezi oběma skupinami. Graffiti ve většině případů spadá v očích veřejnosti do kategorie vandalství a jsou případy, kdy i nestranným nezbývá nic jiného než s tímto názorem souhlasit.

Writers vs. zbytek společnosti
Klub přátel výtvarného umění: „...epidemie sprejových a jiných malůvek jde ruku v ruce s šířením jiných forem zločinnosti, s narkomanií, s celkovým úpadkem měst a šířením městských ghett." (apokalyptická vize)

„...graffiti - samovolný element, nikým neorganizovaný, nikým nepodporovaný ... zrozený a dále vegetující uvnitř velkoměstských aglomerací celého světa. Objevuje se na místech reprezentativních i ohyzdných. Je všude. Ve formě pouhého sprejového nápisu či symbolu, jednoduché malby až po rozsáhlé mnohabarevné nástěnné obrazy. Graffiti ve městech konce 20. století je a bude." (vize M.D., autora projektu Recyklace města)

V čem spočívá problém graffiti? Většina společnosti projevy graffiti netoleruje. Spatřuje v nich akty vandalství, poškozování a ničení kulturních a historických památek. Autory graffiti si ztotožňuje s okrajem a spodinou společnosti. Pokud přijmeme poněkud kritičtější úhel pohledu pravdou zůstává, že některé tagy na nově omítnutých fasádách domů nijak zvlášť nekorespondují s tím, co by graffiti vyjadřovat mělo a jsou leckdy opravdu pouze projevem vandalismu a touhy po seberealizaci, která postrádá jakéhokoliv smyslu.

Tyto aktivity vrhají stín na celou graffiti subkulturu, i když je možné setkat se s názorem, že nezáleží na tom, zda se jedná o tag či piece na historické budově či na panelové stěně, prostě není mezi nimi rozdíl. V tom spatřuji zásadní omyl, se kterým se veřejnost asi velmi těžko vyrovná.

Nemám v úmyslu nějak glorifikovat „opravdové" umění, ale jednat s respektem k určitým entitám lidské kultury by jistě neškodilo. Jsou objekty, které si zaslouží všeobecnou úctu, a zde se musím přiklonit k názoru profesora Knížáka, že umístit graffiti na jisté objekty je jako do nich najet bagrem. Pokud si writeři chtějí získat alespoň částečný respekt ke svým hodnotám, je nezbytné, aby prokazovali alespoň částečný respekt k hodnotám, které uznává společnost, a právě nejbolestivějším trnem v oku jsou útoky na kulturní dědictví země. A k tomu je také potřeba zvolit jinou formu komunikace a podvolit se dialogu s oficiálními složkami státní a regionální správy.

Dosavadní výsledky řešení problému graffiti vs. společnost se odehrává především na poli represivních přístupů, zvláště v Praze, kde se globálně problémem vpodstatě nikdo nezabývá. Nulová je komunikace městské správy se sprejery, neexistují legální plochy (nehledě na to, že je věcí individuálního posouzení, co je plocha nelegální) a jedinými inkvizitory graffiti jsou dopravní podniky, náklady na odstraňování však jdou z kapes daňových poplatníků.

Trestněprávní předpisy se s graffiti vypořádávají formou institutu poškozování cizí věci. Zákon o přestupcích (z.č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) definuje tuto formu přestupků proti majetku v § 50 takto : „ ...kdo úmyslně způsobí škodu na majetku ... zničením či poškozením věci ... nebo se o takové jednání pokusí ...". Relevantní náležitostí je zde výše škody, která, přesáhne-li výši nikoli nepatrnou, spadá pod jurisdikci trestního zákona (hranice je v tomto případě 2 000 Kč).

Dikce § 257 trestního zákona poškozování cizí věci tak stanoví v odstavci 1 možnost trestního postihu za tento trestný čin, a to trestem odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem. V odstavci 2 je pak možnost vysloužit si trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta a to v případě, že pachatel způsobí svým činem značnou škodu (nejméně 200 000 Kč), nebo způsobí čin na věci, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů (například tedy kulturní památky - jediné definované opravdu nelegální objekty).

Na rok až pět let může přijít o svobodu ten, kterému se podaří způsobit škodu přes jeden milion korun. Specifičností těchto přestoupení zákona je nutnost zajistit nebo zjistit pachatele během páchání trestné činnosti nebo bezprostředně po ní, jinak je šance dokazování prakticky mizivá, už jen vzhledem k anonymitě graffiti.

Represivní opatření mohou mít i jiné podpůrné podoby. Zvláštním počinem je oznamovací telefonní linka, na které mohou občané oznámit zjištění sprejerských aktivit. Třeba ve Frankfurtu nad Mohanem získají za užitečné oznámení odměnu 500 DM. V Bruselu vytváří policie databázi, na základě které je možné identifikovat autora a postihnout ho peněžitou pokutou či trestem odnětí svobody.

Další formou represe je odstraňování graffiti, které však s sebou nese i jisté prvky prevence, neboť neustálým odstraňováním graffiti je na writery vyvíjen nátlak ke změně lokality. Odstraňování graffiti je preferováno především v Helsinkách, Berlíně a kupříkladu Den Haagu. V České republice se represivní přístup uchytil v Českých Budějovicích, kde vytvářejí databáze sprejerů a ti, kteří byli chyceni, jsou zveřejňováni v tisku.

Používání represivních metod v univerzálním duchu však nikdy nevedlo k dlouhodobějším uspokojivým výsledkům, a tak vidím v této oblasti nutnou podporu preventivní složky řešení tohoto problému. Jako nadějný postup se zatím zdá být postoupení a vymezení legálních ploch městem. Takto funguje soupeření o životní prostor mezi sprejery a občany například v Teplicích, Jablonci, Plzni, Pardubicích a Opavě a dá se říct, že s jistým hmatatelným úspěchem.

Pokud by mělo dojít k přijetí graffiti jako standardního životního stylu je potřeba heslo GRAFFITI IS NOT CRIME dovést do stavu souladu s realitou, ačkoliv legalizace sprejerských aktivit připraví nemálo jedinců o možnost opojení v graffiti actions, na druhou stranu zase dostanou prostor k bezproblémovému uspokojení svých estetických tužeb a potřeb. Jestli je alespoň nějaká vůle ze strany writerů ctít graffiti jako umění všeobecně, bude se muset projev přizpůsobit požadavkům společnosti. V případě, že si graffiti uchová svou dosavadní tvář, bude se muset vyrovnat s tím, že se jej okolí bude snažit eliminovat. Za sebe musím říct, že by to byla docela škoda.