Svátky:_včera 2014-10-25 : Nina dnes 2014-10-26 : Beáta zítra 2014-10-27 : Erik pozítří 2014-10-28 : Šarlota a Zoe
Mezinárodní kampaň za Tibet
Politika - Vojenský
Napsal uživatel Michael C. van Walt
PDF
Tisk
Email
Mezinárodní kampaň za Tibeti
   

mapa tibet

  • Přes milión Tibeťanů zemřelo za čínské okupace na následky mučení, hladu a během poprav.
  • Více než 6 000 klášterů spolu s jejich obsahem, které jsou nenahraditelným klenotem tibetské kultury, bylo zničeno.
  • Tibeťané jsou běžně vězněni a mučeni za to, že nenásilně vyjadřují své názory.
  • Svoboda náboženství je vážně omezena.
  • Jeptišky jsou brutálně znásilňovány v čínských vězeních.

V posledních letech Čína uplatňuje „konečné řešení" - systematické, státem placené a podporované přesidlování etnických Číňanů do Tibetu za účelem získání převahy a vymazání tibetského národa z mapy.

Dnešní situace v Tibetu je stále napjatější. Příliv Číňanů roste, množí se nenásilné demonstrace ve Lhase i jinde, přestože následuje silná a často násilná reakce čínských bezpečnostních sil. Stovky Tibeťanů jsou vězněny za své politické a náboženské aktivity. Agentura Asia Watch ve své zprávě za rok 1994 - „Věznění v Číně a Tibetu"„ - uvádí, že „poměr kontrarevolucionářů a běžných zločinců v tibetských vězeních je dnes téměř 21krát vyšší než v Číně samotné".

Vězni jdou pravidelně mučeni a exilovaní Tibeťané mají jen omezený vstup do své země. Zároveň Čína otevřela Tibet jak pro individuální tak skupinovou turistiku i širší ekonomický rozvoj.

V posledních letech a zvláště poté, co dalajlámovi byla v roce 1989 udělena Nobelova cena míru, zájem evropských vlád a zejména vlády americké značně vzrostl. Mnohé parlamentární orgány přijaly rezoluce odsuzující porušování lidských práv v Tibetu a vyzývající k mírovému řešení konfliktu v souladu s návrhem dalajlámy.

Toto je rozhodující období pro tibetský národ. Tibeťané naléhavě žádají svět, aby podporoval dalajlámův návrh a vyvinul tlak na čínskou vládu, aby začala jednat s tibetskou exilovou vládou, která je skutečným zástupcem tibetského lidu.

Dějiny Tibetu před čínskou invazí roku 1949
Historie Tibetu je více než dva tisíce let stará. Vhodným výchozím bodem pro analýzu statutu Tibetu je období označované jako „imperiální", kdy byla celá země poprvé sjednocena pod jediným panovníkem.

O existenci Tibetu jako nezávislého státu této éry není žádný vážný spor. I historické záznamy Číny a smlouvy mezi Tibetem a Čínou uzavřené v této době označují Tibet jako silný stát, s nímž je Čína nucena jednat jako s rovnocenným partnerem.

V jakém bodě dějin tedy Tibet přestal existovat jako stát a stal se integrální částí Číny? Dějiny Tibetu se příliš neliší od dějin jiných zemí. V některých obdobích Tibet rozšířil svůj vliv na sousední země a národy, jindy byl sám podřízen mocným panovníkům jakými byli mongolští chánové, nepálští panovníci, vládcové Mandžuska a britští správci Indie.

Než se pustíme do zkoumání relevantních historických skutečností, měli bychom zde připomenout, co je to mezinárodní právo. Je to systém zákonů, které státy vytvořily zejména ke své vlastní ochraně, z čehož plyne, že ochraňuje nezávislost států před pokusy o její zničení, a proto jeho předpokladem je zachování státnosti.

To znamená, že nezávislý stát, který existoval po staletí, jako např. Tibet, nemusí prokázovat nezávislost v případech ohrožení, zatímco cizí stát, proklamující svrchovanost nad tímto státem, musí své nároky dokázat tím, že ukáže, ve kterém okamžiku vznikly a jakými legálními prostředky jich bylo dosaženo.

Současný nárok Číny na Tibet se zcela zakládá na skutečnosti, že ve třináctém, respektive osmnáctém století, získali mongolští a mandžuští panovníci moc nad Tibetem.

Když ve třináctém století probíhala expanze Čingischánovy mongolské říše na západ směrem k Evropě a na východ k Číně, tibetští vůdci z tibestké budhistické školy sákja uzavřeli smlouvu s mongolskými vládci, aby odvrátili jinak nevyhnutelné dobytí Tibetu. Přislíbili politické spojenectví a náboženské požehnání a učení výměnou za patronaci a ochranu. Náboženský aspekt tohoto vztahu se stal tak významným, že když Kublajchán dobyl Čínu a založil dynastii Jüan, nabídl sákjalámovi úřad císařského preceptora a funkci nejvyššího kněžího ve své říši.

Vztah, který se vytvořil a stále existuje mezi Mongoly a Tibeťany je odrazem těsné rasové, kulturní a zvláště náboženské příbuznosti těchto dvou středoasijských národů. Tvrzení, že Tibet se stal součástí Číny, protože obě země byly nezávisle na sobě podrobeny v různé míře mongolské nadvládě, což je právě stanoviskem ČLR, je absurdní.

Mongolská říše byla světovým impériem a neexistuje žádný důkaz naznačující, že Mongolové sjednotili správu Číny a Tibetu, nebo že jakýmkoli způsobem připojili Tibet k Číně. Je to podobné, jako kdybychom tvrdili, že Francie by měla patřit Anglii, protože oba státy byly pod římskou nadvládou, nebo že Barma se stala částí Indie, když Britské impérium rozšířilo svůj vliv na obě území.

   

mapa tibet

 

TIBET VE ZKRATCE

ROZLOHA: 2,5 mil. km2
HLAVNĺ MĚSTO: Lhasa
OBYVATELSTVO: 6 mil. Tibeťanů a neznámý počet Číňanů, z nichž většina je v krajích Kham a Amdo.
NÁBOŽENSTVĺ: tibetský budhismus vyznávaný 99% tibetského obyvatelstva
JAZYK: tibetština (tibeto- barmská jazyková větev). Oficiálním jazykem od okupace r. 1959 je čínština.
ZÁKLADNĺ POTRAVINA: tsampa (pražená mouka z ječmene)
NÁRODNĺ NÁPOJ: Slaný máslový čaj
TYPICKÁ ZVĺŘATA: divoký yak, bharalská (modrá) ovce, kabar pižmový, tibetská antilopa, tibetská gazela, divoký osel,
TYPICKÉ PTACTVO: jeřáb černokrký, orlosup bradatý, potáplice chocholatá, ibis
HLAVNĺ EKOLOGICKÉ PROBLÉMY: nekontrolované odlesňování východního Tibetu, rozšiřování pouští, pytlácký lov velkých savců
PRŮMĚRNÁ NADMOŘSKÁ VÝŠKA: 4 270 m
NEJVYŠŠĺ HORA: Čuma Langma (Mt. Everest) 8 855 m
PRŮMĚRNÁ TEPLOTA : červenec 14,4°C, leden -4,4°C
MINERÁLNĺ BOHATSTVĺ: borax, uran, železo, chromit, zlato
HLAVNĺ ŘEKY: Mekong, Yangtse, Salween, Tsangpo, Yellow, Indus, Karnali
HOSPODÁŘSTVĺ: Tibeťané: převážně v zemědělství a chov zvířat.
CHINESE: převážně ve vládě, obchodě a sektoru služeb
PROVINCIE: U-Tsang (střední Tibet), Amdo (SV Tibet), Kham (JV Tibet)
SOUSEDNĺ ZEMĚ: Indie, Nepal, Bhútán, Barma, Čína.
NÁRODNĺ VLAJKA: Sněžní lvi s červenými a modrými paprsky. V Tibetu zakázána.
POLITICKÝ A NÁBOŽENSKÝ VODCE: čtrnáctý dalajláma. V exilu v Dharamsala, Indie.
VLÁDA: komunistická (po čínské invazi roku 1959)
VZTAH S ČLR: koloniální
PRÁVNĺ STATUS: okupovaná země

 

K tomuto relativně krátkému období cizí nadvlády v Tibetu došlo před 700 lety. Tibet se odtrhl od jüanského panovníka dříve než se Čína osvobodila od Mongolů a nastolila domácí dynastii Mingů. Tibet se pod určitým stupněm cizího vlivu znovu ocitl teprve až v osmnáctém století.

Mingskou dynastii, která vládla Číně od roku 1368 do roku 1644, pojily s Tibetem určité svazky, ale nebyla mu nijak nadřazena. Na druhé straně Mandžuové, kteří v sedmnáctém století dobyli Čínu a založili dynastii Čching, jako předtím Mongolové, tibetský budhismus a mezi nimi a Tibeťany vzniklo těsné pouto.

Dalajláma, který se stal duchovním a dočasným vládcem Tibetu souhlasil, že se stane duchovním učitelem mandžuského panovníka.

Výměnou přijal jeho patronaci a ochranu. Tento vztah „učitel - patron", který dalajláma udržoval i s mnohými mongolskými chány a tibetskou šlechtou, byl jediným formálním poutem, které během panování dynastie Čching mezi Tibeťany a Mandžuy existovalo. Samo o sobě nemělo žádný vliv na nezávislost Tibetu.

Na politické úrovni se některým mocným mandžuským panovníkům podařilo získat určitý stupeň vlivu nad Tibetem. Proto v letech 1720 - 1792 vyslali panovníci Kchang-si, Jung-čeng a Čchien-lung čtyřikrát císařská vojska do Tibetu, aby ochránili dalajlámu a tibetský národ od cizí invaze nebo vnitřních nepokojů.

Právě tyto expedice jim zajistily vliv v Tibetu. Císař vyslal do hlavního města Tibetu Lhasy své zástupce, z nichž někteří úspěšně prosazovali jeho jménem svůj vliv nad tibetskou vládou, zvláště v oblasti mezinárodních vztahů.

Na vrcholu mandžuské moci, která trvala jen několik desetiletí, se stávající situace podobala té, která běžně existuje mezi velmocí a sousedním satelitním státem nebo protektorátem. Podřízení státu cizímu vlivu či dokonce zasahování do jeho zahraničních i vnitřních vztahů může sice být politicky velmi významné, ale samo o sobě neznamená právní zánik tohoto státu.

Přestože tedy někteří mandžuští panovníci měli v Tibetu významný vliv, nezačlenili Tibet, a tím méně Čínu, do své říše.

Vliv Mandžuska netrval dlouho. Do doby britského vpádu do Tibetu roku 1904 pozbyl významu a zcela zanikl se svržením dynastie Čchingů, která byla v Číně nahrazena domácí republikánskou vládou roku 1911. Veškerá pouta, která existovala mezi dalajlámou a čchingským panovníkem, zmizela s rozpadem mandžuského impéria.

Od roku 1911 do 1950 se Tibet úspěšně bránil nežádoucím cizím vlivům a v každém ohledu jednal jako nezávislý stát. Třináctý dalajláma v zahraniční politice zdůrazňoval nezávislost své země prostřednictvím formálních komuniké cizím vládcům a ve vnitřní politice vydáním proklamace potvrzující nezávislost Tibetu a posílením obrany země. Během druhé světové války zůstal Tibet neutrální i přes silný tlak Číny a jejích spojenců, Británie a USA.

Tibetská vláda udržovala nezávislé zahraniční vztahy se všemi sousedními státy, z nichž většina měla své diplomatické zástupce ve Lhase. Postoj většiny cizích vlád, s nimiž Tibet udržoval vztahy, implikoval, že uznávají Tibet jako statutárně nezávislý stát.

Britská vláda se zavázala, že neuzná svrchovanost Číny či jiné nároky na Tibet, pokud Čína nepodepíše návrh simelské konvence z roku 1914 s Británií a Tibetem, což Čína nikdy neudělala. Uznání ze strany Nepálu bylo potvrzeno nepálskou vládou roku 1949 v dokumentech prezentovaných OSN na podporu své žádosti o členství.

Bodem obratu v dějinách Tibetu se stal rok 1949 kdy čínská lidová armáda poprvé vstoupila do Tibetu. Když porazila malou tibetskou armádu, čínská vláda v květnu roku 1951 vnutila tibetské vládě takzvanou „17ti bodovou dohodu pro mírové osvobození Tibetu". Protože byla podepsána pod nátlakem, byla tato dohoda podle mezinárodního práva neplatná.

Přítomnost 40 000 vojáků v Tibetu, hrozba okamžité okupace Lhasy a vyhlídka absolutního zmizení tibetského státu nenechaly Tibeťanům prostor pro volbu.

Je třeba připomenout, že mnohé země během debat všeobecného shromáždění OSN, které následovaly po invazi Číny do Tibetu, učinily prohlášení, v němž potvrdily své uznání Tibetu jako nezávislého státu. Delegát z Filipín například prohlásil: „Je jasné, že v předvečer invaze roku 1950 nebyl Tibet podřízen vládě žádné cizí země." Delegát z Thajska připomenul shromáždění, že většina států „odmítá souhlasit, že Tibet je součástí Číny". Spojené státy se připojily k většině ostatních členů OSN v odsouzení čínské „agrese" a „invaze" v Tibetu.

Během své dvoutisícileté historie byl Tibet podřízen určitému stupni cizího vlivu pouze na krátká období ve třináctém a osmnáctém století. Jen málo nezávislých států se dnes může pochlubit takovým výsledkem. Jak řekl na shromáždění OSN o otázkách Tibetu velvyslanec Irska: „Tisíce, či nejméně dva tisíce let byl Tibet svobodný a kontroloval své záležitosti stejně plně jako kterýkoli národ přítomný na tomto shromáždění, a byl mnohotisíckrát svobodnější v organizování svých záležitostí než mnohé z národů, které jsou zde zastoupeny."

Z právního hlediska Tibet dodnes neztratil svoji státnost. Je to nezávislý stát pod nezákonnou okupací. Ani čínskou vojenskou invazí ani trvající okupací se nepodařilo přenést suverenitu Tibetu na Čínu. Jak bylo řečeno již dříve, čínská vláda nikdy netvrdila, že vojenským vpádem získala svrchovanou moc nad Tibetem. Naopak Čína uznává, že užitím nebo hrozbou síly (kromě výjimečných situací uvedených v Chartě OSN) nikdy nemůže vnucená nerovná dohoda nebo trvající nelegální okupace země útočníkovy zaručit zákonný nárok na toto území.

Její nároky se zakládají výlučně na údajné podřízenosti Tibetu několika nejsilnějším čínským panovníkům třináctého a osmnáctého století. Kdyby podobné chabé požadavky zakládající se na imperiální minulosti vznesly jiné země, jak vážně by byly brány? A proto zvažujeme-li čínské argumenty, nepřijímáme zároveň, že moderní vládci mají právo vpadnout do cizí země, aby znovu vybudovali ztracená impéria svých předků?

   

Nahoře: Otisky Dalajlámových dlaní dávají požehnání
Dole: Dalajláma, již 14. ve své řadě, byl nalezen ve věku dvou let skupinou průzkumníků, kteří byli svědky znamení u věšteckého jezera Lhama Lhatso: písmena A, KA a MA se objevili na hladině spolu s obrazem domu s hnědým a bílým psem. Dítě našli na místě zvaném Amdo, kde se také nacházel klášter známý jako Karma. Jak se skupina přiblížila k domu, který vypadal stejně jako na výjevu, štěkali na ně dva psi, hnědý a bílý. Vůdce skupiny si před vstupem do domu vyměnil oděv se sluhou, ale chlapec ho velmi brzo odhalil. Později dítě pravdivě rozpoznalo hůl a brýl, které patřily jeho předchůdci, čímž potvrdilo svou vlastní identitu.
Španělské dítě, Osel Hita Torres (nahoře) bylo identifikováno jako reinkarnace Lama Yeshe, když jiný lama - který velmi dobře Yeshe znal - viděl Oselovu tvář ve snu. Dítě bylo nalezeno a požádáno, aby identifikovalo růženec patřící mrtvému lamovi. Když tak učinilo, rozeznalo i Yeshův zvon. Chlapcovi rodiče Yeshe znali a tvrdili, že Osel si dokonce i mne hlavu tak, jak to dělal jeho jmenovec. 

 

   

Dějiny Tibetu po čínské invazi
Navzdory čtyřicet let trvající čínské okupaci a různým politickým strategiím asimilace a počínštění Tibeťanů a zničení samostatné národní, kulturní a náboženské identity je odhodlání tibetského lidu zachovat své dědictví a znovu získat svou svobodu stále stejně silné. Stávající situace vedla ke konfrontacím uvnitř Tibetu a rozsáhlým čínským progandistickým snahám na mezinárodní scéně.

1949-51 Čínská invaze
Nově vytvořená komunistická vláda Číny vyslala roku 1949-50 do Tibetu invazní vojska. Tibetské vládě byla v květnu toho roku vnucena dohoda, která proklamuje podřízenost Tibetu, ale uznává autonomii tibetské vlády při řízení vnitřních záležitostí. Když Číňané upevnili svou kontrolu, opakovaně porušovali ustanovení dohody za sílícího odporu proti jejich vládě, který roku 1959 vedl k národnímu povstání a útěkem hlavy tibetského státu a duchovního vůdce dalajlámy do Indie.

Mezinárodní společenství bylo těmito událostmi šokováno. O tibetské otázce se mezi léty 1959-65 diskutovalo při mnoha příležitostech na všeobecném shromáždění OSN. Shromáždění přijalo tři rezoluce odsuzující porušování lidských práv v Tibetu Čínou a vyzývající Čínu, aby tato práva respektovala, včetně práva Tibetu na sebeurčení.

Po roce 1959: Zničení
Během dvaceti let, které následovaly po povstání, probíhalo brutální ničení tibetské kultury a utlačování tibetského lidu. 1,2 miliónu Tibeťanů, což je pětina obyvatel, zemřelo v důsledku čínské politiky, mnozí další zmizeli ve vězeních a pracovních táborech a více než 6000 klášterů, chrámů a jiných kulturních a historických budov bylo zničeno a jejich obsah vyrabován.

V roce 1980 Tibet navštívil místopředseda komunistické strany Hu Jao Bang jako první vysoce postavený státní činitel od dob invaze. Byl zděšen rozsahem zničení, které viděl a vznesl požadavek radikálních reforem a politiky „zotavení". Příčinou jeho vynucené rezignace roku 1987 byly částečně také jeho názory na Tibet. V roce 1981 popsal Alexandr Solženicyn režim v Tibetu jako „brutálnější a nelidštějí než kterýkoli jiný komunistický režim na světě". Uvolnění čínské politiky v Tibetu přišlo velmi pomalu po roce 1979 a je stále velice omezené.

Pokus o tibetsko-čínský dialog
Mezi léty 1979 a 1984 vyslal dalajláma do Pekingu dvě delegace, aby se zúčastnily předběžných rozhovorů na vysoké úrovni s čínskou vládou a vedoucími strany. Rozhovory byly neúspěšné, protože čínská strana nebyla ochotna diskutovat o ničem zásadním, kromě návratu dalajlámy z exilu. Dalajláma vždy trval na tom, že jeho návrat není zásadní otázkou, a že hlavním problémem, který je třeba v budoucnu řešit, je šest miliónů Tibeťanů žijících v Tibetu. Dalajláma zastává názor, že jeho návrat zcela závisí na vyřešení otázky statutu a práv Tibetu a jeho lidu.

Znepokojivý příliv Číňanů
V posledních letech se situace v Tibetu opět zhoršila, což roku 1987 vedlo k otevřeným demonstracím proti čínské vládě ve Lhase i v jiných místech země. Jedním z hlavních faktorů tohoto zhoršení je velký příliv Číňanů do Tibetu, zejména do velkých měst. Počet Číňanů je těžké přesně odhadnout, protože většina z nich se přistěhovala bez oficiálního povolení k usídlení. Proto jsou čínské statistiky zcela zavádějící a obsahují jen počty registrovaných přestěhovalců.

V městech a úrodných údolích Tibetu, především na východě země, počet Číňanů převýšil počet tibetských obyvatel dvakrát a někde až třikrát. V některých venkovských oblastech, zvláště na západě, je Číňanů jen málo. Nehledě na čísla je celkový příliv přistěhovalců zdrcující, protože Číňané nejen kontrolují politické a vojenské síly v Tibetu, ale také hospodářství a kulturní a náboženský život lidí.

Příliv čínských vojenských sil i obyvatel do Tibetu se stal zdrojem znepokojení pro Indii, protože má přímý vliv na její bezpečnost. Po staletí měl Tibet roli nepostradatelného nárazníku mezi Čínou a Indií. Až v okamžiku, kdy čínská vojska stanula tváří v tvář indickým na indicko-tibetské hranici, došlo mezi nejlidnatějšími mocnostmi světa ke vzniku napětí a dokonce války.

Čím více se Tibet stává čínskou provincií obývanou Číňany, tím silnější bude strategická pozice Číny v Himalájích. Rostoucí dosah čínských vojsk nyní stále více znepokojuje mnohé asijské národy stejně jako Indii, která nedávno provedla pět jaderných testů, aby přesvědčila druhou stranu, že je rozhodnuta bránit se.


Text: Michael C. van Walt, je odborníkem na mezinárodní právo a člen výboru Mezinárodní kampaně za Tibet.
Add a comment
 
Graffiti - komunikace stala tváří města
Kultura - Umění
Napsal uživatel Pavel Koška
PDF
Tisk
Email
VYTARNE UMENI  Graffiti

Když přijíždíte do německého Bayreuthu, je ze silnice lemující nábřeží vidět velmi nevzhledné koryto vybetonovaných, šedě unylých břehů.

Jejich uniformitu panelové kultury však narušuje nepřeberná paleta graffiti - výjevy bizarních i známých postaviček, barevná fantazie, nápisy s poselstvím i bez, jiný svět. Oproti tomu historická část města, kde se smějí prohánět pouze pěší a elektrobusy, je sprejovým démonem nedotčena. Narozdíl kupříkladu od Prahy má každé umění své místo a zůstává uměním v očích všech, a každé z nich v této nesoupeřivé poloze zůstává legálním projevem lidské kreativity a nedostává se mu puncu kriminální činnosti.

Město je nemocné, chybí mu barva ve tvářích. První graffiti tvorba se v Praze začíná objevovat v roce 1990, tedy v době, kdy se naše společnost vymanila z područí socialistického realismu a radostně kráčela ke konzumnímu kapitalismu, který je přece jen ke svobodě projevu poněkud tolerantnější.

Tak jako tak, nesvobodu a útisk samozvaného dřívějšího režimu vystřídala vláda peněz a moci, a globalizace všedního života volala po odpovědi. Sebereflexe výpovědí vnitřního světa zdrápaných duší alternativních, asociálních a někdy antisociálních jedinců mladší generace dostala prostor, kterým se dala vyplnit bezútěšnost šedivých, beztvarých, pitoreskních realit panelákových molochů a panoramat připomínajících „Den poté".

Reakce veřejnosti na první graffiti byly vzhledem k prvotní ojedinělosti víceméně neznatelné. Postupem času se stala veřejnost k těmto projevům vnímavější a její hodnocení se začíná výrazně diferencovat. Jeden názorový postoj však pomalu převládá nad ostatními - negativní se nejeví graffiti samé, ale pejorativní nádech bezduchého vandalství mu dává jeho umísťování na fasádách nově rekonstruovaných domů, památkově chráněných objektech, objektech v soukromém vlastnictví, prostředcích hromadné dopravy.

     


GRAFFITI ACTIONS - NEDĚLAJĺ LEGÁLY.

Graffiti actions vyžadují určitou úroveň organizace a jejich působení je charakterizováno i vytvořením specifického slangového označování:
crew - skupina, parta.
writer - jedinec vytvářející graffiti, průměrný věk 16-20 let, max. 25 let, většinou středoškolské vzdělání.
toy - začátečník či idiot.
piece - obrazové, symbolické ztvárnění jména autora, obraz graffiti.
tag - jednoduchý podpis writera, je možné ho použít všude.
 
bombing - piece na domech.

Právě tato charakteristika je však pro graffiti důležitou složkou podstaty stylu - graffiti nepředstavuje pouze umělecké dílo, kategoricky je zaměřeno velmi výrazně hodnotově, a to tak, že útočí proti hodnotám majoritním a uznávaným, společenská ilegálnost projevu vyjadřuje vztah k okolí a prostředí města: „Když serete vy na nás, serem my na vás!"

Graffiti se stává fenoménem komunikace.

Co ale vlastně graffiti je?
Můžeme se ptát společně s profesorem Knížákem, jestli je graffiti uměním. Pokud tvrdíme, že umění je propůjčeností, pak je možné, aby byla jistá uměleckost propůjčena vpodstatě čemukoli (stejně tak i odejmuta).

Profesor Knížák přisuzuje tvorbě graffiti prvek agrese, což podle něho znamená, že graffiti se stává samo sebou až v momentě, kdy je specifickým způsobem umístěno - kupříkladu na nějakou část městské zástavby, a k naplnění graffiti dochází přehodnocením či negací již daného.

Projev graffiti je chápán jako „touha po jakémsi ,zlidštění' odcizeného prostoru", oprávnění umisťovat jej na správné objekty z něj však umění nedělá, pouze jej legitimuje. Legitimitu ospravedlňuje stav nenastalé devastace ošklivého monstrózního betonového objektu.

Jiné to ale je v případě, kdy převáží agresivní prvek projevu tvorby, a graffitová tvorba cizopasí na historických objektech - fenomén se stává sociálně a kulturně patologickým.

Profesor Knížák graffiti nepřisuzuje význam umělecký, ale rituální, a pomíjí tak trochu sociální podtext projevu graffiti, které není vždy esencí uměleckou, což sám dokladá faktem, že pokusy převést tvorbu z ulic do galerií selhaly, protože graffiti tak prudce ztrácí na své atraktivnosti.

Jeho úvahy končí trochu zavádějící paralelou mezi graffiti a terorismem, ze kterých vyplývá, že graffiti je minimálně terorismem kulturním, pokud útočí na objekty s potencionální kulturní hodnotou, a které tak mohou být nenávratně poškozeny.

graffit mural praha

V tomto bodě můžeme přistoupit k polemice, která by nemusela brát konce, protože lidská historie, minimálně od vyhlazení Etrusků a zničení Kartága, nemá příliš mnoho světlých míst, ve kterých by se jedna kultura nepokoušela eliminovat projevy kultury jiné, jeden umělecký směr nepohrdal a neútočil na druhý, a nevyřizoval si tak střet a srovnání hodnot. Za jiné uvedu mnohem drastičtější projevy krize projevů kultury - kupříkladu zboření Septizonia Severova kvůli stavivu na chrám sv.

Petra, mnohočetné pálení „nevhodných" knih a namátkou třeba kult obrazoborectví. Kromě jiného se prvek agresivity nemusí projevovat pouze statickou formou provedení díla. K zářnému příkladu nemusíme chodit příliš daleko. Reklamní billboard firmy Ravelli splňoval všechny atributy legálního umístění, nicméně obsahem evokoval sociální výkřiky díla, které můžeme identifikovat s projevy graffiti, veřejně snižoval kredit obecně uznávaných autorit a hodnot a sděloval všem, že „Fuck the World!".

Osud tohoto díla je všeobecně znám a za svou osobu musím říct, že se mi reklama líbila pro svou svěžest a neotřelost, a pokud se její zveřejnění dotklo jistých inkriminovaných osob je s podivem, že citelnou morální újmu dokáže zahojit slušná suma peněz. Omluva se mi jevila jako dostatečné zadostiučinění, ale teď již vím, že morálka a důstojnost jsou na prodej a mají svou cenu.

Graffiti není uměním?
PHDr. Řezníček vnímá graffiti ve zcela jiném směru. Graffiti scéna je podle něj juvenilní (dílo mladých, prvotina) reakcí na podněty společnosti, společenské otázky dotýkající se určité části mladší generace. Formuje tak svůj postoj k několika základním aspektům (post)moderní civilizace:

Globalizace - která je nepříjemně svazující a autoritativní, podřizující a omezující. Akce sprejerů jsou specifické, jedinečné, vykazují se ojedinělostí situace, prostředí a času, revolta je vyjádřením postoje k hodnotám, které jedince balí do uniformních norem a zařazují jejich individuality do procesu standardizovaného sebevyjádření v nudném rámci tradicionalizovaných hodnot.

Racionalita - vnímání světa, které potírá fantazii, a se kterým se graffiti vypořádává vypjatou emocionalitou formou neverbální, obrazové komunikace se světem, barvou, tvary, umístěním, vlastním životem vytvořeného obrazu, sdělením, které alternuje nepříjemnou realitu.

Masová kultura - spojená s pojetím člověka, který je řízen z vnějšku, a který je charakterizován „McDonaldizací" světa. Graffiti s ní bojuje určitou formou extremismu (extrém proti extrému), individuální formou svobody projevu, unikátností která vyplývá z práva jedince na jedinečnost a nezaměnitelnou identitu.

Symboličnost lidské existence - společnost klade čím dál větší nároky na mladou generaci v procesu zařazování se do společnosti, stát se určitým symbolem, předmětem, znakem společnosti s jistým významem. Graffiti se s tímto trendem vypořádává právě výraznou symboličností projevů své tvorby, sdělení má hlubší, skrytý význam.

Abstraktnost společenského života - informační společnost reaguje na realitu v mezích technologických možností konstrukcí vlastních, alternativních virtuálních realit a tento trend není charakteristický pouze pro počítačovou realitu. Graffiti si vytváří „jinou" realitu, kterou přizpůsobuje svým hodnotám.

Akce tvorby graffiti je provázena jistou anonymitou prostředí a vztahů, kterou však kompenzuje vědomí autentičnosti a určité destrukce, ve smyslu boření společenských hodnot a odporu proti jejich banálnosti a konformnosti.

Výše je zmíněno, že graffiti dává prostor pro uplatnění asociálního jednání (tj. jednání proti zájmům společnosti, řekněme zájmům majority společnosti). PHDr. Řezníček však asociálnost graffiti popírá ve smyslu delikventního zaměření asociálního chování, a to z toho důvodu, že autor graffiti přijímá za své chování sociální zodpovědnost a tím se zbavuje jisté asociality a jeho jednání je spíše podobno určité závislosti, za přítomnosti emoční extáze. Pojem extáze je užit záměrně, protože podobnost s drogou zvanou extáze není čistě náhodná. Extaktické opojení je zde vyvoláno prostředím a podmínkami tvorby graffiti (tzv. graffiti actions). Vzniká určitá forma závislosti odvozená od napětí, charakteru akce. Tzv. „graffiti závislost" je provázena stejnými syndromy jako jakékoli jiné druhy závislostí.

Tak konečně, co to je graffiti?
Pokud bych se měl pokusit rozdělit proudy, které protékají aktivitami, jejichž výslednicí je nasprejovaný znak, symbol, obraz na zdi, objektu, budově, pak bych zvolil následující rozdělení:

graffiti art, graffiti actions a prachsprosté vandalství provozované formou posprejování objektů s cílem je poškodit a/nebo zabít nudu (název graffiti actions jsem si s dovolením půjčil od pana PHDr. Řezníčka, který tak nazval svůj projektový záměr přistoupení k řešení problému graffiti; mně se však zdál vhodnější pro označení graffiti aktivit).

graffiti praha

GRAFFITI ART.
Slovníky se s pojmem graffiti vyrovnávají poněkud laškovně - Longmanův rodinný slovník vysvětluje, že graffito (zpravidla se užívá mn. č. graffiti) je nápis nebo kresba, obvykle neslušné či politicky zabarvené povahy, vyhotovené na zdi či skále. Pomineme-li dlouhou historii maleb pravěkým člověkem na stěnu jeskyně, zdobení zdí ve starověku, středověku i novověku a nezbytnou historii záchodových nápisů, můžeme kořeny moderního graffiti art spatřovat v pop-artu 60. let tohoto století. Tvůrci graffiti art se zaměřují na tzv. legály, tedy aktivity, jejichž následky nenesou možnost jakéhokoli právního postihu.

Autoři graffiti art se převážně rekrutují z řad posluchačů umělecko-průmyslových škol, uměleckých kruhů. Jejich tvorba se zaměřuje na zdi, domy, panely, a jejich výtvarné pojetí nemá výrazný sociální podtext a je vedeno „pouze" potřebou uspokojovat své estetické potřeby formou umělecké exprese. Do těchto projevů je nezbytné také zahrnout tzv. sketchz, což je legál na papíře.

Graffiti actions mají jasné cíle svých aktivit: zdi, vlaky, metro a bombing, tedy žádné legály, které postrádají výjimečnou atmosféru a napětí koketerie s překračováním zákona. Náklady na jedno dílo dosahují v průměru 3 000 Kč.

Rozdělení na graffiti art a graffiti actions je víceméně strojené a účelové, neboť není možné přehlížet graffiti actions jako kdyby nebyly součástí nebo určitou formou umění. Sami writeři graffiti actions se označují jako nositelé prohibit art (zakázaného umění). Výstižnější označení by se hledalo jen velmi těžko, protože si je potřeba uvědomit, že graffiti nenalézá zalíbení u většiny společnosti a potvrzuje tak starou smutnou pravdu, že ideální demokracie neexistuje, pouze se tomuto ideálu více či méně blíží.

Jedním ze závažných selhání demokracie je pak stav, kdy nevýrazná většina vítězí nad vyhraněnou menšinou. Pokud by se tedy graffiti nemělo kriminalizovat, je potřeba pokusit se o dosažení konsensu nebo alespoň kompromisu mezi oběma skupinami. Graffiti ve většině případů spadá v očích veřejnosti do kategorie vandalství a jsou případy, kdy i nestranným nezbývá nic jiného než s tímto názorem souhlasit.

Writers vs. zbytek společnosti
Klub přátel výtvarného umění: „...epidemie sprejových a jiných malůvek jde ruku v ruce s šířením jiných forem zločinnosti, s narkomanií, s celkovým úpadkem měst a šířením městských ghett." (apokalyptická vize)

„...graffiti - samovolný element, nikým neorganizovaný, nikým nepodporovaný ... zrozený a dále vegetující uvnitř velkoměstských aglomerací celého světa. Objevuje se na místech reprezentativních i ohyzdných. Je všude. Ve formě pouhého sprejového nápisu či symbolu, jednoduché malby až po rozsáhlé mnohabarevné nástěnné obrazy. Graffiti ve městech konce 20. století je a bude." (vize M.D., autora projektu Recyklace města)

V čem spočívá problém graffiti? Většina společnosti projevy graffiti netoleruje. Spatřuje v nich akty vandalství, poškozování a ničení kulturních a historických památek. Autory graffiti si ztotožňuje s okrajem a spodinou společnosti. Pokud přijmeme poněkud kritičtější úhel pohledu pravdou zůstává, že některé tagy na nově omítnutých fasádách domů nijak zvlášť nekorespondují s tím, co by graffiti vyjadřovat mělo a jsou leckdy opravdu pouze projevem vandalismu a touhy po seberealizaci, která postrádá jakéhokoliv smyslu.

Tyto aktivity vrhají stín na celou graffiti subkulturu, i když je možné setkat se s názorem, že nezáleží na tom, zda se jedná o tag či piece na historické budově či na panelové stěně, prostě není mezi nimi rozdíl. V tom spatřuji zásadní omyl, se kterým se veřejnost asi velmi těžko vyrovná.

Nemám v úmyslu nějak glorifikovat „opravdové" umění, ale jednat s respektem k určitým entitám lidské kultury by jistě neškodilo. Jsou objekty, které si zaslouží všeobecnou úctu, a zde se musím přiklonit k názoru profesora Knížáka, že umístit graffiti na jisté objekty je jako do nich najet bagrem. Pokud si writeři chtějí získat alespoň částečný respekt ke svým hodnotám, je nezbytné, aby prokazovali alespoň částečný respekt k hodnotám, které uznává společnost, a právě nejbolestivějším trnem v oku jsou útoky na kulturní dědictví země. A k tomu je také potřeba zvolit jinou formu komunikace a podvolit se dialogu s oficiálními složkami státní a regionální správy.

Dosavadní výsledky řešení problému graffiti vs. společnost se odehrává především na poli represivních přístupů, zvláště v Praze, kde se globálně problémem vpodstatě nikdo nezabývá. Nulová je komunikace městské správy se sprejery, neexistují legální plochy (nehledě na to, že je věcí individuálního posouzení, co je plocha nelegální) a jedinými inkvizitory graffiti jsou dopravní podniky, náklady na odstraňování však jdou z kapes daňových poplatníků.

Trestněprávní předpisy se s graffiti vypořádávají formou institutu poškozování cizí věci. Zákon o přestupcích (z.č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) definuje tuto formu přestupků proti majetku v § 50 takto : „ ...kdo úmyslně způsobí škodu na majetku ... zničením či poškozením věci ... nebo se o takové jednání pokusí ...". Relevantní náležitostí je zde výše škody, která, přesáhne-li výši nikoli nepatrnou, spadá pod jurisdikci trestního zákona (hranice je v tomto případě 2 000 Kč).

Dikce § 257 trestního zákona poškozování cizí věci tak stanoví v odstavci 1 možnost trestního postihu za tento trestný čin, a to trestem odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem. V odstavci 2 je pak možnost vysloužit si trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta a to v případě, že pachatel způsobí svým činem značnou škodu (nejméně 200 000 Kč), nebo způsobí čin na věci, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů (například tedy kulturní památky - jediné definované opravdu nelegální objekty).

Na rok až pět let může přijít o svobodu ten, kterému se podaří způsobit škodu přes jeden milion korun. Specifičností těchto přestoupení zákona je nutnost zajistit nebo zjistit pachatele během páchání trestné činnosti nebo bezprostředně po ní, jinak je šance dokazování prakticky mizivá, už jen vzhledem k anonymitě graffiti.

Represivní opatření mohou mít i jiné podpůrné podoby. Zvláštním počinem je oznamovací telefonní linka, na které mohou občané oznámit zjištění sprejerských aktivit. Třeba ve Frankfurtu nad Mohanem získají za užitečné oznámení odměnu 500 DM. V Bruselu vytváří policie databázi, na základě které je možné identifikovat autora a postihnout ho peněžitou pokutou či trestem odnětí svobody.

Další formou represe je odstraňování graffiti, které však s sebou nese i jisté prvky prevence, neboť neustálým odstraňováním graffiti je na writery vyvíjen nátlak ke změně lokality. Odstraňování graffiti je preferováno především v Helsinkách, Berlíně a kupříkladu Den Haagu. V České republice se represivní přístup uchytil v Českých Budějovicích, kde vytvářejí databáze sprejerů a ti, kteří byli chyceni, jsou zveřejňováni v tisku.

Používání represivních metod v univerzálním duchu však nikdy nevedlo k dlouhodobějším uspokojivým výsledkům, a tak vidím v této oblasti nutnou podporu preventivní složky řešení tohoto problému. Jako nadějný postup se zatím zdá být postoupení a vymezení legálních ploch městem. Takto funguje soupeření o životní prostor mezi sprejery a občany například v Teplicích, Jablonci, Plzni, Pardubicích a Opavě a dá se říct, že s jistým hmatatelným úspěchem.

Pokud by mělo dojít k přijetí graffiti jako standardního životního stylu je potřeba heslo GRAFFITI IS NOT CRIME dovést do stavu souladu s realitou, ačkoliv legalizace sprejerských aktivit připraví nemálo jedinců o možnost opojení v graffiti actions, na druhou stranu zase dostanou prostor k bezproblémovému uspokojení svých estetických tužeb a potřeb. Jestli je alespoň nějaká vůle ze strany writerů ctít graffiti jako umění všeobecně, bude se muset projev přizpůsobit požadavkům společnosti. V případě, že si graffiti uchová svou dosavadní tvář, bude se muset vyrovnat s tím, že se jej okolí bude snažit eliminovat. Za sebe musím říct, že by to byla docela škoda.

Add a comment
 

ZačátekPředchozí12345678910DalšíKonec

Strana 10 z 108
Hudební zprávyTICHÁ DOHODA - Válcovna vkusu s.r.o.

Tomas Otradovec

article thumbnail Tichá dohoda. To je téma samo pro sebe. Pro někoho ojedinělá skupina snažící se jít s dobou a přiblížit tak lokální produkci aktuálním trendům ve světové populární hudbě,...
+ Full Story

Hudební zprávyMORCHEEBA - Big Calm

Keith Kirchner

article thumbnail Chvíli mi trvalo, než jsem si tuhle desku plnou různých stylů oblíbil. Něco povedeného triphopu, pár rockových vypalovaček, trochu hiphopých prvků, a dokonce i nějaké to...
+ Full Story

More Articles

Z našich stránek

badge