Graffiti v té podobe, jak ho známe dnes, vzniklo na přelomu 60. - 70. let v New Yorku jako specifický projev tamní barevné komunity, a rychle proslavilo newyorské metro po celém světě.

American Grafitti Gallery

Stalo se symbolem atmosféry násilí a kriminality. Přestože svou značku ryl do skály pravěký člověk od Austrálie až po Sibiř a na zdi rodné Malagy čmáral i Pablo Picasso, současnost je ve svém názoru na graffiti nekompromisní. Je to vandalismus! Zdálo by se, že opravdu není o čem diskutovat. Je-li navíc poškozován cizí majetek, přesouvá se problém ze sféry estetiky do černobílého světa justice. Nesmíme však zapomínat, že na počátku bylo nejprve slovo a paragraf se objevil až časem...

Byl jsem tady, Fantomas!
Pro existenci člověka v jeho lidské pododě je důležitá ruka a slovo. Pohyb ruky a jméno - to jsou graffiti. Jejich nejčastější - a veřejností nejméně tolerovanou formou - je tag. Jméno, napsané nebo nastříkané rychlým tahem na zeì. Sprejer se svojí značku snaží dostat na co nejviditelnější místo, aby ho znalo co nejvíc lidí. Přitom souvislost mezi jeho konkrétní osobou a nápisem zůstává pro běžné publikum samozřejmě utajena. Není to umělec, jehož tvář by se usmívala ze stránek společenských časopisů. Spíš z policejní kartotéky. A mohl by to být i neviditelný fantom, jehož jediným projevem je barevná skvrna na zdi. Trochu kuriozní jsou proto archivy, které si writeři z fotografií svých děl zakládají. Ačkoli spěch vyfotit své dílo je vzhledem k tomu, jak rychle mohou být graffiti zlikvidovány, pochopitelný, naznačuje, že sprejeri jsou také jen lidé.

Graffiti a umení
Všeobecně uznávaný je vliv graffiti na současnou typografii. Subkultura má svou módu i hudební styl — hip-hop — a je pohotově využívána spotřebním průmyslem. Estetika graffity už neodmyslitelně patří k tváři moderního města. Ale všechno má svůj háček. Tagy se nelíbí nikomu. A přitom právě ony jsou tím jedinečným gestem. Náš svět rozhodne není dokonalý a tag na fasádě nám to dokáže účinně připomenout.

Sprejer, který se distancuje od společnosti, logicky nerespektuje její hodnoty. To, že poškozuje cizí majetek pro něj nehraje žádnou roli. Město patří všem, a ten, komu se graffiti nelíbí, má zkrátka opoždený vkus...

Dojemná je proklamovaná úcta writerů k prověřeným památkám, jako je například chrám sv. Víta. Tagy na Karlově mostě jsou opravdu většinou dílem zahraničních sprejerů. Naši zase jezdí stříkat bez výčitek svědomí na monumenty do Berlína nebo Sao Paula. Jedná se o rozvinutou mezinárodní turistiku. Komunita dokáže zabezpečit ubytování, pomůže vytipovat vhodnou plochu, případně sežene zdroj peněz. O tom se generacím odkázaným na devizový příslib, ani nezdálo.

Za umění své výtvory samotní sprejeri nepovažují. Ale kdyby náhodou, tak se chlubí kýčovitě zmalovanými plochami tenisových zdí a tramvajových koridorů. Nejdůležitejší je pro ně sám proces malby. S námětem se nijak nezatěžují. I barvy používají v nejlepším případě jenom tak, aby ladily s okolím. Vytvářejí vlastně dekorace. Kvalitu graffiti sami mezi sebou posuzují podle originality typu písma/nikoli nápisu/a umístění.

Za pozornost přesto určitě stojí konkrétně v Praze například zeì nad Hotelem Hoffmeister, který je jinak prolezlý nejhorším kýcem současného „umění“ (u Chotkových sadů na Malé Straně), dnes už přestříkaný Kafka na zdi Valdštejnské jízdárny, nebo pomalovaná socha dělníka na Chodově. V minulosti byli dokonce sprejeři pokládáni za nástupce abstraktních expresionistů. Jejich techniku však utváří především spěch, aby nebyli chyceni při činu. A vnitřní náboj, který nepochybně mají a který je žene do ulic, je pro ně věcí životního stylu, jehož jedinečnost s uměním nespojují. To jim nebrání v nástupu do uměleckých škol. Umění je přitahuje. Představa co je to umení, je však velmi vstřícná tradičnímu pojetí. A na ulicích je to vidět. Situaci tak paradoxně zachraňují tagy proklínané na fasádách celého sveta.

„Praha v srdci sprejeru“
„Praha v srdci sprejerů“ je kampaní Magistrátu hl. m. Prahy, který se tak pokouší aktivně přistoupit k problému, který ho v loňském roce stál témeř 10 000 000 korun. Snaží se, jak umí. Určitě i radní mají potomky, kteří běhají po nocích s kapucou na hlave a sprejem v ruce. Takže proběhl seminář o graffiti v Rudolfinu v rámci akce „Umění ve veřejném prostoru“, stejně jako veřejná diskuse v Městské knihovně.

A dokonce celá výstava fotografií graffiti v efektní galerii v suterénu Magistrátu na Náměstí Franze Kafky. Pro writery bylo také vytipováno několik vhodných legálních - ploch, kde by se mohli vyřádit a přitom „nikomu neškodit“. Všem je jasné, že tím z „nejpočmáranějšího města v Evrope“ všechny nápisy nezmizí, ale zabít několik much najednou se magistrátu rozhodně daří. Část sprejerů se opravdu s radostí přesune na legální plochy, protože „budou mít klid na práci, policie je nebude prudit, ani zdržovat a nepřijdou o své dost drahé barvy“. Občané uvidí, že radní nějak řeší situaci, na kterou si všichni stěžují a navíc - vzhled Prahy se skutečně zlepší, protože ty příšerné partie, kterými neznámý pachatel zničil rozsáhlé části našich měst, zakryjí fantastická leporela.

Podstata graffiti tím ovšem nenápadně zmizí. Část writeru si to uvědomuje a na legálních plochách svou budoucnost nevidí. V této souvislosti stojí za pozornost akce nezávislých ruských umělců, kteří zatřeli šedou barvou legální graffiti na berlínské zdi. Byli při tom pochopitelně zatčeni ...

Mene, mene, tekel, ufarsin Hořící nápis, který se zjevil biblickému králi Balsazarovi zvěstoval, že panování jeho bylo váženo a shledáno lehkým. Podobným znamením mohou pro nás být graffiti. Žádná společnost není skvělá a každá mladá generace si to uvědomuje. Ani sněmovnou navrhovaný nesmyslný zákon, který chce sprejery posílat na mnoho let do vězení, to nezmění. Snaha prosadit ho, však odhaluje jeho navrhovatele. Pěkná fasáda na shnilém dome je Potěmkinovou vesnicí. Majitelé nemovitostí mají svou představu, jak vypadá spokojeně fungující společnost. Sprejerům dává za pravdu každodenní realita. Podle mínění vetšiny jsou ale právě oni těmi, kdo situaci zhoršují a přidělávají zbytečné starosti a náklady. Můžeme je však vnímat jako ekzém, signalizující nemoci organismu. Potom jejich čmáranice na zdech zase až tak nevadí. Solidně postavený dům vydrží několik staletí. Co je proti tomu šplíchanec barvy...