Home Obsah Kultura Dědictví

Deprecated: Function ereg_replace() is deprecated in /home/thinkmag/public_html/think.cz/plugins/content/vsig.php on line 96
Error: GD2 library does not support JPG!
Skončí Cibulka v ruinach? PDF Tisk Email
Kultura - Dědictví
Napsal uživatel Jarka Fricová   

S Jakubem Špalkem nejenom o divadle...

Cibulka, Praha

Prohlédněte si další fotografie Cibulka na našich stránkách Facebooku

Pražské magično se neskrývá jenom u Karlovy stezky. V historii ho vytvářely i stovky takových usedlostí na okraji centra, jako je Cibulka. Dnes už jich zůstalo jen málo a většina z nich v neutěšeném stavu.

Tato usedlost tu stojí od 14. století a původně se zde pěstovalo víno. V 16. století ji koupil rod Cibulkových z Veleslavínska a nazval ji Cibulkou. Po Cibulkových se tu střídali různí majitelé a k těm nejvýznamnějším patřil Leopold Thun Hohenstein, bývalý biskup sekularizovaného knížectví pasovského, ve kterém zastupoval moc světskou i církevní.

Kromě jiného zavedl povinnou školní docházku a zrušil trest smrti, jakožto trest nekřesťanský, neboť nikdo nemá právo odebrat život druhému. Když byl zbaven církevní funkce, vzdal se i funkce světské a odešel dožít do Prahy. Koupil zde spoustu domů, například Thunův palác a také si pořídil letní usedlost Cibulku.

Leopold Thun Hohenstein patřil k nejosvícenějším osobnostem konce předminulého a začátku minulého století. Zval na Cibulku spoustu umělců, na tehdejší dobu velmi progresivních. Bydlel tu například Bergler, Práchner a další sochaři a výtvarníci. Leopold byl v Praze velmi populární, hodně investoval do vzdělávání dětí a obyvatelstva.

Na jeho pohřbu, v roce 1824, se shromáždily nevídané zástupy lidí. Leopold nechal Cibulku upravit do konečné podoby. Upravil také obrovskou přilehlou zahradu, vznikla zde roztodivná jezírka a exotické stavbičky, počínaje korejskými altánky, čínskou psí boudou a čínským pavilónem, který míval na vrcholu budhu s paraplíčkem se zvonečky, když vítr zesílil, rozléhala se zvonkohra celým údolím.

Po Leopoldově smrti Cibulka vyhořela, osiřela, až ji posléze vyvlastnilo město. Poslední rekonstrukce proběhly asi před 30 lety, ale velmi drsným způsobem, mnohé kamenné zdi byly poničeny zaváděním cínových trubek, žlaby pro koně byly, bez ohledu na historickou hodnotu, zality betonem. Říká se, že za komunismu byly na Cibulce konspirační byty Ministerstva vnitra, také slévárenská dílna Pražských uměleckých řemesel, autodílna a sklady Pantonu. Pro skutečnou záchranu usedlosti se neudělalo vůbec nic. Přesto její prostory zůstávají úžasně nabité energií.

Martin JuráčekTak pravil Martin Juráček, se kterým si o Cibulce povídám a který se snaží, aby alespoň zůstala stát. Líbí se mu organizovat originální akce na originálních místech. Během čtyř let Martinova působení na Cibulce se tu vystřídali umělci z celého světa, někteří i vícekrát. Konají se tu techno party, rockové a punkové koncerty, etno večírky, představení nejrůznějších divadel, probíhají tu diskuse, filozofické přednášky, autorská čtení a dokonce se tu jednou konalo i čtrnáctidenní setkání budhistických mnichů. Meditovali a pak v tichosti odešli.

„Baví mne lidi přivést do velice syrového nestandardního nepohodlného prostředí. Chci je vyrušit. Představení tu dostávají jiný rozměr, jiný význam. Objevuje se jiná dimenze. Na představení sem chodí někdy rodiče, někdy jejich děti. Někdy jdou společně. Baví mě to ukazovat i mimopražským, zvu je sem na výlet."

„Jak jsi se k Cibulce dostal?"

„Vždycky jsem chtěl dělat něco takového. Ukázal mi to tu jeden kamarád. Po revoluci tu dělali nějací lidé jakési večírky, pak tu nechali jen nepořádek a zmizeli."

„Kdo Cibulku vlastní?"

Nevím přesně od kdy, ale po revoluci ji vlastnila společnost Autoturist s.r.o. Nijak se tu neangažovali, říkali, že tu plánují hotel a že mají investora. Ale investor údajně odstoupil a Autoturist od roku 1993 tvrdil, že chce usedlost prodat. Dělali to ovšem velmi nešikovně. Dnes už usedlost nevlastní ani společnost Autoturist s.r.o., nýbrž akciová společnost z ní odštěpená jménem Cibulka s.r.o. Jsou to tři lidé z vrcholového managementu Autoturistu. Památkáři tvrdí, že se nejedná o záchranu statku, ale o to, aby spadl a s tím by připadl lidem ze společnosti Cibulka obrovský pozemek. Zní to hrozně, ale já s tím nemohu nic dělat. Je to na památkářích a státní správě, kteří mají dost starostí sami se sebou."

„Dobře, ale jak jsi získal povolení k produkcím?"

„První akce v roce 1993 podpořil Magistrát hlavního města Prahy. Ale tenkrát to trvalo jenom měsíc, uspořádali jsme nějaké akce a nastala zima. Takže se zavřelo a nevědělo se, co dál. Pak nám vyšel vstříc i Autoturist s tím, že si na Cibulce máme dělat, co chceme. Pokaždé s námi však uzavřel smlouvu jenom na rok. Doufali, že se objeví nějaký kupec. To nám velmi komplikovalo a komplikuje situaci, protože nemůžeme ani žádat o grant. To se vždy činí v listopadu nebo prosinci předcházejícího roku. A my jsme třeba dostali smlouvu až v dubnu.

Začarovaný kruh - nemáš včas smluvu - nemáš nárok ani na grant ani na podporu z Magistrátu. Možná je to na škodu věci, mohly by tu být mnohem hezčí a bizarnější věci, které si takhle nemůžeme dovolit. Ale možná je to dobře. Zůstane to v komorním duchu, v poklidné ambientní rovině, bez monstrózností. Někdy jsem obviňován, že svou činností zamlžuju nečinnost majitele. Ten pohled se mi nelíbí. Alespoň nějakým způsobem to tu žilo.

Nebýt toho, byla by dnes Cibulka v daleko horším stavu. Nikdy jsem netvrdil, že chci něco zachraňovat, nikdy na to zdejší kulturní činností ostatně nevydělám, jedná se o desítky miliónů korun, které by byly na rekonstrukci potřeba. Chtěl jsem jen zpomalit celkovou devastaci. Projekt, který jsem letos předložil majiteli, vyžaduje kromě nových umýváren a většího množství toalet i neustálou přítomnost správce v objektu, aby se alespoň zabránilo v činnosti těm, kteří si odsud odnášejí, co se jim hodí. Okapy, dveřní rámy, střešní tašky.

Jde mi jen o to, aby to nespadlo. Pokud se nepodaří majitele donutit, aby se k objektu začal chovat jako opravdový majitel, jde mi pak o to Cibulku alespoň zpopularizovat, aby si mladí lidé pamatovali, že v Praze existovala i taková nádherná místa, jako je tohle a nejenom ty ošklivý barevný baráčky v centru."

„Co se bude dít, když se s majitelem dohodneš?"

„Poslední květnový týden Cibulku jakoby znovu otevřeme. Měla by tu přibýt každodenně otevřená Zahradní osvěžovna neboli Garde Bufé Shabu. Podávat by se měly nejrůznější koktejly, nealkohlické nápoje a taky pivko. Plánujme komorní a poslechové večery, vážnou a etnickou hudbu. Samozřejmě koncerty a festivaly.

Pokud všechno dobře dopadne, bude se 26. června konat festival Rock pro Zelený tulipán. Zelený tulipán je čtenářský klub, který má každoročně festival. Tenhle je osmý v pořadí. Na Cibulce jich už několik bylo. A Rock pro Zelený tulipán je vlastně muzika pro čtenářský klub, takže je akce spojena s autorským čtením a letos dokonce i s 20. výročím existence časopisu Vokno.

Dále chystáme cikánský bál. Chci, aby si tu vedle velmi populární Věry Bílé zazpívali třeba ti chlapíci, kteží chodí po Václaváku - dva cikáni, jeden hraje na harmoniku, jeden na basu. A taky kapela Kame, kterou jsem objevil v jedné cikánské hospodě na Kladně. Byl bych rád, kdyby si sem přišel zahrát Vojta Lavička z Deep Sweden. Chci, aby to bylo skutečný a otevřený pro všechny.

V červnu tu bude také hostovat HaDivadlo s kabaretním představením Komediograf. Dále tu bude mít jedno ze svých úžasných představení Iva Bittová spolu s DJ Javasem, to je takový sympatický mužík."

„Zní to skvěle... "

„Vše se rozhodne 30. dubna. Jestli to bude takhle nebo jinak nebo vůbec. Ať už se stane cokoli, chtěl bych říci, že tu v průběhu předešlých akcí i mimo ně opravdu nezištně spolupracovalo a pomáhalo hodně lidí, kterým patří dík.

A pak bych chtěl něco vzkázat lidem, kteří se tvářili, že jim jde o záchranu Cibulky a aniž by měli opravdovou zkušenost, trousili kolem, že se tu dějí nějaké nepravosti, že sem lidé jezdí souložit a brát drogy a že tu nejsme žádoucí. Nevím přesně, co to bylo za lidi, ale rozhodně jsme jim vadili. Možná, že jsou to ti, kteří obnovují smetiště kolem statku. Přijďte mezi nás, máte-li nějaký lepší nápad, řekl bych jim. Uvítám ho, klidně vám s ním i pomohu. Pokud nepřijdete s ničím jiným než s negací, seru na vás zvysoka."

Takže takhle je to s Martinovým poselstvím. Procházíme se polorozbořeným statkem, padá na mne úzkost. Leopoldova čínská psí bouda je povážlivě nakloněna na stranu. Na stěnách nacházím malby a zbytky dekorací sloužící proběhlým akcím. Martin mi ukazuje, jak pracuje voda ve sklepě, na stěnách jsou mapy, je vidět, jak hladina pracuje.

„Tu vodu je potřeba odčerpat," říká Martin, „a to pravidelně, jinak se naruší základy domu a půjde to do kopru. V minulosti jsme nemohli ani nic spravovat. Nebylo to zahrnuto ve smlouvě." Začíná pršet a všechno vypadá ještě o trochu smutnější a ponurejší. Martin mě povzbuzuje:"Ale budu tu mít dva exoty papoušky, korely, takže to tu ožije!"

Není třeba příliš zdůrazňovat, čím by Cibulka mohla být a na jak nádherném místě se rozkládá. To asi mnoho z vás ví. Pokud ne, jeďte se podívat. Tramvaj číslo 7 nebo 4 na stanici Poštovka a pak následujte šipky směrem nahoru do kopce lesem. Nadýchněte se magična. Když píšu tento článek, ještě se neví, jak to bude s Cibulkou dál. Až ho budete číst vy, bude rozhodnuto. Mne v tuto chvíli nezbývá, než držet palce, aby majitel smlouvu podepsal a přistoupil na Martinovy návrhy na základní opatření pro záchranu usedlosti. Jestli vás výsledek zajímá, zavolejte k nám do redakce a my vám řekneme, jestli se ještě někde nějaká přání plní.

cibulka-Untitled-1
cibulka-Untitled-1
cibulka-Untitled-10
cibulka-Untitled-11
cibulka-Untitled-2
cibulka-Untitled-3
cibulka-Untitled-4
cibulka-Untitled-5
cibulka-Untitled-6
cibulka-Untitled-7
cibulka-Untitled-8
cibulka-Untitled-9
Add a comment

 
Další na spadnutí? PDF Tisk Email
Kultura - Dědictví
Napsal uživatel Eva Kolářová   

Náš seriál o schátralých památkách v našem hlavním městě pokračuje v rozsáhlém parku Stromovka.

Stromovka

V historii byla Stromovka Královskou oborou, kde se často pořádaly velkolepé hony. K větší spokojenosti jeho veličenstva Leopolda I. měl v oboře vzniknout nový lovecký letohrádek, který by nahradil dva stávající objekty - horní letohrádek, později místodržitelský a císařský mlýn, jehož stavba se zrodila za vlády Rudolfa II. Dolní letohrádek byl vystavěn v letech 1688-1692 na břehu rybníka, jež byl napájen z Vltavy Rudolfovou štolou. Patřil mezi císařova oblíbená místa sloužící k zábavě i odpočinku.

Ve dvacátých letech minulého století, dostal letohrádek podobu kavárny. Zasloužil se o to pražský kavárník Václav Steinitz, který si po předložení návrhů na modernizaci letohrádek pronajal. Zajistil mnoho rekonstrukcí a závažných úprav.

Nejdůležitějším zásahem byla stavba balkónu přes celé průčelí, která měla vzhled celé budovy obdařit novogotickým rázem.V roce 1882 si místo pronajal Václav Šlechta, z kavárny zřídil restauraci, kterou jeho potomci udrželi až do 2. světové války.

Na konci čtyřicátých let se Šlechtovka stala součástí státního podniku Hotely a restaurace hl. m. Prahy, což si její poslední majitel Václav Šlechta nepřál a 14. ledna 1950 skonal na srdeční zástavu. Od té doby Šlechtova restaurace chátrá a chátrá, přičemž již dvakrát vyhořela, v letech 1978 a 1980. Od té doby se nic nezměnilo, stále chátrá...

Z důvodu orientace v celé kauze jsem vyhledala Spolek přátel divadla Královská obora, který se již několik let snaží v tomto místě vytvořit přírodní bezbariérové divadlo.

Každoročně pořádá ve Šlechtovce kulturní akce. Letos pouze jednu a ještě v ořezané podobě, bohužel. Bez sponzorské pomoci, s jední grantem se víc těžko zmůže.

Sedíc v zahradním altánu zahradní restaurce, kterou tito pánové mají v pronájmu spolu s Občanskou iniciativou pro podporu znovuzrození Šlechtovy restaurace, jsme si dlouho vyprávěli ... o italském investorovi, který chtěl Šlechtovku zrekonstruovat hned po revoluci, měl vypracovaný projekt, prošel stavebním řízením, obdržel stavební povolení, ale kvůli prohlubujícím se rozporům s lidmi na radnici raději iniciativy zanechal, přestože do projektu investoval nejméně milion... o tom, že majitel objektu, kým není nikdo jiný než Obvodní úřad Prahy 7, před delší dobou vyhlásil výběrové řízení, od kterého všichni zájemci, po seznámení s podmínkami, odstoupili... o tom, jak bylo vyhlášeno II. řízení, které opět organizovala firma Sivitas - angažovaná a zaplacená radnicí,v jehož finále do celé akce vstoupil dosud neznámý, podnikatelský subjekt s konkrétním zájmem, přičemž se výběru šikovně vyhnul... o tom, čím došlo k radničním sporům, neboť tito lidé nerespektovali žádná pravidla, a přesto byli do konkurzu zahrnuti, ba co víc, podpořeni Radou obvodního úřadu... o tom, že jako v pohádce vyhrála spravedlnost a slušnost (alespoň v této fázi) a Zastupitelstvo sestavilo pracovní komisi, a ta nasbírala spoustu skutečností a dokumentů s kým uzavřít smlouvu... o tom, jak tím nejkompetentnějším se komisi zdál, z těchto a těchto klíčových důvodů, majitel několika pražských kaváren a restaurací (Érra, Mecca, Pálffy Palác) Roman Řezníček... o tom, že k uzavření smlouvy přesto nedošlo, neboť si radnice vymyslela tak absurdní podmínky vyřčeny z úst právníka zastupujícího úřad, že jejich podepsání je z podnikatelského hlediska totožné se sebevražedným uvázáním smyčky kolem krku, ovšem oficiální verze zní opačně... o tom, jak právě obě sdružení hledala další a další možnosti, jak dát dohromady Šlechtovku, o dalších plánech a představách, velmi realistické se zdálo uzavření vnitřní dohody s přizvanou Akademií výtvarných umění o vztahu vnitřních subjektů do té doby, než bylo nevůlí některých kruhů na radnici zmařeno... a dál o tom, že s radnicí nefunguje komunikace, v podstatě nemají žádné dostupné informace a ty poslední jsou červnové o natažení sítí, připojení elektřiny a zabezpečení objektu na zimu, ale zatím kde nic tu nic... o tom, že snad zásadní zhroucení nehrozí, ale povolují prvky atiky galerie, která lemuje tuto novogotickou přístavbu z minulého století ze tří stran a také povolují její nároží, kamennými bloky prorůstá vegetace a trhá je, i když nyní se situace o něco zlepšila, neboť na jejich prosbu reagovali ochránci přírody a rostoucí stromky jsou už vyřezané, čímž se rozkladný proces zpomalil... to už opouštíme altán a společně se prodíráme polorozbořeným plotem a hustě zarostou džunglí, která jen stěží připomíná původní zahradu.

Hlavní část, barokní dům s klenbou je na tom nejhůře. Ohořelé zdi kontrastují s promáčeným pravým rohem sálu, kterým prosakují kapky již několika hodinového deště. Vše působí úzkostlivě, až depresivně. Stoupáme po rozbořených schodech, vstupujeme na ochoz. Uhnilý kus okapu se válí na zemi, je to zbytek toho, co lidi nerozkradli, křížové klenby spálí v zimě mráz, již nyní se z nich uvolňují cihly. Pilíře ochozu se trhají v horní části, sleduji, jak do nich zátékají proudy vody. Rozpadá se kamenná atika a její jednotlivé části už nedrží při sobě. A izolace? Ta je k smíchu!

Z celého výběrového řízení, konkurzu či jak to kdo chce nazývat, vyšel nejlépe Roman Řezníček. Ve svém mladém, ovšem podnikavém životě, se asi nesetkal s ničím podobným, jako je domluva, spíše nedomluva s Obvodním úřadem Prahy 7 a jeho majetkovým odborem. Škoda. Šlechtovka mohla mít schopného investora a následného majitele, jež byl ochoten do ní vložit obrovskou částku a zajistit tak její budoucnost.

THINK: Jaký byl Váš záměr se Šlechtovkou? Vím, že restaurace, ale zajímá mě konkrétní projekt?

ŘEZNÍČEK: Celý koncept vyplýval ze třech provozů s malohotelovou částí. Jeden provoz by byla zahradní restaurace koncipována do lidových cen, protože jak jistě víte, každý den tam chodí spousta lidí běhat, spousta lidí se psem nebo se jen tak projít - je to vyhlášená lokalita. I teď, když je tam maličké občerstvení venku, lidi tam sedí, konzumují pivo a jiné nápoje a jednoduchá jídla.

Takže to měla být zahrádka, v přední části pod balkónem, vlastě pod ochozem Šlechtovy restaurace, měla celý rok fungovat restaurace s lidovými cenami, kuchyně by nabízela hotová jídla i minutky na objednání. Třetí cenová skupina. Vlastní sál měl sloužit jako dražší restaurace, ale hlavně na cateringové akce, na jednotlivé party, větší večere organizované pro skupiny lidí a náročnější klientelu.

THINK: Došlo k jednání s radnicí a byla připravená taková smlouva, že její podepsání by znamenalo podnikatelskou sebevraždu. Samotné vyznění radnice vypadalo tak, že jste nebyl schopen smlouvu dodržet.

ŘEZNÍČEK: Tak, jak byla smlouva postavena, jsem jí nebyl schopen dodržet a vůbec jí nebylo možné podepsat. Když si opravujete byt, asi víte, jaká je to maličkost oproti tomuto případu, ale jaké jsou hlavně problémy s dodavateli, řemeslníky a s vlastní rekonsrtukcí, kterou máte naplánovanou na tři dny a nakonec je z toho dní deset. Smlouva zněla tak, že pokud se s rekonstrukcí opozdím o tři měsíce, radnice má právo vypovědět smlouvu. Což je nemožné podepsat!"

THINK: Konkurz dopadl nijak. Šlechtovka zůstala radnici ...

ŘEZNÍČEK: Šlechtovka patří radnici a ta se rozhodla, že bude sama postupovat v rekonstrukci."

THINK: Ale nevěnuje se Šlechtovce ani v nejmenším!

ŘEZNÍČEK: Teď už to nesleduji.

THINK: Kdyby došlo k vyhlášení nového konkurzu a navržení nové smlouvy, účastnil byste se jednání?

ŘEZNÍČEK: Určitě, kdyby součástí konkurzu byl návrh smlouvy. To znamená, že bych už před konkurzem věděl, jak je nová smlouva postavena a jaká jsou její kritéria. Smlouva je vždy největší kámen úrazu. I když vyhrajete konkurz, nemusíte se městu líbít.


Majetkový odbor vede radní městské části Prahy 7, Štěpán Hasal. Údajně on je pověřen radnicí k řešení situace Šlechtovky, jako jedné z mnoha věcí a zřejmě právě on inicioval myšlenku, že by radnice byla investorem rekonstrukce.

Šlechtova restaurace je v majetku Prahy 7 už od roku 1997 a od té doby se můj předchůdce snažil najít investora a budoucího nájemce. Bylo vypsáno výběrové řízení. Obvodní rada nakonec z druhého výběrového řízení, dovoluji si ho nazvat zpřesňující kolo, vybrala společnost Roped.

Pan Řezníček se k tomu dostal tím, že toto usnesení obvodní rady o výběru nájemce zrušilo a bukovalo obvodní zastupitelstvo jako nejvyšší orgán samosprávy v obci. Od začátku bylo vítězství pana Řezníčka zpochybňováno. Jednání, která okolo toho probíhala, byla složitá. Tuto kausu jsem přebral v únoru letošního roku a měl jsem uloženo obvodním zastupitelstvem uzavřít nájemní smlouvu s panem Řezníčkem.

Neboť jsme se nebyli schopni domluvit na některých podmínkách nájmu, respektive si obě strany uvědomovaly, že smlouva bude velmi složitá... nakonec jsme se s panem Řezníčkem dohodli, i když nebyl touto variantou nadšen, že uzavřeme smlouvu o smlouvě budoucí nájemní. Ze strany městské části tak vznikne závazek, za jakých podmínek se s panem Řezníčkem uzavře smlouva.

Podmínek bylo několik, nejzásadnější byla oblast financování, projektová část a část s upřesněním podnikatelského záměru, protože záměr se kterým šel pan Řezníček do první soutěžě, byl odlišný od záměru, o kterém jsme jednali v dubnu. Vlivem času, vlivem upřesňování prostoru, docházelo k úpravám. Uvedu příklad: v původním projektu nebylo počítáno s bydlením, v tom ke kterému jsme se dostali během března - dubna bylo navrhováno alternativní využití horního patra jako apartmány.

Kolem poloviny dubna sem pan Řezníček donesl dopis, kterým rezignoval na vyjednávání. Důvody, které uváděl, byla například špatná spolupráce s naším právníkem, tedy právníkem městské části. Měli jsme s ním vztahy všelijaké. I na základě jednání o Šlechtově restauraci, dostal výpověď. Ale tohle jsem panu Řezníčekovi říkal, pravděpodobně zvážil vynaložený čas, který už do toho investoval od roku 1997. Pravda je, že k tomu přistupoval velmi velkoryse a šel do toho s velkým nadšením. Městská část jako instituce funguje, upřímně řečeno, trochu pomaleji, než podnikatel jeho typu. Možná v tom byly i jiné potíže..."

THINK: Pan Řezníček v rozhovoru se mnou ani jeden z těchto důvodů neuváděl, ale zmiňoval se o konkrétním bodu smlouvy v kterém se uvádí, že pokud bude rekonstrukce Šlechtovky opožděna o tři měsíce,o celý objekt přijde.

HASAL: Proto říkám, že městská část funguje jinak než soukromá instituce. To je standardní podmínka našich dodavatelských smluv a takové smlouvy uzavíráme s každým, protože musíme být opatrní a chráněni proti tomu, že někomu zadáme veřejnou zakázku na základě řízení a nakonec nám ten dodavatel stavbu nedodá.

Tohle je trochu něco jiného, protože pan Řezníček sice byl dodavatel, ale nedodával pro městskou část, ale sám pro sebe, investoval do budovy, kterou měl pak sám užívat. Ten přístup je totožný, standartní klausule, vedli jsme o tom diskuze. Možná si to špatně vykládal, ale to je věc právníků, aby to zpřesnili. Nebyl by to důvod pro vypovězení smlouvy. Kopnete do země a zjistíte, že tam je kanalizace, o které jste nevěděla a musíte ji překládat, to je věc, kterou jste nemohla tušit."

THINK: Takže by se celá věc řešila dál?

HASAL: Jasně. Ale teď už mluvíme hypoteticky. Já osobně se mu nedivím. Prvotní podmínka je důvěra obou stran a on se v nějakém okamžiku s tímto rozešel, což já pokládám za největší důvod, že po tak dlouhé době už neměl sílu.

THINK: Ve finále zůstala Šlechtovka radnici, která počítá s tím, že bude dotovat rekonstrukci. Finančně to je velmi, velmi náročné.

HASAL: Určitě. Řekli jsme si, že je zbytečné v současné době hledat nájemce, který bude muset ze svého zaplatit zhruba sto milionů korun na rekonstrukci s tím, že pokud tuto finanční částku investuje, bude velmi problematické udržet to, co my tam chceme mít. Neříkám lidovou restauraci, ale cenově dostupnou plus kulturní zařízení.

Pokud seženete soukromě právní subjekt, který do toho dá tak velké peníze, tak mu ekonomika nedovolí v reálu, aby kafe stálo patnáct korun. Naším zájmem je, aby tam takové zařízení fungovalo, takže jsme se rozhodli, že budeme investorem. To ale neznamená, že ty peníze musí nutně pocházet z rozpočtu městské části. Jednáme s Pražskou energetikou o zasponzorování části tepelného čerpadla, které by tam mělo být instalováno.

V polovině rekonstrukce můžeme skončit, zajistíme stavbu, natáhneme inženýrské sítě a vypíšeme výběrové řízení na příštího nájemce, který si to sám doinvestuje. Tím mu snížíme počáteční náklady a pro nás to bude mít další výhody. Můžeme zachovat cenovou dostupnost zařízení a požadovat nájemné. Je to motiv, že vynaložená investice se nám v dohledné době vrátí.

THINK: Viděla jsem celý objekt a vůbec nemám dobrý pocit z toho, v jakém je stavu. Bude na zimu zajištěn? Zatím chybí inženýrské sítě, izolace je nedostačující, mráz udělá své...

HASAL: Tohle jsou asi dojmy, mám zde statickou zprávu, která hovoří o tom, že objekt je ve velmi dobrém stavu k tomu, co se s ním stalo (objekt dvakrát vyhořel, pozn.redakce). Opravovala se provizorně střecha, všechno je tam provizorní. Nějaký peníze se do toho daly a je nám jasné, že se s objektem musí něco dělat! Ale nemá smysl tam dávat super dobrou střechu, když stačí ta, co tam je. Do objektu nyní nezatýká, ten objekt... opravdu nezatýká.

THINK: Stropní roh je úplně promočený, prosáklý vodou.

HASAL: Nevím. Já mám prostě zprávy o tom, že to není tak špatný. Neříkám, že je to vynikající, ale objekt na tom není tak špatně, aby nepřežil ještě jednu zimu."

THINK: Správně jsem pochopila, že s rekonstrukcí počítáte až na jaře?

HASAL: Objektu? To já bych ani neviděl tak optimisticky. Samotný projekt je tak složitá věc na projednání, že takový optimismus opravdu nesdílím. Byl bych rád, kdyby se s rekonstrukcí začalo příští rok, ale ne na jaře, to budeme pracovat na „papírové fázi".

THINK: Myslíte si, že Šlechtovka do té doby vydrží? Nezapomeňte, že patří mezi čtyři nejohroženější historické památky v Praze!

HASAL: Vydrží, no jasně.


Zvykli jsme si na to, jakým způsobem funguje ochrana historických památek. Tato kauza nepřináší nic nového pod sluncem, jen z části monitoruje stav jednoho takového místa, postoj zúčastněných a zodpovídá několik zásadních otázek. Jenže proč? Po celou dobu mého působení v této kauze a zejména poté, kdy jsem okolo Šlechtovy restaurace jen tak procházela s čistou hlavou a míjela varovné cedule na plechovém ohrazení, byl můj postoj a názor na její budoucí osud jednoznačný -velmi pesimistický.

Add a comment
 


Hudební zprávyANTHRAX - The threat is real

Keith Kirchner

article thumbnail
+ Full Story

Hudební zprávyHOOVERPHONIC - Blue Wonder Power Milk

Keith Kirchner

article thumbnail Podniknete s ním jízdu z Battersea bez zpátečního lístku: z klubu Moltepulciano do ráje. Je tak fešácky uhlazená a moderní jako poslední výjezd Jamese Bonda, dokonale...
+ Full Story

More Articles

Z našich stránek

badge