Jiří X. Doležal
fShare
0
Pin It

Stojíme před domem, ve kterém bydlí „nejlepší pražský novinář." Tak rozhodli naši čtenáři v anketě. Jiří X. Doležal se brzy vynořuje za rohem domu ve společnosti mladé ženy. Zdravíme se, stisk ruky má pevný a do očí se dívá zpříma.

Na adresu našich čtenářů, kteří si ho vybrali jako „nej," poznamenává: „O tom určitě rozhodovali lidé, kteří kalí. A to rád slyším, to rád slyším." Jiří odbíhá do nedaleké hospody, aby pohostinně zakoupil něco k pití. Usazujeme se na zem v jeho malém příjemném bytě bez židlí, kterému dominuje vyvýšená postel. Mladá žena na ní usedá, ale Jiří ji požádá, aby tak nečinila, neboť se to nedělá. Dívka se s úsměvem přesouvá k nám na zem.

Sedíme na polštářích a nepoužíváme otázky napsané na papíře. Je to o něčem jiném. Jiří nám vypravuje, že se v současné době kromě svých obvyklých aktivit (třeba psaní do Reflexu, Rolling Stone nebo do Hustlera, „Tam píšu rád, mně se ty prasárny líbí.") hodně věnuje fotografování a usiluje o úplně novou věc v Čechách - o legalizaci zápasů pitbulteriérů. Jako laici v této oblasti a normální běžní milovníci zvířat koukáme trochu podezřívavě na to, že by se psi měli legálně prát, a to ještě pod hlavičkou nějakého zákona.

Jiří, který vlastnil již několik pitbulů, je však nesmlouvavý a trvá na tom, že pitbul není pes ale vyšlechtěná šelma, která potřebuje bojovat. Nedovolit mu to znamená omezovat jeho svobodu a přirozenou potřebu. Pes se pak stává nervózním, nedůtklivým a se všemi se hádá. Nemáme osobní zkušenosti s pitbuly, nemůžeme na to mít tudíž podložený názor.

Nicméně Jiří si počíná celkem úspěšně, neboť v době, která uplynula od našeho rozhovoru, jsme o této záležitosti mohli číst v tisku (mj. i obsáhlý Jiřího článek otištěný v Reflexu) či slyšet v diskusním pořadu v rádiu. Takže charakteristika pitbula jako šelmy a ne psa je už trochu „médii proběhlá, vyčpělejší a ne tolik laiků pobuřující." I my si zvykáme, že tento problém se komunikuje a ona myšlenka nám už nepřipadá tak šokující. „Všechno," jak později Jiří poznamenává, „byly v nějaké době novoty."

Na otázku veřejné situace v Česku si Jiří klidně zapálí svou oblíbenou cigaretu Gauloises z modré krabičky a klidně konstatuje: „V téhle zemi je nekvalitní populace a nekvalitní politická reprezentace adekvátní nekvalitní populaci, no tak na co bychom si mohli stěžovat. O tom, že to jde celý do prdele, není sporu. Východisko vidím v plné legalizaci drog. Včetně tvrdých. Hodně lidí by ubylo. Přežili by zdraví jedinci s pudem sebezáchovy, kteří si nepíchají drogy do žil.

Pro pár generací by to znamenalo velké ztráty v populaci, ale vyčistilo by se to." Bráníme se, že je to utopická představa. „Ale já jsem neříkal, že vím, jak to realizovat, já jsem říkal, že takhle by to fungovalo. Pochopitelně nevím, jak to zařídit. Ale modelově je to optimální způsob řešení. V realitě nevím. Prosím vás, já jsem novinář a fotograf, původním povoláním psycholog.

Já nejsem politik nebo národohospodář. Takže na to máme nějaké ministry financí nebo tak." Znovu, už poněkolikáté, zazvoní jeho mobilní telefon. Tentokrát volá Jiřího snoubenka a on, na rozdíl od předchozích hovorů neoznamuje, že nemá čas, neboť dělá rozhovor, ale vybízí ji, aby za námi přijela. Získává příslib.

„Pijete pivo?"

„Nepiju vůbec alkohol. Víte, paní redaktorky, já jenom fetuju." Cítíme v tom jakýsi ironický podtón, takže si trochu stěžujeme, ale Jiří to popírá. „Vždyť to je krásný, je to opravdu hezká věta. Škoda ji neříct." A kde má svého psa?

„Já už ho nemám. Vzdal zápas, tak jsem ho poslal do světa." Aha, takže Jiří může mít pouze psa, který vyhrává. Potáhne z dýmky a brání se: „Ne, ne, ne. Ale pitbula chci mít takového, který vyhrává. Bubáčka jsem kupoval jako stafforda a on pořád, že je pitbul. No tak dobře, proč ne, já budu rád, když budu mít dobrýho pitbula.

Tak jsme ho vozkoušeli a on se ukázal jako špatnej pitbul," směje se. „Já jsem ho nedostal jako štěně. Jednou jsem šel po náměstí Velké Říjnové Socialistické Revoluce a proti mně šel Bubáček a vedl si na provázku asi osmdesátiletého pána. Tak jsme se seznámili, pak jsem ho koupil a on od prvního okamžiku, že je pitbul. Pak jsem ho pustil do arény a on, že není pitbul."


Ida Saudková stylizovaná do „polohy salónní kurvy" (J.X. Doležal)

„Jak tady psí arény fungují?"

„No, tak jako tady nefunguje nic. Ale nejedou v tom žádné peníze. Občas někdo udělá nějaký zápas, který se mi moc nelíbí, bývá krvavý nebo nekorektní. Dva lidé, kteří mají psy, se dohodnou, že je nechají, ať se spolu porvou.

Mně se to tak úplně nelíbí. Je to proti přirozenosti zvířete. Něco podobného, jako třeba jezdit s delfínama. Četl jsem to v novinách. Někdo má náklaďák, za ním má vanu s nějakými mořskými zvířaty, putuje po vesnicích a za peníze to ukazuje lidem."

Stran pořízení si dalšího pitbula není zatím úplně jasno. „Živím se prací a nemám na drahé koníčky. Kdybych si pořizoval čtvrtého pitbula v životě, chtěl bych si pořídit takového, který vyhrává. Hlavně ne nějakého sráče." Jak se to asi pozná? „Především musí pocházet z dobrých rodičů.

To znamená hodně peněz. Měl bych možnost ho garážovat za padesát korun na den, což by se nějak dalo. Ale ta vstupní investice je moc velká. Prostě si nemůžu dovolit hračky za padesát nebo za sto tisíc."

Chvíli mlčky kouříme. „Jaké máte rád knihy?"

„Svoje, ty co si napíšu. Já moc nečtu." Nečetl nikdy? Ani v minulosti? „Dříve jsem četl hodně. Začal jsem asi od dvanácti a pak jsem deset let četl hodně, dalších deset let výrazně méně, no a teď už vůbec ne. Mě to nezajímá. Noviny čtu, chci vědět, co s děje. Nejvíc informací se dozvím v Mladé frontě. Čekám-li v kavárně, koupím si Lidovky. Někdy uzmu v redakci Respekt, ale málokdy mě tam něco zaujme tak, abych to přečetl."

„Proč vás knížky nezajímají? Myslíte, že tu není dobrý knižní trh?"

„Ale on je dobrý. Já si nekupuji knížky pro zábavu, nekupuji beletrii. Sahám jen po odborných textech." Dodává, že celkově upadá kultura knižního projevu. Způsob, jak jsou knihy udělané. Ptáme se na přátele. „Žádné nemám. Mám nějaké lidi, které rád vidím. Přítel je člověk, po kterém můžete něco chtít. Já žádného neznám."

„Bojíte se závazků?"

„Ne. Jsem dost nafoukaný."

„To určitě jste. Bylo by náročné být vám přítelem."

„Jediný člověk, který mi stojí za komunikaci, je má snoubenka."

„Povídáte si?"

„Hodně." Odmlčí se. Zjevně je to téma, které se ho dotýká. Ideální představou o dovolené je pro něho poustevna u teplého moře. S civilizací, ale bez lidí. Jen se snoubenkou. Má rád splachovací záchody a nemá rád recepční.

„S kým nejčastěji kalíte?"

„Sám."

„Připadáte si někdy opuštěně?"

„Opuštěně? Ale to on se sem občas někdo dobývá. Ne, to ne, nepřipadám si opuštěně... Vždycky se najde někdo, kdo by se se mnou chtěl bavit."

„Takže tu nikdy nesedíte sám, když je venku tma a nemáte pocit, že nikomu nemáte co říct a nikdo nemá co říct vám, protože to všechno už víte..."

„No dobře, ale nemusím si při tom připadat opuštěný. Těch lidí, od kterých se chci něco dozvědět, znám asi pět."

„To není žádné překvapení."

„Něco jiného to bylo, než jsem byl zasnoubený. To mě zajímalo komunikovat s děvčaty, s ženami, abych s nima spal. Baví mě s nima komunikovat na hranici koketérie, ale 'I don't fuck around.' Proč bych se bavil s chlapama, to nevím vůbec. Komunikovat o problémech mě vůbec nezajímá, to jsem měl někdy kolem třiceti...(Jiřímu je teď čtyřiatřicet, v evropském pojetí se narodil ve znamení Ryb, v čínském ve znamení Hada)...to jsem rád naslouchal hlavně problémům sedmnáctiletejch neurotiček."

Pohlédne dlouze na nohu své přítelkyně obutou v černé lodičce. „To je nádherný..." vydechne. „Všimněte si, že módní návrháři nevymysleli nic hezčího, než je klasická dámská lodička. Chválabohu. Ale ještě k té osamělosti. To je taková legrace. Osamělost je základní existenciální stav. Tak to prostě je. To je jako kdyby člověk pořád myslel na to, že umře. To je taky základní existenciální stav. Podobně jako pocit, že je sám." Ohradíme se, že osamělost je současný stav.

„Počkejte, smrt je taky současný stav." Ale člověk se osamělostí až na vyjímky také nezabývá denně. „To je hezky řečeno. Přivedlo mne to na myšlenku. Když člověk stráví půl roku v Himaláji, pak uvítá lecjakou společnost. Je rád, že nějací lidé jsou a už na to tolik nemyslí." Ano, všechno je jistě relativní. Jiří dodává: „Tyhle věci nejsou dobrý na játra. Samozřejmě, že jsou momenty, kdy se cítím hodně mizerně."

„Jak si s vámi lidi poradí?"

„Ke mně nikdo nechodí pro radu."

„Komunikace s vámi je hodně komplikovaná."

„Ale komunikace není to, co mě zajímá, mě zajímají zápasy. A sex. Extáze, to co mi přivozuje extázi. To enjoy. Já nevím, jak se to řekne česky, vychutnat si, užít si. Sex, jídlo, psychedelika, tvorba, psí zápasy, nic jinýho mě nezajímá. Když vidím lidi, jak skáčou bunjee jumping a chodí na party, říkám si, nejsi o nic ochuzený. A byl jsem se na ty věci podívat. Bunjee jumping je idiotie. To mě nerajcuje. Mě totiž nebaví, když tohle něco se mnou, ale když já něco s něčím."


„Já nevím, nějaká street party. Mě nezajímá, když někde hulákají chuligáni. Mě zajímá, že je to obrazově únosný."

Jiří nám ukazuje své fotografie z připravovaného souboru Právo na kýč. Díváme se na fotku z jatek, mrtvé zkrvavené prase.

„Proč všechna ta krev? Odkud to vychází?"

„Na krvi se hodně snadno fotí."

„Nic proti tomu. Dobrá fotka. Ale nevypadá to jako kýč." Jiří trvá na svém.

„To teda kýč je. To je kejč jak rejč. Pozvěte si nějakého kunshistorika. Je to nevkusný. Odporuje to nějakému kánonu, který já určitě neznám. Rozumíte? Překračuje to kodifikovanou normu líbivosti. Proč to tak je? Zeptejte se odborníka. Můžu vám nějakého doporučit," směje se. „Mám právo na kýč. Mám právo pozitivního pohledu na největší brutalitu." Odkud? „Mám jisté nezpochybnitelné právo." Odkud dáno? „Já ho mám."

Pryč se slovní pří. Prohlížíme si skvělou fotku mcdonaldské jídelny Na Příkopech.

„K McDonaldovi chodím v nejhorším případě. Velmi mi to nechutná, ale když mám velký hlad a není nic jiného, jsem rád, že mám nějaké jídlo. Prosím vás, vy znáte nějakou jinou společnost, kde si dáte ráno karbanátek a nepoblejete se z toho? Já znám jediný český bufet, který mi přijde příčetný, a to je U Rozvařilů. Nikde jinde se v Praze během deseti minut nenajím. Já bych byl taky radši, kdyby tady byly české jídelny. Mně je to jedno, dobře, ať peníze zůstanou tady, ale Češi to neumí."

„Chystáte nějakou další knihu?"

„Knížka už mě moc nezajímá. Je to nosič jiné informace než prvosignálové. Jestli ještě udělám nějakou knížku tak obrázkovou. Ani televize mě moc nezajímá. Možná nějaké dokumenty o psích zápasech a o lidské blbosti. Ale na televizi nutně netrvám. Možná by byla lepší videokazeta. Nemám zapotřebí poslouchat kydy pudlíkářů. Všichni mě znají, a to člověka baví tak do třiceti. Dokud vás baví souložit fanynky. Ale já nevím..." Obrací se na svou přítelkyni „Sáhl jsem vám někdy třeba jenom na ruku?" Přítelkyně zavrtí hlavou. Jiří vítězoslavně k nám: „A to zná moje knížky!"

Pak se rozesměje a poznamenává: „Rozhodně tu musíte vydržet, až přijde moje snoubenka a uvidí, jak zbožně nasloucháte, jak zkouřený melu nesmysly."

„Jste dost nepolapitelný. Co posloucháte za hudbu?"

„Co mi dá Ida a jedna kamarádka. Co mi přinesou, to si pustím. V poslední době poslouchám muziku hlavně v autě. Doma si spíš pustím televizi, protože já totiž většinou něco dělám. K tomu mám puštěnou tu telinu a je to. Líbil si mi pořad Mysl nebo pěst, dokument o karate a zenu. Ale je to už dávno, kdy to vysílali." Otočí se k přítelkyni: „Dynamika postmoderny. Lodičky a ten váš účes. Máte to těma lodičkama vychytaný." Pak nám věnuje svou pozornost zpátky: „Já médium televize moc neznám, já znám akční filmy na Primě a na Nově.

Televizi beru trochu jinak. Moc do ní nekoukám. Jako kulisu, akvárium. Na venkově totéž představují vrabci nebo někdy velbloud. Dneska je možné všechno. Zprávy jsem sledoval, ale teď už ne. Celý ten souhrn průserů... Já si na to radši ráno přečtu noviny. Takže televize, pomlčka, zábava. Já bych chtěl, aby tu byly tři komerční programy odstupňované podle inteligence. A pak ČT2. Jsem radši, když moje věci vysílají tam, protože je to kanál, který zprostředkovává audiovizuální kulturu. Ty tři ostatní kanály ať jsou zábavou. Na film koukám vyjímečně, radši jdu do kina.

Ale hlavně ať je telina puštěná, i když se tam toho nedá moc najít. Je to podobné anketě v novinách, která pátrala po názoru lidí na Karla Gotta. Žádný názor jsem tam nemohl najít. Nikdo názor na Karla Gotta nemá. Ale stejně, kdybych mohl prodávat obrazy za takovou cenu jako on, byl bych blbej, abych to nedělal, když to lidi koupí. Za jeden chtěl 1 400 000. Úspěšný člověk, prostě to s lidmi umí. Ale koneckonců, prodávají-li se Saudkovy obrazy, proč by se neprodávaly obrazy Karla Gotta."

„Máte nějakého oblíbeného umělce? Malba."

„Miroslav Moucha. Z filmu? To moc neznám. Co se mi líbilo? Lola běží o život. Odplata se mi líbila. Chytře udělaný akčňák. Filmy, které mám rád a považuji je za součást světové kultury, jsou v podstatě dva. Markéta Lazarová a Underground. Muzika? Když člověk začne rozumět textům, dost ho to znechutí, ale Michael Jackson a klip, kde padají stromy, to je něco. Je jedno, jestli hraje tenhle nebo někdo jiný. Počkejte, koho bych ještě měl urazit... Já nemám moc rozvinutej sluch, ne hudební, ale sluch vůbec. Leibach mám rád.

Není pesimistický ani není o depresi. Je to stejně nepochopená kapela, jako byl nepochopený autor Franz Kafka. Pak Těžkej Pokondr. Dělaj si prdel z toho, co zrovna letí. A Lunetic je pozitivní záležitost. Zkuste to říct někde v undergroundu! Já sice fetuju, ale zkouřenci nejsou moje sociální prostředí. Zajímají mě jiné věci než marihuanová subkultura. Já nejsem její součástí. Je tam nějaké překrývání množin v užívání té drogy, ale jinak to jsou většinou lidi duchovně orientovaní, nenásilní, jakoby sublimovaní.

Já se nehodlám přetvařovat na žádnou stranu, takže v podstatě nemám sociální skupinu, nemám sociální prostředí. Tak beru antidepresiva (smích). Ne, samozřejmě, že je neberu kvůli tomu. Ale člověk si musí hodně věcí hlídat. Vědomě. Máte-li nějakou referenční skupinu, hlídají se vám bez nějakého vážného úsilí. Slovník třeba. Já vůbec nevím, jak mám mluvit. Já jsem zvyklý se pohybovat mezi takovou škálou jazyků a nepatřit do žádné z nich, že vůbec nemám cit na konotace a únosnost určitých termínů.

To se vám neděje, když se pohybujete v referenční sociální skupině. Tam se mluví jedním jazykem a ten máte v hlavě. Já si to musím hlídat." Chvíle ticha, Jiří ho přerušuje: „Vrátím se ještě k focení, protože mě zajímá nejvíc. Mám pocit, že už mi to začíná trochu fungovat, už začínám srát takovýho spolehlivýho člověka." Zasměje se, tentokrát se skutečným potěšením. „Já se nerad ukazuju. Nejsem zoologická zahrada.

Měl jsem období, kdy jsem chtěl být hodně vidět, teď chci být spíš slyšet. Proč? Jsem relativně příčetný, což se v téhle zemi nedá říci o mnohých, a o některých oblastech něco vím. Tak by mi mělo být dopřáváno sluchu ve společenských záležitostech. Chci, aby se realita podle mého úsudku měnila." S potěšením se nadechne. „Já se moc těším, až Ida uvidí, jak se mnou děláte rozhovor. Jsem zamilován. Je to nádhera."

Snoubenka Ida se vzápětí dostavuje. Velmi půvabná žena. Posadí se naproti nám, nedaleko od Jiřího přítelkyně a obdařuje nás sympatií. Na adresu Jiřího poznamenává: „Je to opravdu velkej hnusák. To jste nezažili." Polichocený Jiří nás představuje: „To je Ida Saudková. Ida je fotografka." „Podej mi bič a já tě zmlátím," praví snoubenka Ida Saudková.

Jiří se ptá, proč neuděláme rozhovor raději s ní. S Jiřího výmluvností je totiž teď konec. Slova se chopí Ida a hovoří o našem magazínu: „Tady na trhu není nic, co by se dalo číst, ale ten váš časopis je v pořádku. Mně se líbí. Je ulítlej, ale přitom je přehlednej. Viděla jsem ho v nějaké kavárně, vypadalo to jako parodie na ELLE, ale neměla jsem čas si ho prohlédnout. Vím přesně, jak vypadá, je tam vždycky nějaká holka, přesně jako v ELLE.

Dokonce jsem se s ním nechala vyfotit. Mám teď nádhernou fotku, hrozně směšnou, kde sedíme ještě s jednou holkou v kavárně a držíme HELE. To je opravdu roztomilý, že jsme se takhle náhodou potkaly, protože já na to vždycky koukala a říkala si 'Co to je?' a někdo odpověděl, že to je asi nějaký zvláštní vydání ELLE, ale já říkám, ne, tam nemají takovej smysl pro humor, aby udělali HELE. Prostě jsem se s tím nechala vyfotit."

We didn't write it.
Hugh Gallagher Illustration by Honza Blažíček

Long before there was "The Most Interesting Man in the World", there was a guy named Hugh [ ... ]

Waiting for the Future: Where do we go from here?
Jeffree Benet Waiting for the Future

Reflections on what the future was meant to be...

Barrandov Studios; A haunted place
Ted Otis Ted Otis in the role of a German soldier

An American actor in Prague, part 1

The Numbers Game
Joe Bodia Getting her phone number - photo by Jeffree Benet

Little Black Book full of blank pages? Follow this 12-step program and get her number every time... [ ... ]

View of a small dying planet
Alan Turing The Earth is dying

Imagine a time-lapse film of the Earth taken from space. Play back the last 10,000 years sped up so  [ ... ]

My Strange Affair with Lydia Lunch
Tatiana Evans Lydia Lunch from Afraid of your company

Saturday evening. Sixth day after I met her the first time. She is on stage already, with Joe and Ka [ ... ]

Most deserts are human-made. Unmaking them will be...
Joe Bodia Sahara Forest Project concept art, rapidly becoming reality

Did you know that in one day a full-grown oak tree expels 7 tons of water through its leaves?

The Artistry of Stewart Kenneth Moore
Jeffree Benet Stewart Kenneth Moore

Aristotle once said that "There is no great genius without a mixture of madness," but when he wrote  [ ... ]

Read more...

Name Day/Svatek

Yesterday : Matouš Today : Darina Tomorrow : Berta After tomorrow : Jaromír

Něco o snech
T. Navara Něco o snech (Foto: Mallory Morrison)

„Někdy si říkám, že by bylo asi lepší sny vůbec nemít.  [ ... ]

ZUZANA NAVAROVÁ & KOA - Barvy všecky
Michael KyselkaZUZANA NAVAROVÁ & KOA - Barvy všecky

Autorka a zpěvačka, kterou milují pódia besed, zahrad a dovedu si ji i s kapelou př [ ... ]

Akta X: Boj s budoucností
Joe Bodia Akta X:  Boj s budoucností

Steven Spielberg nám lhal. Mimozemšťané nejsou naši přátelé. Muži v černém, kteří kolab [ ... ]

Smrtihlav
Ditaely

Začíná podzimní víkend. S partičkou jsme se rozhodli vyrazit na vejlet. Ne žádnou štreku, j [ ... ]

Co s přicházejícím Silvestrem?
Eva Kolářová

Ne každý z nás patří mezi aktivní plánovače oslav, ale Silvestr je Silvestr.

Zákon, drogy, společnost a ty
Petra Carter

Je čas jara a veselí, čas kdy plody přírody ukazují světu své nevyzpytatelné, okouzlující [ ... ]

Dopis HELE č.05
Jarka Fricová Dopis HELE č.05

Konečně se zase po pár měsících vylíhlo nové číslo...

Návody pro šťastný život
Joe Bodia Návody pro šťastný život

Můj přítel otevřel zásuvku manželčina prádelníku a vytáhl něco za [ ... ]

Ostatní články

  "Since 1996 Think Magazine has been a catalogue of trendiness masquerading as deep thought, featuring investigative journalism and popular news and as a sociological resource for music, art, fashion, subcultures and the occasional crazy conspiracy theory..." (In Czech & English)

Be interesting. Think.