Welcome to Think Magazine!

fShare
0
Pin It

Detoxifikace - postupné vysazování drogy a překonávávání tělesných obtíží neboli první fáze léčení těla nemocného závislostí - je věc ošemetná a obecně se neví moc o tom, co všechno ji může provázet.

Průběh detoxifikace je samozřejmě individuální, ale nebývá tomu jako ve filmech, kde se nemocný chvíli zmítá v křečích a pak začíná nový život jakoby nic.

Ve skutečnosti to vše bývá zpravidla delší a únavnější, z druhé strany se přichází zpátky v dlouhotrvajících psychických bolestech. Přečtěte si příběh jedné ze závislých, která se naivně pustila do detoxifikace sama bez dohledu a pomoci odborných pracovišť, která v každém případě, učiníte-li ono zásadní rozhodnutí, doporučujeme.

"Po několika letech užívání své návykové látky jsem se rozhodla přestat. Objednala jsem se na ústavní detox k Apolináři, což bylo posledním rozumným počinem, kterého jsem se v této oblasti dopustila. Termín nástupu byl za měsíc a já se rozhodla, že si to nanečisto vyzkouším sama, neboť už nemohu čekat. A od toho okamžiku to se mnou šlo strmě z kopce.

Odhodlání se k vysazení návykové látky je závažným a zásadním životním rozhodnutím, které zaslouží co největší podporu a pomoc okolí. Bohužel jsou příznaky, které provázejí takový proces, málokde detailně popsány, takže jsem neměla ponětí, do čeho jdu a jak dlouho to potrvá.

Domnívala jsem se, že můžu zvládnout boj se sedmihlavou saní sama. Ale když se mi povedlo useknout jednu hlavu, zatímco jsem bojovala se šesti ostatními, ona první zase narostla, aby mě zasáhla nepřipravenou a k smrti vyděšenou. Nehodlám to generalizovat, moje zkušenost je moje zkušenost a nemám právo mluvit za všechny. Určitě to probíhá u každého jinak, ale čím víc si řekneme, tím lepší představu máme o tom, co nás může čekat.

Hlubokou depresi a panickou úzkost, které mne po vysazení přepadly, není snadné popsat, protože ve fázi nejintenzivnějšího fyzického utrpení nelze psát a při následné úlevě se velmi lehko a rádo zapomíná, neboť pouhé pomyšlení na onen strašlivý stav mysli provázející čerstvě obnaženou ránu je příliš děsivé. Vím, že jsem ve světlejších okamžicích mozkové vichřice brala zavděk jakékoli zmínce o podobných zkušenostech.

Trochu potěší, že někdo prošel něčím podobným a přežil to. Moje první fáze byla klasicky provázena třesem, pocením, průjmem, závratěmi a změněným vnímáním. Svět mi byl vzdálen, otevřelo se peklo, východ z druhé strany, stále jakýmsi překrouceným způsobem přitažlivé.

Všechny emoce nabyly obrovské intenzity, chvíli jsem plakala štěstím, chvíli jsem zoufale k smrti vyděšená jenom doufala, že to přežiju. Moje myšlení (dá-li se to tak ještě nazvat, neboť třesoucí se troska bez paměti a bez orientace v čase a prostoru toho s myšlením moc nenadělá) bylo zmatené tou změnou.

Překvapený žaludek se tvářil, že chce být vyzvracen a můj prst v krku mi potvrzoval, že je možné žaludek v krku skutečně nahmatat. Svět opravdu vypadal jako z Matrixe, vše se mi zdálo jenom iluzorní, pokud jsem mohla přemýšlet, musela jsem se z posledních sil přesvědčovat, že je všechno, jak má být.

Ale nevěřila jsem si.

Musela jsem se tvrdě bránit svým vlastním myšlenkám puštěným na uzdu, neboť už nebyly kontrolovány drogou. Nechtěla jsem zůstat na druhé straně. Produkce mého mozku se mimo moji kontrolu ubírala bizarními směry, které mi naháněly nevýslovnou hrůzu. Bála jsem se sama sebe.

Celá záležitost je mimovolní. Rady typu "Hlavu vzhůru!" byť dobře míněné, mě paradoxně dostávaly ještě níže, neboť potvrzovaly nemožnost pochopení "normálních" lidí, jak na tom jsem. Člověk je na to absolutně sám. Ztratila jsem ochotu komunikovat, mluvení bylo stej-ně téměř nemožné, zmohla jsem se jen na vydávání koktavých zmatených neartikulovaných zvuků.

Panická úzkost neměla žádný myšlenkově racionální důvod, ale požírala zevnitř moje útroby. Strašně to bolelo. V okamžicích, kdy jsem mohla spát, to bylo ještě surrealističtější. Někde je v nás všech všechno, co jsme kdy prožili a může to být vyvoláno na základě změněných chemických reakcí v mozku a stane-li se tak, spojují se dohromady věci přízračné.

Prožívala jsem sex s ženou, která měla navzdory ňadrům i penis, který při ejakulaci nevylučoval bílé sperma, nýbrž žlutozelenou průjmovou hmotu, která hrůzně zapáchala.

Nebo mrtvola, kterou jsem uklidila na břeh řeky jako mrtvolu mužskou, abych ji později ze strachu před dorazivší inspekcí uklidila do rybníčku jako mrtvolu ženskou. Jenže rybníček byl málo, bylo potřeba ji přemístit znovu, tentokrát už zcela se rozpadávající díky pobytu ve vodě.

Za pomoci plastikových tašek lovím rukou v rybníčku a utrhávám kusy zetlelého smradlavého mrtvého těla a rvu je do igelitek. Mám v ruce ňadro a kus utrženého obličeje. Ale inspektoři si nevšimli.

Sedíme pak v pokoji a konverzujeme a ke mně otevřeným hlasem doléhá volání zavražděné. Volá mě jménem, ale doufám, že je to jenom moje halucinace. Tvářím se jakoby nic do té doby, než jedna inspektorka praví: "Nevolal vás někdo?"

Tohle všechno se může narodit ve zmatené hlavě. Nebo noc v koncentračním táboře. Fašista jako živý... Velmi blízko k šílenství. Většinou jsem ale spát nemohla. Těžko říci, co je lepší, protože lepší není nic.

48 hodin v euforii, bez jídla, fungující na jakési bázi nervní energie s rozmazaným viděním a hysterickým smíchem. Pak konečně trochu spánku, srdce bušící jako o závod v křečovité úzkosti.

Sklíčenost, strach, nemožnost se pohnout, nemožnost vyjít z domu, únava, neschopnost dále něco vysvětlovat. Fakt to není pro zdravé lidi možné si představit, neviňte je z nedostatku pochopení, když pláčete a prosíte, aby tam zůstali, že není možné být ani vteřinu sám.

Oni přece musí jít nakoupit aspoňzákladní potraviny, na rozdíl od vás musí jíst a už to s vámi je trochu nuda, je to dlouhé, takový devátý den se i ten nejlepší kámoš s radostí urve a jde se někam ožrat, zatímco vy se klepete hrůzou neschopni pohybu. Nevím, co přesně je nejhorší. Všechno.

V myšlenkách se mi změnilo pohlaví, chuť umřít se zvětšovala, neexistoval žádný záchytný bod, ztratila jsem naději a nemohla jsem ani plakat. Ano, někdy nastala chvíle úlevy, byť nepřirozené, trochu se mi rozjasnilo, ale jenom proto, abych si uvědomila v jaké jsem prdeli a bála se, že to tak zůstane napořád.

A pak mi najednou bylo úplně dobře.

Ó Bože, je to za mnou, zbytek života strávím vděčně se oddávající charitě a soucítění s bližními! Přátelství, rodina, jenom to je to pravé ořechové. Těšila jsem se, že už bude líp. Ale nebylo, deprese mě hned druhý den zase dostala. Nemohla jsem ležet, sedět, chodit, nic. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě. Je to cesta nekonečným černým lesem, na kterou je člověk sám a příliš slabý, jakýmkoli hrdinou může být v jiných situacích.

Pravda je, že se intenzita různých pocitů řádově asi po deseti dnech zmírnila a stavy hluboké deprese a divoké euforie se ustálily na stavu středně silném, chvílemi horším. Znamenalo to nezájem o nic, neustálou sklíčenost, neschopnost radosti a neustálé očekávání dalšího útoku nějaké intenzivní hrůzy.

Nic se mnou nebylo, sralo to mě i okolí, hlavu jsem měla dutou a zamlženou a sahaly po mně spáry různých podivných závratí a bolavé úzkosti někde uvnitř těla. Nedalo se to vydržet, celá ta šílená únava. S výrazem štvané zvěře jsem běhala po okolních psychiatrech a dožadovala se nemožného. Alespoňchvíli úlevy! Takže recidiva.

Celý ten pokus hluboce a drasticky otřásl mojí duší, jestli něco takového vůbec existuje, neboť celý proces odvykání bývá ještě ke všemu jakousi transformací osobnosti, velkou přeměnou vás samých nebo kohože vlastně, protože už se nedozvíte, kdo jste vlastně vy a kdo je někdo jiný a čí mozek a čí tělo a sakra vždyť je to vlastně jedno, hlavně aby mi už bylo o trochu líp...

Po celé té příšernosti mohu pouze doporučit ústavní plánovaný detox, proboha, nastupte k Apolináři nebo do Bohnic, kontaktujte nuselské centrum doktora Jarolímka nebo Riaps na Olšanském náměstí a nebraňte se dočasné podpůrné léčbě a pomoci a také se nebraňte následným zdánlivě dlouhodobě trvajícím ať již ambulantním nebo lůžkovým terapiím.

Protože, pokud se pro detox rozhodnete, vězte, že je to úžasné víc, než si v tu chvíli uvědomujete a taky vězte, že to pod vedením přežijete snadněji a bude líp. A bez recidivy."


- Pozn. red.: Až pak budete hledat uplatnění v naší skvělé demokracii, zavolejte do Thinku, třeba se najde nějaký job. V každém případě nám napište svou zkušenost, protože jakkoli se v té hrůze budete cítit sami, není tomu tak úplně, je nás pár podobných okolo, co vám drží palce.

Name Day/Svatek

Yesterday : Cecílie Today : Klement Tomorrow : Emílie After tomorrow : Kateřina

Mugwump
Adam Trachtman

Jsou tam příliš mnoho Američanů v Praze?

Přečtěte si více
ROZHOVOR: HERE, aneb Valerie Chauvey, Zdeněk Marek...
Eva Kolářová Kapela Here

Vyškovská kapela Here se na domácí hudební scéně objevuje již [ ... ]

Přečtěte si více
Sociální kapitalismus
Theoryslut Sociální kapitalismus

Společenský život jedince se v sociokapitalismu odehrává skrze Systém zvaný „Chození do sp [ ... ]

Přečtěte si více
METALLICA - Garage Inc.
Keith Kirchner METALLICA - GARAGE INC.

V kariéře známé rokové kapely přichází čas, kdy jsou její členové nezastavitelně pos [ ... ]

Přečtěte si více
Jak propojit divadlo a film?
velikim@g

K multimediální události Jeden / One.

Přečtěte si více
Povídání s debutujícím filmovým režisérem; Eliška ...
Eva Kolářová Otakáro Schmidt

Poslední měsíc roku, poslední období tisíciletí pro někoho znamená zlom, pro n& [ ... ]

Přečtěte si více
Poptrash
Joe Bodia DJ Bobo

Pokud jste nestrávili posledních pět let ve stavu paranoidní deprese, zamčeni ve svém  [ ... ]

Přečtěte si více
Kdybych tenkrát věděl, co vím dnes
M. Salah Toto je myšlenka, která mi vždy projde hlavou kdykoliv se podívám na dnešní mládež

Toto je myšlenka, která mi vždy projde hlavou kdykoliv se podívám na dnešní mládež.

Přečtěte si více
Ostatní články

  "Since 1996 Think Magazine has been a catalogue of trendiness masquerading as deep thought, featuring investigative journalism and popular news and as a sociological resource for music, art, fashion, subcultures and the occasional crazy conspiracy theory..." (In Czech & English)

Be interesting. Think.