Co je na umění tak zábavného?
Pin It

Umřelo Umění s dadaisty smíchy? Nebo snad k této sardonocidě došlo mnohem dříve, již s první performancí Ubu Roi? Nebo s Baudelairovým sarkastickým smíchem fantóma opery, kterým tolik pobuřoval své hodné buržoasní přátele?

To, co je na umění tak zábavné (ačkoliv se jedná spíše o zvláštní legraci než-li halasné ha-ha-ha), je pohled očí mrtvoly, která si odmítá lehnout, ta veselice chodících mrtvol, to mrtvolné loutkové představení, při němž jsou všechny provázky připojeny ke hlavnímu městu (nadutému plutokratovi stylu Diego Rivery), tato skomírající napodobenina, jež sebou v třeštění smyslů škube, předstírajíc, že je tou jedinou opravdu živoucí věcí ve vesmíru.

Tváří v tvář takové ironii, pokrytectví tak extrémnímu, že vytváří neprůchodnou propast, může být jakákoliv ozdravná síla smíchu-v-umění jen výrazem podezření, iluzorním majetkem samozvané elity či pseudo-avantgardy. Abychom mohli hovořit o pravá avant-gardě, muselo by umění někam směřovat, a tomu tak již po dlouhou dobu není. Zmínili jsme Riveru; v našem století jistě nenalezneme žádného vskutku legračnějšího politického umělce - ale v zaslíbení čemu? Trockismu! Nejslepější slepá ulička politiky dvacátého století? Zde není žádné ozdravné síly - pouze dutého zvuku bezmocného výsměchu, jenž se rozléhá nad propastí.

Kdo chce uzdravovat, musí nejdříve ničit - a politické umění, které není schopno zničit terč svého výsměchu, vyúsťuje v posílení veškerých sil, které původně hodlalo napadnout. „Co mě nezabije, to mě posílí," pošklebuje se prasečí figurína   v nablýskaném cylindru (vysmívá se Nietzschemu, jak by ne, chudák Nietzsche, který se pokoušel, aby se celé devatenácté století usmálo k smrti, ale skončil jako živoucí mrtvola, jíž jeho sestra připoutala ke končetinám provázky, aby tancoval pro pobavení fašistů).

Na takovém vývoji není nic obzvláště tajemného ani metafyzického. Síla okolností a chudoba kdysi Riveru donutily, aby na základě nabídky odcestoval do USA a tam namaloval nástěnnou malbu pro Rockefellera! - pro samotné nejarchetypálnější selátko z Wall Street! Rivera vyvedl svoje dílo jako ten nejvtíravější komunistickou agitku - a Rockefeller je přeškrtal. A aby té legrace nebylo dost, je opravdu k popukání, že Rockefeller mohl zakusit ještě sladších plodů vítězství, kdyby výtvor nezničil, nýbrž za něj zaplatil a poté jej vystavoval, proměnil v umění, onoho bezzubého parazita zdobitele interiérů, onen žert.

Sen romantismu: že by bylo možné nějak přesvědčit náš objektivní svět buržoazních hodnot, aby konzumoval, do sebe pojímal umění, které by se zpočátku jevilo jako každé jiné (knihy určené ke čtení, malby pro zavěšení na zeì, atd.), avšak tajně by do reality injektovalo něco jiného, jež by proměnilo způsob nahlížení na sebe sama, překonalo jej a nahradilo revolučními hodnotami umění.

To bylo taktéž snem, jenž snili surrealisté. Doufali dokonce i dadaisti, i přes svou okázalou obnaženost cynismu. Od romantismu po akční umění, od Blakea po rok 1968, se každý sen úspěšného včerejška přeměnil v salónní výzdobu každého zítřka - koupenou, přežvýkanou, reprodukovanou, prodanou, upsanou muzeím, knihovnám, univerzitám a jiným mauzoleím, zapomenutou, ztracenou, vzkříšenou, zvrácenou v šílenství nostalgie, reprodukovanou, prodanou atd., atd. ad nauseam.

Abychom pochopili, jak důkladně Cruikshank, Daunier, Grandvillle či Rivera nebo Tzara a Duchamp pokořili buržoasní světový názor své doby, musíme se ponořit do vichřice historických událostí a poddat se halucinacím - neboť zničení-smíchem bylo ve skutečnosti sice teoreticky úspěchem, ale reálně propadákem - vlastní váha iluze na jazýčku vah nedokázala o fous vyrovnat smíchu, náporu smíchu. Nebyla to tedy buržoasní společnost, která se nakonec zhroutila, ale umění.

Ve světle lsti, kterou nad námi zkouší vyzrát, se nám zdá, že současní umělci mají dvě možnosti (od té doby, co sebevražda není považována za řešení): jednu - přistoupit na útok smíchem za útokem smíchem, pohyb za pohybem ve víře, že jednoho dne (brzy) „věc" natolik zeslábne, natolik se vyprázdní, že se vypaří a zanechá nás v poli náhle o samotě; či druhou - začít okamžitě ihned teì žít tak, jak by ona bitva již byla vyhraná, jako by dnešní umělci již nebyli zvláštními druhy osob, ale každá osoba byla zvláštním druhem umělce. (Právě to situacionalisté označovali za „potlačení a realizaci umění). Obě tyto cesty jsou tak „nemožné", že by chůze po jakékoliv z nich znamenal žert. Nemuseli bychom dělat „zábavné" umění, jelikož by tvorba umění byla sama o sobě natolik zábavná, že by jsme z toho pukli smíchy. Byl by to však přinejmenším náš vtip. Kdo může s určitostí říct, že by se nám to nepodařilo? „Miluji, že neznám budoucnost" - Nietzsche.

Abychom však mohli takovou hru hrát, měli bychom i pro sebe stanovit určitá pravidla:

1. Neexistují náměty. Neexistují věci jako sexismus, fašismus, druhové přehlížení, pohledové rozlišování, ani jiné „výsadní právo", jež by bylo možno oddělit od společenského celku a přistupovat k němu v „rozmluvách" jako k „problému". Je jen ta totalita, jež zahrnuje všechna tato iluzorní „témata" do úhrnné a celistvé nepravdy své výpovědi, a tak interpretuje všechny názory, všechna pro & proti do pouhých představovaných komodit, jež lze kupovat a prodávat. A tato totalita je sama o sobě iluzí, ìábelskou noční můrou, kterou se pokoušíme (uměním, humorem či jinými prostředky) probudit do života.

2. Co nejvíce a cokoliv, co vlastně činíme, musí být činěno mimo psychické a hospodářské struktury, vystavěné totalitou do formy slibného prostoru pro po hru umění. Jak bychom, ptáte se, mohli přežít bez galerií, zástupců, mezují, komerčních publikací, NEA a jiných blahovolných agentur umění? Jistě, člověk nemusí chtít nepravděpodobné. Ale musí taktéž požadovat „nemožné" - pro by jinak by člověk vůbec umělcem? Nestačí jen zabírat celé sedátko nazývané umění, a z něj se pošklebovat hlouposti a nespravedlnosti „čtvercového" světa. Umění je částí problému. Svět umění má zadek před hlavou, a oproštění se stalo nezbytností - jinak nezbývá než žít v krajině plné hoven.

3. Samozřejmě, že člověk musí nadále nějak „vydělávat na živobytí" - ale základní věcí je utvářet život. Ať děláme cokoliv, ať zvolíme jakoukoliv možnost (či snad všechny z nich), ať jsme nuceni činit sebevětší kompromisy, nikdy si nepleťte umění se životem: umění je krátké, život dlouhý. Měli bychom se pokusit plout, přesunovat se, vyváznout ze všech sítí, nikdy se neusadit, prožít mnohým uměním, učinit své životy lepším než své umění, učinit umění spíše naší chloubou než-li omluvou.

4. Léčivý smích (naopak od jedovatého a rozkladného smíchu) může povstat pouze z umění, jež je vážné-vážné-ale ne suchopárné. Bezcílná morbidnost, cynický nihilismus, okázalá postmoderní frivolnost, nářek/kňučení/nadávky (liberální kult „oběti"), vyčerpání, Baudrillardovská ironická hyperkonformita - žádná z těchto cest není dostatečně opravdovou a současně natolik intoxikovanou, aby odpovídala našim záměrům, a již vůbec v nás vyvolávala smích.
Ze stínů Greenwich Village, „Immediatism" - „Okamžismus". Illustrace: David "Mucci" Fassett
What moves us to protest?
Marco X Genoa protests

In recent years the western world has witnessed a new revival of leftwing and anarchist activism.  [ ... ]

Miles' Tones: Workshoptalk
Miles

It's come to a point, it seems, that some kind of support group should be formed...

Street Fashion: Where did you get that hat?
Justin Hamilton Salem STREET FASHION: Where did you get that hat?

Prague winters are cold as hell, so this issue's street fashion centers on cranium wear. Take a look [ ... ]

Aliens: Curse or Salvation?
Jeffree Benet Aliens are already here!

Roundtable: The aliens are here. Should we cheer or tremble?

Yankee goes home...
Milkmoney Jones

Merry Christmas, Happy Hanukkah and Happy Kwanza to all in this season of kindness and brotherhood.  [ ... ]

My Strange Affair with Lydia Lunch
Tatiana Evans Lydia Lunch from Afraid of your company

Saturday evening. Sixth day after I met her the first time. She is on stage already, with Joe and Ka [ ... ]

Mr. Montgomery Burns in Prague - The Think Intervi...
Stanley Holditch Mr. Montgomery Burns

This month Stanley Holditch is talking to Springfield's wealthiest resident, Mr. Montgomery Burns.

Sounds like... Issue 09
Keith Kirchner & Chris Sadler Music reviews from the pages of Think Magazine

Sounds like, music reviews from the pages of Think Magazine...

Read more...

Name Day/Svatek

Yesterday : Vendelín Today : Brigita Tomorrow : Sabina After tomorrow : Teodor

Zvuková vylepšení
Joe Bodia Zvuková vylepšení

Nepostradatelné součásti vybavení do 3,000 Kč...

Přečtěte si více
Jamajka - Everytin Irie Mon?
Pavel Jirat Rastaman Jamaica

Jamajka - ostrov v Karibském moři. Ostrov barev a ganji. Člověka napadá množství jmen a při [ ... ]

Přečtěte si více
Podej mi ty kleště, prosím tě
Joe Bodia Podej mi ty kleště, prosím tě

Od vybouchlých krav až po masturbování s áervy: příběhy z vnějších hranic sexuální perv [ ... ]

Přečtěte si více
Lepší je chodit pozdě
Jeffree BenetLepší je chodit pozdě

Lidem, kteří chodí včas se stávají špatné věci. To je skutečnost, o které nemá polovina  [ ... ]

Přečtěte si více
SONIC YOUTH - A Thousand Leaves
Keith Kirchner SONIC YOUTH - A Thousand Leaves

Pamatuji se, že jsem Live At Leeeds od Who poprvé slyšel v roce 1979.

Přečtěte si více
Článek z roku 1922 - o životě v roce 2000
Jarka Fricová Článek z roku 1922 - o životě v roce 2000

Pokrok, který člověk dokáže předvídat. Za 78 let se bude psát rok 2000. Když statistika tvr [ ... ]

Přečtěte si více
Všem, které by to mohlo zajímat
Glenn Spicker

Po osmi letech v České republice a bohatých zkušenostech se získáváním a obnovováním povol [ ... ]

Přečtěte si více
Kouzelný zvon
Michael Kyselka Kouzelný zvon

Pohádka nejen pro děti...

Přečtěte si více
Ostatní články

  "Since 1996 Think Magazine has been a catalogue of trendiness masquerading as deep thought, featuring investigative journalism and popular news and as a sociological resource for music, art, fashion, subcultures and the occasional crazy conspiracy theory..." (In Czech & English)

Be interesting. Think.