MŮŽETE TĚŽE UŽITOVAT ČTENÍ TOTO >>
Všechno, co jste kdy chtěli vědět o drogách, ale báli jste se zeptat Drogovou scénu každý chápe poněkud jinak. ...

Hare Krišna praha
fShare
0
Pin It

Stojíte na ulici a na jednou slyšíte zvonění chřestítek a rytmické dunění bubnů. Po chvíli ohlížení odkud to přichází se k uším prodere i zpěv: „Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare, Hare Rama, Hare Rama“ a tak dál.

Z pozarohu se vynoří semknutá skupinka většinou mladých lidí oděných do indických sárí a dhótí. Jejich zpěv, bubínky, cingrlátka, exotický oděv a rytmicky hopsavý poklus působí v uspěchané Praze jako pěst na oko nebo balzám na duši.

 Tak to byl „harinám“ následovníků boha Krišny. V ulicích Prahy je najdete i v evropských šatech při rozdávání reklamních letáčků pro svoje restaurace U Góvindy, nebo jak nabízejí knihy o védské filozofii. Většinou se snaží udělat dojem, že vám knihu dají zadarmo a pak požádají o příspěvek. Do Čech se učení Hare Krišna, které ve Spojených státech v roce 1966 založil téměř sedmdesátiletý indický učenec Bhaktivedanta Swami Prabhupáda, rozšířilo až po re­voluci. Ale jeho stoupenci již stačili otevřít dvě vegeta­riánské restaurace a zakoupit farmu, kde žijí a pěstují potraviny podle svých přestav. Právě o farmě Hare Krišna jsem už slyšel mnoho zvěstí (včetně nesmyslné fámy, že se za prohlídku platí 200 Kč), a tak jsem ji chtěl navštívit. Ta správná chvíle přišla jeden zářijový víkend.

Krišna zařizuje

„Dobrý den, nechcete svačinu?“ Vidím, že jsem na správné adrese. Sotva jsem zabočil do Soukenické ulice v Praze, potkávám „krišňáka“ v dlouhé „noční košili“ s ošatkou sendvičů. Zjevně jde z restaurce U Góvindy, kam zrovna mířím. Tam snad budou o farmě vědět. „Svačinu? Nemám peníze.“ Tím přeskakuji hru s příspěvkem a ptám se na cestu. Ochotně mi ukáže, že je to jen pár metrů po levé straně a oba odcházíme: on ke Kotvě, já ke Góvindovi.

„Dobrý den.“ Tentokrát oslovuji já. Za pultem cukrárny v přízemí vegetariánského klubu U Góvindy stojí dvě slečny, které odhaduji tak na sedmnáct a uculují se. „Dobrý den. Hare Krišna.“ Odpověì na pozdrav je trochu zmatená, ale cestu na farmu znají. Jedna z nich už tam byla. „Vy se tam chcete jet podívat? Tak to počkejte, něco pro vás mám.“ Jedna z dívek sahá až dospod vysoké lednice, vytahuje dva kousky hnědého cukroví a dává mi je – zadarmo. „To je pro ty, co se zajímají o Krišnu.“ Vycházím na ulici, papírek s popisem cesty na farmu strkám do kapsy a polotuhé cukroví poněkud s obtížemi do úst. „Krišno, ty si teda žereš!“ – omluvte spontánní reakci, ale cukroví si chválu zasloužilo.

Cesta ke Krišnovi

Do Městeška u Benešova se vlakem dostanete bez problémů, pokud ovšem nezmeškáte přípoj v Benešově tak jako já se sestrou. Vyplatí se však počkat hodinu na další motorák, který vás doveze pár metrů od farmy, než přecházet celé město a pak do malinké vesničky stopovat.

Jdeme už pěšky lesní cestou skrz chatovou osadu a roste v nás vzrušení. Uvědomuji si, že vůbec nevím co mám očekávat. Stanový tábor ve stylu hippies? Indickou vesnici? Jak vůbec vypadá indická vesnice? Vycházíme z lesa. Ohrada s koňmi. Ohrada s krávami. Stodola. To je ono? Přicházíme blíž a od záhonu se zvedne dívka v teplákách a se šátkem na hlavě. „Jdete se podívat?“ Bůh ví proč se snažím ovládnout projevy úlevy a nadšení: čekal jsem alternativní životní styl a našel jsem vesnický statek.

Krišnův dvůr

Naše první známá z farmy se jmenuje Alena. Opráší si zástěru a jde s námi a s ošatkou sebraného hrachu dovnitř. Nevidím nic, co by statek odlišovalo od normálního vesnic­kého stavení. Venku je míchačka a zedník v montérkách, za dveřmi stojí vyrovnané gumáky a Alena nám nabízí papuče. „Dejte si věci dovnitř. Pak vám ukážu farmu.“ „Ty pojì se mnou a prabhu jsou nahoře. Tam já nesmím. “A už je to tady. Na farmě žijí ženy (matají, vyslov matadží) i muži (prabhu), ale jsou poměrně přísně odděleni. Bydlí v od­dělených místnostech, kde se nesmí navštěvovat. Jídelna i bohoslužby, kterým se říká programy, jsou společné, ale každé pohlaví se drží svojí poloviny místnosti a to i přes to, že ženy jsou v místnosti tři, včetně mojí sestry, a mužů je asi dvanáct. Ale předbíhám.

Prohlídka farmy vede z hlavní obytné třípatrové budovy do stáje s koňmi, dobytkem, traktorem a kombajnem. Divíme se vymoženostem moderní civilizace na védské farmě, ale Alena jen krčí rameny: když to slouží Krišnovi, proč ne? Další zastávkou je právě budovaná mlýnice na obilí. Ze tmy tam na nás mžourá několik postav v montérkách od cementu. Alena vysvětluje, že příslušníci hnutí Hare Krišna neradi jedí potravu, o které nevědí, jak je vyrobena. Proto si sami nejen melou mouku z vlastního obilí, ale i pěstují a dojí krávy. Ty jsou po zahrádce druhou Aleninou starostí, neboli po krišňácku službou. Službou proto, že oddaní všechno dělají pro Krišnu, takže veškerá práce je vlastně služba bohu.

U ohrady s dobytkem nám Alena představuje svoje svěřence: krávu Rásu, býka Góvindu a vedle koně Nimbu, Balu, Tylaka a Fanduli. Fandule nedostala duchovní jméno, protože přišla už starší a nemohla si zvyknout. Koně prý slyší hlavně na první písmeno a Sanskrt, jazyk Véd, nemá F. Góvinda a Bala jsou jiná Krišnova jména (má jich spoustu), nimba je druh stromu, ze kterého se vyrábějí růžence a Tylak dostal jméno podle tvaru skvrny na hlavě. Připomíná totiž znak, který vypadá jako kovová ladička a který si od­daní malují na čelo, na záda a vůbec různě po těle. V Indii mají podobná označení i jiná náboženství a slouží k identifikaci jejich příslušníků, podobně jako byznysmeni se v západní kultuře poznají podle košile a kravaty.

Kráva Rása, celým jménem Rása Líla má nejtajemnější jméno ze všech. Napřed mi bylo poněkud váhavě řečeno, že to znamená radost, ale nakonec jsem se dobral k vysvětlení, že je to druh služby, která zde neexistuje a vyskytuje se až na vyšší duchovní úrovni. Kráva s nepochopitelným jménem mi od té chvíle byla sympatická a později mi ji dokonce Alena nechala podojit. Rása sice ještě nikdy nebyla březí, ale přesto dává šest litrů mléka denně. Vete­rinář na to oddaným řekl, že u jejich krav je možné všechno.

Krišnův stůl

Na oběd se scházíme všichni v jedné místnosti. Vpředu je oltář s božstvy, v době oběda zahalený závěsem. U zadní stěny je ještě pár skříněk, které rovněž připomínají oltář, až na to, že jedna znich ukrývá CD přehrávač. Jelikož v místnosti jiný nábytek není, usedáme všichni na zem, muži vpravo, ženy vlevo. Dostávám přidělený plechový „plejt“ a skleničku s nápisem Coca-Cola. Jeden z oddaných mi do ní naběračkou nalévá „čaj“, tedy něco teplého ovocného, čemu se říká prostě nápoj. Vždycky trochu ulije na podlahu, což mě mírně rozčiluje. Při druhém kole zlepšovatelsky přidržuji skleničku nad hrncem, ale okolí na to reaguje téměř vyděšeně: „Tak ne! To je nehygienické!“. Musím uznat, že na tom něco je. Podlaha se po obědě vytře, ale kdo ví, co steče ze sklenice zpátky do hrnce pro ostatní?

Jídlo je výhradně vegetariánské a na první pohled všechno spadá do kategorií kaše, omáčka a sladkosti. Kuchař nandavá na talíře naběračkou ze stříbrných várnic. Dnes tu obědvá asi patnáct lidí, i když trvale jich žije na farmě jen šest. Ostatní sem jezdí na víkendy. Kolem sebe slyším pobídky ke kuchaři, aby přidal toho či onoho. Mě se kašovitá hmota na první pohled moc nezamlouvá, tak radši neříkám nic. „Jez obojí dohromady, je to nejlepší“, radí mi kdosi a tak to zkouším. Chvíli to trvá, ale pak přicházím na to, že přes odpudivý první dojem je jídlo výborné. S chutí bych si přidal, ale už není. Mezi tím se servírují sladkosti. Ty už znám, tak se jim vůbec nebráním. Je mi trapné říkat si o další, ale ostatní takové problémy vůbec nemají. Sladkosti zmizí jedna dvě. Uvědomuji si, že jsem byl největší a vlastně jediný asketa ze všech. Podvědomě jsem očekával, že se na jídlo bude hledět jako na něco podřadného nebo alespoň nedůležitého, ale byl jsem úplně vedle.

Pokud jsem viděl, všichni se nacpali, jak jen mohli. Později jsem se dozvěděl, že oddaní přikládají jídlu veli­kou důležitost, protože na tom, co jedí, záleží, co ze svého okolí do sebe vstřebají. Kromě toho, že nejedí maso, nekonzumují ani žádné drogy od čaje až po heroin. (Místo čaje lze použít bylinu rooi-boos, která je k dostání i v pražských čajovnách.) Ani houby na jídelníčku nenajdete, protože jsou vlastně plíseň. Oddaní je považují za potravinu „v kvalitě nevědomí“, a proto by je měli odmítat.

Krišnovy radovánky

Kromě jídla bych z aktivit, které jsem na farmě okusil, mezi požitkářské zařadil ještě tanec, který tvoří podstatnou část programů (bohoslužeb). Hudbu obstarává několik oddaných s bubínky a cinkátky a scéna připomíná koncert kapely Létající koberec až na to, že hudebníci jsou mezi tančícími a všichni hledí před sebe na „božstva“, což je obdoba oltáře. Zpočátku stojím vzadu a jen přihlížím, ale po chvíli se rytmu přestávám bránit, neboť si v zápolení s vlastní přirozeností připadám trochu trapně. Sestra nejspíš prožívá něco podobného a i když ještě netančí, rytmus jí už ovládl nohy. Postupně se oba dáváme do tance, každý na své polovině místnosti. Na rozdíl od koncertu Létajícího koberce tu muži a ženy tančí odděleně, i když u mužů je tím pádem tlačenice a u žen téměř prázdno.

Muži a ženy se sice na farmě stýkají, ale přesto fungují svým způsobem zvlášť. Neviděl jsem, že by někde spolu pracovali chlapec a dívka a měl jsem dojem, že se spolu baví jen tolik, kolik musí. I naše průvodkyně Alena mluvila většinou k mojí sestře, i když odpovídala mě. Celou sobotu jsem podvědomě čekal, že se večer všichni někde sejdeme, uvaříme si čaj a budeme se normálně bavit, tedy muži i ženy dohromady. Až teprve když se nic takového nestalo a všichni se po programu rozešli do svých oddělených místností, uvědomil jsem si, že pro oddané je to tak vzhledem k celibátu, který dodržují, určitě jednodušší. Milovat se smí jen manželé, kteří chtějí mít děti a to nejvýše jednou za měsíc, takže je lépe vyhnout se situacím, které by třeba jen zaváněli flirtem.

Krišnovi oddaní

Při obědě jsem se zaujetím sledoval stolovníka (vlastně podlažníka) po mé pravici. Vypadal na něco mezi dvaceti a třiceti a postavou by se hodil spíš na řezníka nebo na vyhazovače než pro duchovní život.

„Jak dlouho už jsi u krišňáků?“ To byla otázka, kterou jsem obvykle zahajoval rozhovor. Marně jsem hledal lepší výraz, ale v konkurenci „oddaný“ a „v hnutí Hare Krišna“ mi „krišňáci“ dělali nejmenší potíže.

„Pár měsíců,“ odpověděl.

„A co jsi dělal před tím?“

„Byl sem v krimu.“

„Cože?“

„Byl jsem v kriminále.“

„Jak jsi se tam dostal?“

„Krišna mě tam poslal.“

„Počkej, počkej, za co jsi seděl?“

„Krišna to vždycky nějak zařídí. Přišli tam za mnou od­daní a přinesli mi první knihy.“

Jak přesně se ocitl ve vězení jsem už z Franty nepáčil, ale celý rozhovor se mi později ještě dvakrát připoměl, když jsem s dalšími oddanými diskutoval nebo se spíš nechal poučovat o jejich víře. Život je do značné míry předem určen karmou každého z nás, což může změnit jen Krišna, pokud mu k tomu dáme přiležitost. Moji návštěvu na farmě vykládali oddaní jako Krišnovu vůli seznámit mě s nimi. To že mi nevyšli fotografie a budu tam muset jet znova je asi další Krišnův trik.

Nejvíc mě fascinovalo, jak si byli všichni oddaní svým způsobem života jisti. Bývalý barman, kterého původní práce bavila a o peníze neměl nouzi, mi podobně jako ostatní vysvětluje, že ve svých 20 letech je v hnutí šťastný. Přes týden pracuje v Praze U Góvindy a jinak jezdí na farmu. „Normální“ život jsou prý samé starosti a chvil, kdy je člověk opravdu spokojený je poskrovnu. Naproti tomu s Krišnou je šťastný pořád. Život bez něj vidí jako utrpení.

Podobně se vyjadřuje i bývalý instalatér, který už je v hnutí několik let a strhl s sebou dokonce i manželku. „Býval jsem fanatik,“ říká o sobě. Teì už ale pro něj vědomí Krišny neznamená odtržení od všeho ostatního. Na farmu jezdí jen na víkendy a jinak si podle vlastních slov „hraje na správce“ v „templu“ na Zličíně.

Krišnův poločas

Po večerním programu (vlastně bohoslužbě) se vydáváme se sestrou hledat telefon. Kdesi u chat je prý sice budka, ale ve tmě se těžko hledá, tak nás Krišna zavádí do nejbližší hospody. (Zkuste na chvíli všechno vysvětlovat jako Krišnovu vůli a schválně jestli v tom naleznete alespoň trochu záliby.) Tam kromě telefonu nepohrdáme ani pivem a smaženým sýrem a s pocitem odstupu si vyměňujeme dojmy z farmy.

Sestra se mi svěřuje, že celou dobu čekala, až někdo řekne: „Stop, teì se budeme bavit normálně.“ I já jsem se podvědomě snažil odhalit něco jako přetvářku, ale „krišňáci“ to myslí vážně. I když zpočátku mi farma přišla stejná jako jakýkoliv vesnický statek, teì mi návštěva restaurace připadá jako odskok do jiného světa. Pivo, kulečník, pobíhající pes – cítím uvolnění, i když mě na farmě nikdo nijak nesvazoval. Nebo jsem se svazoval sám podle svých představ, co se ode mne očekává? S podobnými myšlenkami klopýtáme tmou zpět do Krišnova dvora. Je deset hodin a u chlapů se už spí. Ve tmě šátrám po spacáku a blaženě se rozvzpomínám, že podle denního rozvrhu sice začíná program v půl páté ráno, ale každý vstává podle svého. Program tedy možná zaspím.

Krišnovo ráno

Máte problémy se vstáváním? Pořiìte si mechanický budík. Ten, co se rozdrnčel v půl čtvrté ráno mě ze spacáku vymrštil rovnou na nohy a zároveň rozehnal všechny iluze o dobrovolném vstávání. Všichni oddaní po sobě, jen co vstali, mokrým hadrem vytřeli podlahu v místě, kde leželi. Napodobil jsem jejich příklad a pak šel se s nimi mýt. Alena se den před tím smála představám svých rodičů, kteří mysleli, že na farmě není ani teplá voda. Je tam, ale ve sprše si ji na sebe ranní ptáčata lijí vědrem.

Ranní program byl obohacen o přednášku jednoho z „lídrů“. Do této chvíle jsem nevěděl, kteří z přítomních jsou vlastně vedoucí, protože se tak nikdo nechoval, ani nikdo nevypadal výrazně starší nebo moudřejší než ostatní. Až později mi Alena vysvětlila, že jediným vnějším znakem „hodnosti“ jsou korálky, které oddaní nosí kolem krku. Zasvěcení, tedy ti, kdo se rozhodli věnovat Krišnovi celý svůj život, nosí tři řady, ostatní jen jednu nebo dvě. Mezi jednou a dvěma není prý žádný rozdíl, akorát někteří považují dvě řady za marnivost.

Teì tedy před námi usedl na pohled asi pětadvacetiletý muž s třemi řadami korálků kolem krku a začal předčítat z posvátné knihy asi jako když žák třetí třídy louská povinnou četbu. Nikdo se nesmál. Vysvětlení je prosté: literatura je často k mání pouze v angličtině, což byl i případ knihy, ze které četl náš přednášející, a musel ji tedy na místě překládat.

Přiznám se, že jsem celé čtení nevydržel a vrátil se, až když oddaní začali plnit svou hlavní denní povinnost: džapovat, tedy odříkávat růženec. Džapující drží korálky růžence mezi a prostředníkem a na každém z nich odříká známé „Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare, Hare Rama, Hare Rama, Rama Rama, Hare Hare“. Korálků je 108 a oddaný musí zvládnout nejméně 16 kol. Celkem kolikrát řekne „Krišna“?

Jeden ze zasvěcených mě vybízí, abych si džapování vyzkoušel. Záleží jen na tom, abych se soustředil na svůj hlas. Vzpomínám si na Aleniny poznatky o růženci. Jedno kolo má prý trvat asi šest a půl minuty. Pokud přetáhne, znamená to, že lelkuje a myslí na něco jiného. Když skončí moc rychle, džapování odbyla. Vytahuji tedy hodinky a začínám: „Hare Krišna, Hare Krišna...“ Netrvá dlouho a jazyk se mi zaplétá do „Hare Rara Rare Rara“ a podobně. V polovině růžence se vzdávám a zastavuji stopky: čtyři a půl minuty. Takovým tempem bych dokončil kolo za devět minut, což znamená, že jsem se příšerně flákal.

Po snídani se vydáváme na vlak. Cestou se otáčím a farma mi zas připadá jako obyčejný statek. Uvědomuji si, že jsem na Krišnově dvoře málem zůstal. Oddaní si byli svým učením tak jistí a jejich argumenty o šťastném životě tak pevné, že jsem nebyl schopen najít žádný logický důvod k odjezdu. Nicméně k náboženství se přistupuje z přesvědčení a nikoliv z nedostatku argumentů, takže dvakrát do Prahy, prosím. Rodičům „zbloudilých“ synů a dcer, kteří se rozhodli přistoupit k hnutí Hare Krišna bych však místo nářků doporučil jet se na farmu prostě podívat.


Soukenická 27, Praha Vegetariánský klub U Góvindy,1 Na hrázi 5, Praha 8, www.govinda.cz. Text a fotografie: Tomáš Partl

Naše mise

1. Chcete-li si myslíte
Uděláte-li si lidé myslí si myslí, budou tě miluju. Pokud jste opravdu si myslí, budou vás nenávidět.
2. Sdělit světu pravdu
Když si jen říct pravdu, začnete vydělávat důvěru, jako novináři, naším posláním je říkat pravdu.
3. Aby se budete smát
Chceme, aby se budete smát, smích, úšklebek, škleb, nebo úsměv, když se snažíme najít vzhůru života ve vší zla kolem nás.

Name Day/Svatek

Yesterday : Havel Today : Hedvika Tomorrow : Lukáš After tomorrow : Michaela

Hra Čísla: Získání její telefonní číslo pokaždé...
Joe Bodia Získání její telefonní číslo - fotografie od Jeffree Benet

Budete-li postupovat podle následujícího programu o dvanácti bodech získate vždy její telefo [ ... ]

Když muž miluje ženu
Petra Šedinová

"Miláčku, mohla by ses podívat do mapy, kudy máme pokračovat v jízdû?"

Postřehy DJ Icemana
Eva Kolářová DJ Iceman

Poslední srpnový víkend se konala v Západním Londýně gigantická hudební akce Notting Hill C [ ... ]

Phil Shöenfelt a Phil Jones
Jeffree Benet Phil Shöenfelt a Phil Jones (foto: Zuzana Oplatková)

Dva hudebníci žijící v exilu se setkali v Praze koncem roku 1999.

ANDY SMITH - The Document
Keith Kirchner ANDY SMITH - The Document

Co mě nejvíc bere na albu „The Document” DJe Andyho Smithe z Portishead, nejšílenějšího m [ ... ]

Techno na louce aneb Stará Huť 98
Jakub Trnka

 V pořadí již pátý ročník Free techno festivalu proběhl ve dnech 30. 7.- 3. 8. 1998 na lo [ ... ]

Co čekáte nás nečeká?
Blanka Hucatova Co čekáte nás nečeká?

Tento rok se pomalinku chýlí ke konci, již mťůžeme krásně odpočítávat dny do konce tohoto [ ... ]

Článek z roku 1922 - o životě v roce 2000
Jarka Fricová Článek z roku 1922 - o životě v roce 2000

Pokrok, který člověk dokáže předvídat. Za 78 let se bude psát rok 2000. Když statistika tvr [ ... ]

Ostatní články

Computer Engineering Program Basic engineering education And computer science of computer systems At Faculty of Information Technology Sriprathum university Emphasis on the design of embedded systems, both hardware and software, instruction set, VLSI technology and networking. To meet the needs of the industry.

System stakes. Stakes or system are mainly interesting if you want to play with stakes that are high-risk. In order to bet on that just 3 out of FOUR stakes must be right.Although, on the flip side, it's necessary for you to take a drop-off of your ( ZCode System - zcodesystemexclusive ) general odd by doing this, on-the-one-hand, your chances to win grow ... But in the event that you bet on two or one underdogs you perform quite profitably and nevertheless can shove your chances again, Click here for more information and see ...