MŮŽETE TĚŽE UŽITOVAT ČTENÍ TOTO >>
Jeden pátek v březnu Labutě jsou jediní opeřenci, kteří neunesou ztrátu druha či družky, naposledy vzlétnou co nejvýše, stáhnou křídla a… něco jako kamikadze. ...

Decline revival skupina v prahy
fShare
0
Pin It

Chtě nechtě musím přiznat, že když jsme začali s naší výpravou za kapelami, které hrají muziku kapel jiných, byla jsem trochu skeptická a podezíravá.

Honily se mi hlavou myšlenky, že přece není v pořádku, aby někdo vystupoval na jevišti s něčím, co vytvořil někdo jiný a sklízel ovoce ze stromů, které nezasadil.

Ale na druhou stranu mi jistotu trochu nabourávalo pomyšlení, že vážnou, jazzovou nebo folklórní hudbu také hrají jiní interpreti, než ti, kteří jí vytvořili. U klasické hudby je to jednoduché, mnoho autorů je již mrtvých. Proč by s nimi měla zemřít i jejich hudba, dar, který dali nám ostatním?

Neplatí pak stejné pravidlo i pro Kurta Cobaina, Jima Morrisona, Janis Joplin? Ale co ti ostatní? Co revivaly originálních kapel, které stále ještě existují, hrají a tvoří? Co opravňuje ostatní muzikanty, aby těžili z úspěchu jiných? Nedostatek vlastní invence?

Nezájem posluchačů o nové projekty? Přesycenost hudebního trhu? Snaha vstoupit ve známost hraním revivalu a pak snadněji prosadit vlastní tvorbu? Davy mají rády známé věci ověřené časem. Není pak třeba pěstovat si vkus, naučit se rozpoznávat, jestli to nové neznámé je dobré? Slouží to pokroku? Hýbeme se takhle někam dopředu?

Ale ještě existuje další možnost. My Češi jsme přičinliví. Pamatuji se, jak jsme si za totáče barvami na auta ve spreji stříkali na bavlněná trička nápisy Oxford University, abychom byli in, když nebylo kromě Tuzexu k mání nic slušného k oblečení. Pak jsme se tvářili náramně hrdě, když to alespoň vzdáleně připomínalo vytoužené mikiny ze západu.

A to se s námi táhne dál. Totáč netotáč. Před několika měsíci k nám přijel na návštěvu švagr José z Francie a požadoval sýr Roquefort. S odzbrojujícím úsměvem mu byla bez mrknutí oka naservírovaná Niva. Pak se Josému zachtělo šampaňského a dostal Bohemia sekt. Camembert - Hermelín.

A nakonec mu chutnal. Hlavně dobře naložený s originálním českým pivem. Tak už to tady chodí. I turecká káva bez mléka nakonec chutná. Není to další případ kultury 'udělej si sám,' o kterém jsme psali v minulém čísle? Je to osvěta, příživnictví nebo jenom zábava? Sláva za každou cenu? Je fenomém revivalů příkladem českého pragmatismu? Nechám posouzení na Vás.

U2 revival skupinaU2 revival skupina

U2 Revival, Lucerna Music Bar
(Honza - zpěv, Ivan - klávesový mág, Petr - sólová kytara, Dan - sólové bicí, Martin - baskytara)

Krátce před osmou jsme s Philem a Johnem na místě. Nejdříve zíráme na velkoplošnou projekci jakéhosi pornofilmu. Hard Core. Kapela sedí u stolu pod pódiem. Dáváme se s klukama do řeči. Jsou velmi mladí. Fotit se nejdříve nechtějí, možná jenom zezadu nebo s rukama před obličejem, ale nakonec kameře své úsměvy věnují. Je to velká pohoda, jsou příjemní, přirození a zjevně se velmi baví.

Nikdy nebyli v Irsku, U2 viděli živě v Praze na Strahově a na otázku, jaký mají názor na muzikanty z U2, odpovídají, že by je museli znát osobně. Ptám se českého Bona, Honzy, jak moc má rád toho skutečného: "Né, to je pozér."

Hrají dva roky a hrají dobře. Lidé se trousí a rychle jich přibývá, celá škála fanoušků, průměrně od 15 do 29 let. Kluci slyšeli U2 poprvé, když někdo přinesl jejich album do zkušebny, kde cvičili své vlastní projekty. Chytlo je to, řekli si, proč to nezkusit takhle. Začli se dávat dohromady a asi z 10 různých muzikantských sestav to vykrystalizovalo do dnešního stavu. První koncert měli v Akropoli 21.3.97.

"Na nás choděj fanoušci hlavně kvůli Honzovi. Teda fanynky," poznamenává s úsměvem Petr.

Honza proti tomu protestuje. "Ale to nevadí. Snažíme se tý muzice dát nějakej vlastní ksicht. Teda, on nám z toho vlastně vychází sám."

O vlastní tvorbě přemýšlí, ale zatím fungují takhle a dobře se baví. Na nic si nehrajou a skvěle hrajou. Honzův zpěv nemá chybu, anglicky vyslovuje bez potíží a davy diváků vesele křepčí. Ani my se tanci neubráníme a ačkoli nejsem velký fanoušek U2, musím uznat, že ty nejprofláknutější skladby znějí víc než dokonale.

Ptám se na názor Filipa (23), jednoho z posluchačů. "Poslouchám U2 a jsem rád, že můj bývalý spolužák ze školy dal tuhle kapelu dohromady. Nemusím čekat, až zase U2 přijedou do Prahy, abych si to poslechl živě a ne jenom z CD. A stejně nikdy nemám dost peněz."

Zjevně mu nevadí, že to nejsou ti praví. "No co, Bono to není, ale je tu senza atmosféra. Pohoda. Bezva večírek. Chodím i na techno, ale proč bych to neprostřídal? Lepší než doma. "Sbíráme se k odchodu, kapela bouchá na jevišti Bohemia Sekt na počest jednoho ze členů, který má narozeniny.

Phil poznamenává: "Jsou lepší než U2."


Sade revival skupinaSade revival skupina

Sade Revival, Rock Café
(Jana Dobruská - zpěv, Filip Benešovský - baskytara, Josef Snětivý - saxofon, klávesy, klarinet, Lukáš Zíta - kytara)

Další štace stejného večera. V Rock Café je atmosféra mnohem komornější, koncert ještě nezačal, zpoždění začátků je tu typické. Čeká se na posluchače. Poblíž baru spatřím půvabnou černovlásku a okamžitě usoudím, že musí jít o českou Sade. Risknu tu, poklepu jí na rameno a přímo se zeptám. Vyjde to. Jmenuje se Jana, má bílou košili, černý kalhotový kostým, dlouhé vlnité vlasy a jižní šarm.

Je velmi přátelská a bez váhání souhlasí s rozhovorem. Ale není kde. Všude hraje hlasitá muzika. Zoufale se všichi nacpeme na ženský záchodek, kde sice není moc světla, ale mohu použít diktafon. Ptáme se, proč právě Sade.

"Zpěv není můj hlavní obor, dělám fyzioterapii, rehabilitace a studuju. Jednou, je to tak čtyři nebo pět let, jsem se v Posázavský hospůdce úplně náhodou seznámila s naším nynějším kapelníkem Filipem Benešovským. Zdálo se mu, že mám podobnou barvu hlasu a nabídl mi spolupráci. Já jsem Sade znala jen povrchně z videoklipů a z rádia a líbilo se mi to. Mám ráda funky a soul, je to moje krevní skupina. Zkusili jsme to, natočili jsme nějaký první věci a teì už je to dva a půl roku, co spolu hrajeme," usmívá se česká Sade.

"Já se ani moc nesnažím ji napodobit, ona má takovej sametovej hlásek a mně se to vždycky nepovede, mám nemocný hlasivky. Nemám vzdělání, nemám techniku, nemám žádný vyšší ambice v týhle oblasti. Kluci mají nebo studujou konzervatoř, takže mají potřebu nějaké invence. Já ne, já spíš kopíruju. Ale prostě se mi to líbí a líbí se mi ten žánr. Myslím funky, v poslední době to začalo prorážet. Když jsme začínali, byli jsme jedni z prvních. Teì to dělá víc lidí. Třeba i vlastní věci, což je do jistý míry cennější, a myslím, že když někdo někoho napodobuje, je tam větší prostor pro kritiku. Řeči jako: Vy to děláte trošku jinak, takhle to tam není."

Zajímá mě, co publikum.

"Jsem ráda, když na nás přijde dvacet nebo třicet známejch o kterých vím, že přišli na nás a když k tomu přijde aspoň dvacet lidí z ulice, kteří stejně většinou ani nevědí, do čeho jdou. Jsem ráda, když se jim to pak líbí, ale sláva není moje krédo."

Johna zajímá, jestli Jana ví, co dělá Sade teì, jestli ještě nahrává a zpívá nebo jak to s ní je. Jana neví, myslí si, že se pořád omílají jenom starý hity, ale přidává na závěr pikantní historku.

"Nedávno jsem slyšela v rádiu, že Sade honili na silnici policajti a ona se jim snažila ujet. Ale chytli ji a údajně měla v krvi víc heroinu než červenejch krvinek."

Loučíme se a pouštíme Janu na pódium. Atmosféra koncertu je velmi komorní, v sále je kolem třiceti lidí různého věku. Houpají se pomalu v rytmu náladové hudby. Je to celkem příjemné, ale i se zavřenýma očima bych rozeznala, že nejde o skutečnou Sade. Ale o to Janě opravdu nejde. Potkali jsme příjemnou osobu. Tentokrát posluchače nevyrušujeme otázkami a necháme je, ať si to pěkně za pár pětek užijí.


Rolling Stones revival skupinaRolling Stones revival skupina

Rolling Stones Revival
(Zlatko Hejma - zpěv, Petr Holánek - kytara, Ivan Vrána - kytara, Evžen Balaš - baskytara, Jan Císař - bubny, Jan Adámek - saxofon, akustická kytara)

Naše výprava pokračuje a tentokrát jsme ještě zvědavější. Kdo si troufne na legendy jako Mick Jagger a Keith Richards? Ti, se kterými se setkáváme, však také představují legendu. Uvolnění chlapíci, věkem se pomalu blíží skutečným členům. O skutečnou image se příliš nesnaží. Džíny, trička, džínové košile. "Nejde nám ani o jejich životní styl ani o vizáž, na to nikdy nebudeme mít peníze, možná že bychom se s nimi mohli rovnat v počtu nemanželských dětí."

Pro tyhle chlapíky je to kus jejich života, součást jejich protestu proti bolševikovi, způsob, jak přežít temnotu. Vracíme se zpátky do historie českého undergroundu. Nahrávky kapel jako je Rolling Stones se sháněly kdesi na vesnicích za Prahou na páscích značky Emgeton. Dvacáté přehrávky původních verzí. Rozhodně tu nejde o slávu.

Jde o způsob života. O vzpomínky na těžké začátky a na spoustu srandy, které si za patnáct let společného hraní užili, na staré spiklenectví. Ze začátku hráli ilegálně, většinou na utajených večírcích. Myslím, že kdo tyhle poměry znal, pochopí princip Rolling Stones Revivalu. Pamatuju se dobře, jakou záležitostí bývalo sehnat elpíčko Rolling Stones. Za rock'n 'roll se bojovalo, byl to životní postoj. Pro mne to byla velmi nostalgická záležitost. Kladu jim otázky, ale předbíhají mne v odpovědích a než se stačím zeptat na drogy, stihnou říci, že ne.

"My nefetujem. Proto nám chybí ta image i ty prachy. A fanynky, co by čekaly u vchodu. "Já," říká jeden z kapely, "kdybych měl takový prachy jako Richards, chtěl bych se za čas, až se tam za těch pět nebo deset let bude lítat, podívat do vesmíru."

Hrajou tak dvakrát, třikrát do měsíce v Praze a pak taky venku, často na různých večírcích. "Na Silvestra 2000 jsme objednaný do Termalu v Karlovejch Varech. Dobrej kšeft."

Ptá se Think: "Jaký je podle vás obecně účel revivalů?"

"My tomu vlastně nerozumíme. Tady se během posledních let objevila obrovská spousta revivalů a aniž bych chtěl někoho snižovat, myslím si, že jeden z důvodů je to, že je to tak jednoduché. Je snadné získat kvalitní nástroje. Když máte peníze, jdete do obchodu a koupíte si kvalitní kytaru. Snadno seženete někoho, kdo mluví anglicky. Za bolševika byla angličtina v podstatě zakázaná.

Všechno se vozilo tajně zvenku. Spousta lidí chce hrát, mají na nástroje, ale nejsou dost invenční, aby prorazili. Pro nás to vlastně nikdy nebyla práce, ale koníček. Živíme se něčím jiným. Vždycky jsme tomu obětovali tolik času a úsilí, vůbec nešlo o to, jestli za to bude mít člověk nějaké peníze. Všichni lidé, kteří přišli do týhle kapely to udělali proto, že jim to něco říkalo, byl to jejich způsob života. A pak jsme po letech bojů stáli na v srpnu 1990 na Strahově (pozn. red. koncert Rolling Stones) a konečně věřili, že ten bolševik skončil.

Nevěřili jsme, že je někdy uvidíme. Někdy si říkáme, že bychom toho už měli nechat, ale Stones pak vydaj další album a je to zase bomba a nejde přestat, protože oni jsou nezničitelní. Budeme hrát, dokud na to budou chodit nějaký lidi a až nebudou, uložíme to k blíže neurčenému zimnímu spánku. A budeme doufat, že tu bude, jako třeba v Holandsku, šance přijít jednou za měsíc někam do hospody a jen tak si tam zahrát, protože dokud nám ty ruce budou fungovat, budeme vždycky chtít hrát."

"A co současná hudba?"

"Ta se mnou udělala neuvěřitelný věci," odpovídá jeden ze členů. "Nikdy jsem neposlouchal vážnou hudbu, ale současná rádia se mnou udělala to, že mám jedinou předvolbu, a to je Rádio Classic!"

Smějeme se, ale trochu mě mrazí. Obdivuju jejich odvahu. Je velmi snadné si představit mnohé nepochopení od "nezasvěcené mládeže." Ale nezdá se, že by si s tím chlapíci dělali hlavu. Křepčí po pódiu, překvapivě se moc nezadýchávají a sál je skoro plný. Lidé tančí a zpívají s nimi staré fláky. Zahrají i mou oblíbenou Out of Time. Muzika je originálu velmi podobná, zpěv je trochu diskutabilní.

Vybíráme si z davu Alenu (19), která netančí a nevypadá pobaveně. Ptám se, jak se jí tu líbí. "Jsem tu vlastně poprvé a zatím to vypadá, že i naposled. Mika Jaggera v revivalu jsem si představovala trochu jinak než člověka, který vypadá jako můj táta.

"Ale Jagger by taky mohl být tvůj táta," odpovídám.

"Kéž by. Ale tady s tím se to nedá srovnat. Jeho vystupování se nedá srovnat."

"Byla jsi ještě na nějakém jiném revivalu?" ptám se. Alena pohodí vlasy a zakroutí hlavou "Mám radši koncerty originálních kapel a ne kopání do mrtvol."

Odporoučím se. Chápu to. Rozumím, že není možné některé věci pochopit bez poznání, co tomu předcházelo. Já za těmi lidmi vidím velký kus poctivě odvedené práce. Zaslouží si obdiv.


Doors Revival z Plzně, Rock Café
(Pavel Batěk - zpěv, Petr Batěk - bicí, Dalibor Procházka - klávesy, Jirka Rádl - kytara, Marek Buldan - baskytara)

S rozhovorem začínáme trochu pozdě, kluci jsou mladí, trochu nervózní, už musí jít hrát, potřebují relaxovat. Zpěvák se chvatně převléká. V sále je hora posluchačů, kteří se pískáním dožadují své kapely.

Posluchači různého věku, někteří typ hippies. Sedí na zemi, kouří a jsou netrpěliví. Snažíme se rychle klást otázky. Český Jim Morrison má dlouhé blonìaté vlasy, což působí trochu nezvykle, ale image dodržuje, černé oblečení, na krku dlouhý řetěz a na očích tmavé brýle.

Začnu otázkou, jak dlouho hrají a někdo z nich mě odpálkuje. "Ještě jsme nezačali." Zasmějeme se tomu a ledy trochu roztávají, už necítím tak silné napětí..

"No, dobře, už to budou čtyři roky. Ta muzika se nám líbí, ale snažíme se do toho dát hlavně sebe. Není to přesná kopie Doors. Snažíme se navodit tu atmosféru a když na nás choděj lidi, je to fajn. Hrajeme spíš Moravu a Čechy, než Prahu, tady jsme asi po šestý. Ale Doors jsou teì v módě, choděj na nás mladý lidi. Jasně, že každý z nás kromě toho má své vlastní ambice a projekty, kde se angažujem. Teì jsme tady a děláme Doors..."

"Berete drogy?"

"Neodmítáme."

"A čím se živíte?"

"Převážně potravinami." Ptám se, co si obecně myslí o revivalech.

"Je to jednodušší, protože tam už je to jméno. Když si někdo staví svoji image, je to těžší prorazit. Ale lidi na to chodí, takže muzikantsky získáváme, učíme se pořádně hrát."

Ale už opravdu musí. Jdeme si je poslechnout. Kluci to berou doopravdy vážně. Nemyslím, že s tou image měli pravdu. Ať už tvrdí cokoli, skutečné Doors připomínají. Blonìatý Pavel Batěk je morrisonovatější než Morrison. Nadšení posluchačů je očividné.

Pavel si to užívá, nabádá z pódia velitelským stylem své fanoušky, aby se ozvali, že jsou tady. Odpovídají křikem, ale jednou nestačí, opakuje se to třikrát. Kluci pak vytahují staré fláky, Pavel zpívá výbornou angličtinou a Riders on the Storm jsou přímo divadelním představením.

Spousta mlhy a kouře z cigaret, Pavel se ztrácí z jeviště a zase se objevuje. Velmi blízko k originálu. Mojí představu, že poslouchám skutečné Doors, narušují pouze Pavlovy vlasy. Odchytávám tančící Petru (17). Kouří jointa, vypadá jako květinové dítě a obdaří mne éterickým úsměvem.

"No, kluci vypadají, že to fakt žerou, ale blonìatej Morrison, nevím, nevím, to je úlet." Shledávám, že má podobný pocit.

"Takže bys chtěla dokonalou image?" Kouká trochu divně a váhavě říká: "...no, asi by to bylo lepší. Ale když zavřu oči, můžu si to představovat a pěkně si zatrsat. Hrajou to dobře."

"Chodíš ještě na jiný revivaly?"

"Sem tam, nic moc. Jak to vyjde. Jo, ale vlastně chodím na Nirvanu, ty jsou fakt dobrý."


Janis Joplin revival skupinaJanis Joplin revival skupina

Janis Joplin Revival
(Táňa Máňa Poláčková - zpěv, Katka Ryška Ryšavá - kytara, Ondřej Tůma - basa, Ivan Pelíšek - bicí, hosté Honza Kořínek - klávesy, Pavel Fiedler, Jiří Hazlík - dechové nástroje)

Tentokrát navštěvuji Táňu Máňu Poláčkovou doma, protože nemá zrovna žádný koncert. Bydlí na Smíchově ve velmi příjemném suterénním bytě s velkou kočkou a vonnou tyčinkou. Máňa je velmi přátelská, dává mi fotky a zve mě na příští koncert do Lucerny. Slibuji, že se pokusím.

Máňa má k Janis velmi blízko, ale pomocí revivalu se snaží prosadit svou vlastní muziku. Chce, aby ji lidi dokázali přijmout, přiznává, že chce pro svůj vlastní projekt využít toho, že ji lidé znají z revivalu:"Jé, hele to je ta, co hrála Joplinku!"

Ale není to nepoctivé, revival tu má své opodstatnění. Máňa říká: "Janis žije ve mně. Je to můj životní vzor. Vždycky jsem žila trochu jako ona, aniž jsem to věděla. A taky podobně vypadám. Akorát ty drogy ne. Nebráním se trávě, ale to je všechno, nechce se mi za rok umřít. Ona to rozjela naplno a taky brzo skončila. Já neříkám, že nežiju naplno, každý koncert je pro mě oslava. Hnutí hippies mě oslovilo už ve 14. Revival jsme začali hrát asi před třemi roky.

Chtěla jsem se naučt víc zpívat, předtím jsem hrála jenom big beat a ničila si hlas. Chtěla jsem tam dostat blues.

Já tomu revivalu říkám osvěta. Protože ona už nežije. Já se snažím vystupovat jako ona, aby ti mladí, kteří neměli možnost ji zažít, poznali, o co šlo. Byla to děsná bomba, ona i styl jejího života. Snažíme se o kompletní image i v oblečení. Už jsem dvakrát četla knížku Perla. Janis tak říkali.

Byla drsná, mluvila jako dlaždič, pořád si myslela, že je ošklivá a měla pocit, že je kluk. Ten já mám taky. Mám to v sobě jako ona. Ale asi se v tom tak neplácám, jí to hodilo do toho chlastu a drog a pak ještě zjistila, že jí to baví s holkama a nevěděla, co s tím.

A taky neměla nikoho, kdo by jí pomohl. Její kámoši byli zabředlí do drog a kolem ní byl většinou jenom nějakej fanoušek, kterej jí chtěl opíchat. Já si musím dát majzla, abych tak taky nedopadla a nešla do kopru jejím stylem. Ale já mám naštěstí dobrý kámoše."

"Děláš ještě něco jinýho kromě revivalu?"

"Jo, přivydělávám si zpíváním v baru. Neřeknu kde. Zpívám Tinu Turner, Whitney Huston a tak. A pak... měla jsem další projekt Sun Beach, byl to takovej metal. Teì to chceme překopat a udělat to tanečnější, chce to nějakou dynamiku, ne do toho jenom mydlit a řvát jako vzteklý. Teì budeme na koncertech přidávat naše písničky k repertoáru Janis Joplin, ale budeme to oznamovat. A pak chceme pozvolna přejít jenom k vlastní tvorbě."

"A co sláva z druhé ruky?" Máňa se směje a říká, že jí o to nejde, že jejím cílem je dostat se do Ameriky a jen tak si zahrát v nějakém klubu. Setkala se v Praze s několika Američany, kteří revival velmi chválili, ale říkali: "Hlavně pozor na ty drogy."

Říká, že jestli sláva, tak si počká na tu svou, kterou si dobude pomocí svých projektů v Sun Beach. Ale není Sun Beach tak trochu dítě Janis Joplin Revivalu?

Kontaktovala jsem Honzu (20), který nedávno tenhle revival viděl. "Musím říct, že byli super. Před tím jsem je neznal, šel jsem tam poprvé s kámošema. Joplinku jsem znal z nahrávek, zase až tak moc jsem ji neposlouchal, ale myslím, že teì budu."

"Takže ti nevadí revival?"

"Ha, ha. Joplinku už nemůžu vidět živou, že jo? A aspoň si dokážu představit, jaká byla. Ta holka, co ji zpívá, je fakt dobrá. Mělo to šťávu, lidi trsali, tak vo co jde?"

Janis Joplin Revival Dobývá Dolomity

Byl únor a docela mrzlo. První ekipa vyrazila na cestu v noci, vybavena lyžemi, mobilem a Fiatem Punto, a naše skupina, prosta lyžařských ambicí, opustila matičku Prahu v sedm ráno. Místo setkání - Sportclub Steinhaus v italských Dolomitech, kde jsme měli vytvářet kulturu spolu s brněnskými AC/DC revival.

Už v Čechách nás překvapila dvouhodinová fronta na Rozvadově, přestože je pan Wilkenbauer podle všech oficiálních zdrojů dávno za mřížemi. Hladce jsme proklouzli pod ostřížími zraky celních kontrolorů a pokračovali podle plánu na Mnichov, těšíce se na dvouhodinku rezervovanou pro návštěvu Innsbrucku. Nedaleko za Mnichovem se však naše poznávací tužby rozplynuly v takřka nehybné koloně aut a husté vánici.

Když jsme si v družném rozhovoru povšimli díky ukazatelům, že jsme během dvou hodin ujeli patnáct kilometrů, zavládla na palubě Felicie lehká nervozita.

Návrh dojet po odstavném pruhu k nejbližší odbočce posléze zvítězil a záměr nám kazil pouze rozhorlený germánský řidič, který výhružnými manévry znemožňoval použít odstavný pruh. Když se nám konečně podařilo opustit dálnici, otevřela se před námi sice zasněžená, nicméně volná okreska.

S vítězoslavným třpytem v očích jsme se řítili vpřed a škodolibě sledovali nekonečné zástupy na autostrádě. Stěrače statečně odhrnovaly nánosy sněhu a veselá debata byla obnovena.

V Kufsteinu nám opět ztuhl úsměv. Stejný nápad zřejmě dostalo dalších několik tisíc řidičů a průjezd nevelkým městečkem se změnil v ubíjející valčík "spojka - plyn - brzda".

Display hodinek nás nemilosrdně ubezpečoval, že už jsme měli procházet špalírem zahraničních fanoušků k dolomiťáckému kulturáku. Pomalu jsme dobruslili k opuštěnému hraničnímu přechodu, kde malý germánský hošík odklízel závěje. Posuňkovou řečí naznačoval, abychom se přechodu vyhnuli. Objeli jsme bojovně tasené hráblo a s výkřiky "Jupí, Rakousko!" vyrazili do bílých záclon zlověstně tiché sněhové bouře. Neohrožení Slované unikli árijskému hráblu!

Stále ještě jásajíce, že v dohledu není žádné jiné vozidlo, než naše zelená Felda, jsme zjistili, že silnice končí sněhovou stěnou. Samolibý úsměv nezletilého celníka nás provázel cestou zpět na dálnici.

Za přechodem (kde nebyl jediný úředník) jsme se pokoušeli dovolat první ekipě na mobil , ale neměli jsme šilinky na automat. Ivan vyslechl jeden telefonický hovor, když čekal u budky. Nějaká paní vysvětlovala do sluchátka, že má kvůli zácpě dvanáct hodin zpoždění.

Smiřovali jsme se s tím, že vystoupení nestihneme a navíc bídně zhyneme, pohřbeni za živa v pojízdné zelené rakvi. Rozhodli jsme se v zoufalství pro variantu C - a to delší cestu přes Felbertauerntunnel. Jako tradičně, varianta C nebyla naše geniálně vymyšlená strategická klička, ale výsledek kolektivního podvědomí.

Další nesnesitelnou hodinu jsme si krátili čas obdivováním barevných sněhových řetězů na ostatních autech a sníh se snášel na Feldu jako hlína na rakev. Posedla mne lehká klaustrofobie kombinovaná s časotísňovou psychózou.

Poslušně jsme se tedy při nejbližší příležitosti stočili zpět k dálnici a najeli do své hlemýždí stopy. Kdesi mezi Innsbruckem a Brennerem se na nás usmálo štěstí a hlavní proud aut se stáhl z naší trasy. Za Brennerem náhle přestalo sněžit a tak jsme s novou, skromnou nadějí šlápli na plyn a vypálili po čisťounké silnici k cíli.

"Měl to tu ten Karel Havlíček hezký," povzdechl si Ivan, když jsme míjeli odbočku na Brixen. Nevím, byla tma, a kdyby mi někdo tvrdil, že jsme na Brdech, vůbec bych mu neodporovala.

Půl hodiny po půlnoci jsme se vydrápali po ledovce ke Sportclubu Steinhaus a ke svému úžasu uslyšeli známé riffy AC/DC. Zmocnilo se mě nadějné rozechvění. Vytlačily jsme s Máňou auto před vrata, urychleně vynesli všechny propriety do zákulisí a vydali se hledat v rozpáleném davu pořadatele, zbytek kapely a manažerku.

Opilý pořadatel tvrdil, že neví kde Honza a Ondra jsou, a že manažerka dávno spí v hotelu, neboť nebere mobil (myslím, že ani nevěděl, ve které kapse má ten svůj).

AC/DC revival dohráli, zpěvák oznámil publiku "Janis Joplin is here!" a sálem zašuměla kladná odezva. Se slepou vírou v dobré konce jsem vybalila kytaru, aby se aklimatizovala.

Ivan zevrubně líčil vrávorajícímu pořadateli naše trable a náročný souboj se živlem. Ještě než se má ubohá kopie telecastera stačila rozehřát, poslední rána osudu dopadla. Od policejní hodiny nás dělilo několik málo minut. Nervozitu vystřídala rezignace, vztek a zoufalé vtipkování. Tušila jsem, že se zrodila historka hodná vyprávění u táborových ohňů.

Naskládali jsme instrumenty do kufru, vyhledali hotel Pohl a upadli do mrákotného spánku se smíchem šílenců na rtech. Ráno jsme prožili opět v družné zábavě s ekipou č. 1, AC/DC und Herr pořadatelem, který nám po chvíli fňukání daroval dvěstě marek na benzín.

Úsměv šílenců mě neopustil celou cestu do Prahy. Přemýšlela jsem, kam se vydáme přespat zítra. Co takhle Bulharsko? V Itálii se chrupalo vcelku pěkně a průměrná rychlost patnáct kilometrů v hodině koneckonců zaručuje jízdu bez nehody.

Hlavně vám při ní neunikne nic z té úžasné Alpské scenerie a utužíte přátelské vztahy v kolektivu (obzvlášť, když nemáte autorádio), které jsou nepochybně eticky hodnotnější než světská sláva. - Text: Ryška


Depeche Mode DEMODE revival bandDepeche Mode DEMODE revival band

DEMODE (Depeche Mode Revival)
(Štefan Synčák - zpěv, Patrik Pospíšil - klávesy, Mirek Mácha - klávesy, Ota Mandelík - kytara, klávesy, programming)

Navštěvujeme Otu Mandelíka, kytaristu, klávesistu, programátora, hoteliéra, údržbáře v jedné osobě v jeho pensionu v Nuslích. Zazvoníme a černovlasý Ota nás pouští do svého království. Je plný životního optimismu a než se rozhovoří o historii, upozorní nás: "Hlavně žádný záludný otázky." Ota v tom zjevně umí chodit.

"Hrajeme v podstatě jenom od loňského října. Já jsem na DM vyrostl, hrával jsem v 80.letech s Omnibusem, kde hrál i Robert Kodym. Pamatuju se, jak jsme si kontrolovali i slipy, jestli je máme černý. Veselá košile v létě, to bylo špatně. Všichni kolem si pořád mysleli, že nám někdo umřel.

Ale není to vlastně o tý černý, je to o celkový image, oni jsou ty lidi docela veselý, ale když je člověk vidí, říká si: taková temnota. Kombinují veselý motivy s tak děsným zvukem, že kdyby to nebyli oni, nikdy bych nevěřil, že se něco takovýho dá hrát. Jsou v tom geniální. Jedna ze syntezátorových kapel, která vydržela. Pro mě je to důležitý z tý technický stránky, na to ostatní jsou tu kluci. Tři mladý kluci, který chtěli hrát DM. Dohodil mi je jeden kamarád."

Ota si zapálí cigaretu, zamyslí se a pokračuje. "My se do toho zase tak moc nehrnem. Ani bych to nenazýval revivalem, u DM je to velmi ošidný. Hrajou na nějaký syntezátory a všechny zvuky jsou nějak samplovaný. A nikdo neví, jak ten sampl vzniknul, jak k tomu zvuku došli. Je velmi náročné ten zvuk najít a složit to dohromady. Díky těm zvukům vzniká ta atmosféra.

Nejsou rychlí virtuózové, je to spíš o pocitech, o náladách. Na jednu písničku u DM existujou i čtyři remixy, včetně formy pro DJe, která už se vůbec nepodobá tomu, co udělali DM. Když pak člověk zná jenom ty řadovky, překvapuje ho to, říká si, oni hrajou nějak divně.

Ty DJský formy, to už vůbec není o DM, ale o nějakejch těch housech a jinejch muzikách, to já už nemusím. Dělám to hlavně pro zábavu, 8 let jsem nehrál na veřejnosti, vypadl jsem z toho a chybělo mi to. Všechno se to tenkrát nějak rozpadlo. Ale teì už se lidi konečně začínaj zase bavit. Neřešej, jestli hrajeme kopii. Revival - je to vyzkoušený, ty lidi vědí do čeho jdou a proč.

Samozřejmě, že jsou pořád někteří, kteří nám chodí umejt prdele, zpruzený ksichty, který se nepřicházej bavit, ale kritizovat.

Ale je jich jenom hrstka. Jinak je tam velká část lidí různýho věku, kteří počítají s tím, že tam neuvidí Gehena s hlasem jako zvon, rachytickýho Goreho a toho finančního úředníka Fletchera. Počítají s tím, že to tam nebude a ani jim o to nejde. Chtějí se bavit s lidma. Nehrajeme jenom v Praze, máme teì pozvání do Zlína, ale my do toho moc nejdeme, musíme ještě trénovat, protože tam by na koncert přišly Kostky (lidé ostříhaní ala raní DM, pozn.red.) a ty jsou neúprosný."

Loučíme se s Otou se smíchem, vyfotíme si ho jako pana hoteliéra a prosíme ho o fotky z koncertu, který nemůžeme vidět, protože se teì žádný nekoná. Vracíme se nuselským údolím zpět do redakce. Svítí slunce a začíná jaro.


Pavouky - The Beatles Revival, PrahaPavouky - The Beatles Revival, Praha

Pavouky - The Beatles Revival, Praha
(Pepa Maršálek - sólová kytara, Glado - doprovodná kytara, Tonda Stedina - basov kytara, Pavel Geisler - bicí)

Neslyšela jsem je hrát, neměli podobně jako Janis Joplin a další zrovna termín koncertu. Takže alespoň zpráva od Glada: "Hrajeme 2 roky. Všichni máme beatlesáky rádi, nezávisle na sobě hrajem jejich písničky od 16 let.

Nejdřív spoustu let po hospodách a jednou jsme si u piva řekli: Uděláme to pořádně, jak to má bejt. Image se snažíme dodržet, máme originální houslovou basovku Hofner z roku 1965 (model McCartney), máme origiální zvuk, 95% písní hrajeme v originálních tóninách.

Děláme to proto, že nás to baví. Myslíme si, že jsou to dobrý písničky, který je třeba lidem připomínat. Nejvíc hrajeme v Praze, asi jednou za měsíc a chodí na nás lidi od 15 do 40 let."


Decline, Praha, původně Cure Revival
Předesílám, že kapela už Cure Revival nehraje. Vznikli v roce '90 jako Deep Decline - Cure Revival a byli jedněmi z prvních. Hráli až do roku 1996. Pak se rozhodli dělat svou vlastní muziku. Vloni na podzim vydali u Polygramu album Podzim plné českých textů. Už ne revival, ale vlastní tvorba.

Zbyl jim jen název Decline (Jiří Březina - kytara, Luděk Fiala - zpěv, kytara, Vladimír Srb - baskytara, Jaromír Žák - bicí, Karel Drašnar - klávesy). Album bylo nominováno na Grammy, úspěšně se hraje v rádiích, natočili i videoklip.

Takže kapela, která se pomocí revivalu odrazila k vlastní tvorbě? Ale kytarista Jiří Březina říká trochu něco jiného: "Revival je oprátka. Už to nechci, už jsme to vzdali a dalo to hroznou práci. Mnoho kapel si myslí, že si revivalem udělá jméno a pak budou moci dělat vlastní věci, ale není to pravda. Těžko se z toho vymaňuje. Když jsme přestali hrát Cure, odpadlo nám 60% posluchačů. Dostávali jsme spoustu nenávistných sprostých dopisů. Teì už jsme se z toho vyhrabali, ale byla to depka. Pořád ještě, a to už od roku 1996 se mnoha lidem snažíme vysvětlit, že už nejsme Cure revival a mnozí z nich to pořád ještě neví."

Samozřejmě, že v Česku existuje množství revivalových kapel, které nejsou z Prahy. Není v možnostech tohoto článku hovořit o všech. Tak alespoň vzorek Příbram a Zlín.


Pribram: Spejbl's Helprs AC/DC Revival Band.
(Petr Průša - zpěv, Petr Kollert - sólová kytara, Ivan Eis - rytmická kytara, Petr Kopsa - basová kytara, Petr Kareš - bicí)


"Byli jsme trochu unavení z vlastní tvorby a toužili jsme hrát nestárnoucí dokonale vymyšlené songy a bavit sebe a návštěvníky koncertů. Geniální AC/DC jsou naším vzorem už od školy. Je to úžasně živočišná muzika.

Motto našeho snažení: Když revival tak precizně. Snažíme se hrát a vypadat co nejvíce autenticky, protože návštěvníci koncertů mohou srovnávat a chtějí kvalitu. Nevčleňujeme do toho žádné vlastní projekty a o slávu nám nejde, takže z první nebo z druhé ruky, je to jedno.

Snažíme se lidem umožnit vidět a poslouchat kapelu, která u nás není častým hostem a ani v médiích nedostává dost prostoru. Jestli se k tomu třeba sláva přidá, se ctí se s ní vypořádáme. Chodí na nás čím dál víc mladých lidí. Ale nehrajeme moc na Moravě, je tu konkurenční revival z Brna. Chtěli bychom jim touto cestou popřát hodně štěstí a jen samé úspěchy.

Velmi šlechetné, myslím.


Zlín: Deep Purple Revival
(Miroslav "Koberec" Koňárek, zpěv, Miroslav Mrlík, kytara, Paul Březina, klávesy, Rostislav "Rocky" Koplík, bicí, Václav Jordánek, basová kytara)


Hrají asi 7 let a pro tenhle revival se rozhodli, protože Deep Purple je nejlepší! Snaží se o celkovou image kapely a nic jiného nepřidávají. Sláva z druhé ruky je pro ně pocta! Široké spektrum publika, průměr 25 let.

Velká líheň revivalů je v Brně. Mnohé z nich fungují pod vedením agentury Lola Pavla Koudelky. ZZ-Top Revival Band, Led Zeppelin, Pink Floyd. Dále tu existuje The BOOM - Beatles Revival, AC/DC Revival, Deep Purple Revival, Janis Joplin Revival, The Rolling Stones Revival.

Jak píše pan Koudelka, jsou v nich obrovské rozdíly a k zasvěcenému článku by bylo potřeba je i vidět a slyšet. Souhlasím. Ačkoli jsem od některých kapel dostala základní informace, jak dlouho hrají a podobně, netroufám si na žádný úsudek. Všeobecně mohu říci, že žádná z kapel se nepachtí po slávě, tvrdí, že hlavní motivací je zábava a spokojenost publika.

Ale kdo by se jen tak lehce přiznal?

Necháváme tedy Brno na příště a věnujeme mu prostor v některém z dalších čísel. Běžte si zatancovat hady. Ale to už je o něčem jiném.


Nirvana Post ScriptumNirvana Post Scriptum

Nirvana Revival
(Michal Hovorka - zpěv, kytara, Honza Martinek, bicí, Pavel Kraus - basa, Lukáš Martinek - kytara, Petra Kadrabová - violoncello)

Úplně na poslední chvíli se nám podařilo sejít se s českou Nirvanou. Je jich pět, všichni jsou velmi mladí (Petra ještě chodí na základku) a rozhodně stojí za pozornost. V tomto případě považuji za lepší zachovat formu rozhovoru, který probíhal v hospodě Na Hrádku, kde Nirvana Revival vznikl.

Stalo se tak v květnu '98 a první koncert měli 30. června '98 na Dobříši jako předkapela. Hrají často. V Batalionu, v Rock Café, chystají se do Malostranské besedy. Chodí na ně spousta lidí. "Ty tři stovky klidně uděláme."

Na schůzku se dostavili jenom čtyři z pěti, frontman chyběl. Jádro pudla bylo ve změně času, kterou Michal nezaregistroval, což mne nepřekvapuje, neboť celá ta věc je proti přírodě. Píšeme mu kusem cihly vzkaz na zem: NIRVANA NA HRADKU. Pak se odebíráme do hospody a doufáme, že top Michal zvládne za hodinu. Zvládl. Ale začít musíme bez něho.

Proč je vás pět, když v Nirvaně hráli tři?

Honza: Když si pustíš Nirvana Unplugged, je tam jeden zpívající kytarista, jeden nezpívající kytarista, jeden baskytarista, jeden bubeník a jedna hráčka na violoncello. I na albech Never Mind a In Utero je v některých písničkách tahle sestava. Někde to bez violoncella fakt nejde.

Think: Proč Nirvana?

Honza: Už ani nevíme. Prostě nás rovnou napadla. Náš zpěvák se hodně hlasově podobá Kurtovi Cobainovi. S nikým jiným by to asi nemělo cenu. A hraje taky na kytaru, takže je to docela autentický.

Jarka: A co jejich životní styl? Drogy? Berete heroin? Piko? (Smích)

Lukáš: No, herion jó. Pervitin ne, tam jsou ty dojezdy špatný. Já si vydělávám hraním jenom na heroin. Oni to propijou, já to proženu žilou. (Smích)

Think: Proč jsou revivaly v Čechách tak populární? Já jsem Angličan a je to pro mne nové.

Lukáš: Protože tady je hrozně zhejčkaný publikum. Tady lidi na normální kapelu prostě nepůjdou. Jdou na něco, co znaj. Nivana, Doors, Stones. Mají doma iks desek, furt si to pouštěj do hlavy. Skutečný koncerty pravých kapel tu nejsou, přijedou sem málokdy a je to drahý. A Nirvana už vůbec nepřijede. (Smích) Takže je to sice náhražkový, ale ty lidi to prostě baví, je to pro ně maximální vyžití. Je to jiné, než když jdou na nějakou kapelu, kterou ani neznaj, která nevydala žádnou desku, prostě jim nevěřej. Je to škoda, je to možná špatně, že se chodí na revivaly. Je to vlastně určitě špatně, nemělo by se tam chodit. Je to špatně. Jsme konzumní společnost. Proto tady máme televizi Nova. Lidi to tak chtěj. Revivaly přitahujou lidi a peníze. My jsme vlastně velmi komerční.

Honza: Ale vždyť to ani v Nirvaně o ničem jiným nebylo. To byly akorát kecy, že je Cobain hvězda. Byl to ten největší pozér. I ta sebevražda nakonec...

Pavel: Revivaly by koneckonců neměly být vůbec.

Honza: A z čeho by žilo Rock Café?

(Ptáme se Aleše Horáčka z Rock Café, proč dávají revivalům tak velký prostor. "Je to tak 25 - 30% z programu. Lidé je chtějí a pro nás je to finanční záruka." )

Jarka: Dobře a myslíte si, že vy to teda změníte, že si vytvoříte časem svůj vlastní projekt?

Honza: Ne u nás je to naopak. My jsme měli dost vlastních projektů a pak jsme se pustili do Nirvany. Úplně opačně než třeba Decline.

Think: A jakou jinou muziku posloucháte?

Lukáš: Mně se líbí Lunetik, to je moje parketa, Eso hity, pak Stevie Wonder, Elton John, ale Nirvanu neposlouchám vůbec. Poslechl jsem si to jednou v životě sám, jenom abych se to naučil.

Jarka: Proč to hraješ?

Lukáš: Tak dlouho mě mlátili, až jsem svolil.

Jarka: Projevuje se to nějak ve vašem životě, co sláva z druhý ruky? (Smích) Slavný budem až vyjde ten Think!

Pavel: Žádnou slávou netrpíme.

Jarka: Ale přece jenom, Nirvana je pojem.

Lukáš: Já bych tomu takový superlativa nedával. Byl to zajímavej fenomén, ale zajímavej pojem byla Nirvana originální, my jsme jenom plagiátoři. Nirvana udělala Smells Like Teen Spirit, ne my.

Jarka: Co oblečení? Napodobujete Nirvánu?

Honza: Náš zpěvák jo, my ani tak ne. Ale on někdy na zkoušce říká i takový věci: 'No to je v prdeli, já už se chovám jak ten Cobain'. A co znám jiný lidi z revivalů, děje se jim to, postihuje je ta schizofrenie.

Pavel: Ale je fakt, že lidi tu image chtějí. Chtějí, abychom taky pařili, abychom se hýbali a tak. To k tomu hodně patří. Ale zase když to vidíš, ty lidi před sebou, oni se opravdu nešetří, paří tam, skáčou, chtějí po nás kontakt. Nemůžeme tam jenom stát a hrát. Ale má to i negativa. Jednou na nás vytáhli v Rock Café slzný plyn. Tenkrát jsme se báli. Teì čekáme, že někdo přijde a zastřelí Michala.

Jarka: Narážíš na Cobaina?

Lukáš: Nic o tom. Jsou to jenom spekulace. Nikdo neví, proč to udělal.

Konečně se dostavuje zpěvák Michal. Kurta Cobaina dost připomíná. Posadí se k nám, dává si pivo a už se ptám:

Jarka: Jak se cítíš v pozici zpěváka Nirvany? Máš trému? A jsi i v životě napůl Kurt?

Michal: Trému mám strašnou, čím víc koncertů, tím větší mám trému. Mělo by to být naopak. Když jsem na jevišti a představuju si video s Kurtem, snažím se fungovat jako on. Na tom koncertě si tak člověk na chvíli připadá, ale po koncertě je to pryč. Pak jsem úplně vyprázdněnej, uvědomím si, že to nejsem já a je to strašnej pocit.

Jarka: Bereš drogy?

Michal: Jo, trávu si někdy dám. Ale tvrdý ne. A pocit je to skvělej.

Jarka: Jak se oblékáte? Podle Nirvany?

Michal: Na pódiu možná... Já mám spoustu převleků. Když jdu na pódium tak si neoblíknu kožený kalhoty nebo se neoblíknu jako buzerant.

Honza: Já si vždycky beru kšiltovku a oni se mi smějou.

Lukáš: Já si na koncerty beru ponožky a slipy, což normálně nedělám. Ale fanynky jsou tak dravý, že kdyby ze mně strhly kalhoty....

Ještě chvíli si povídáme a pak odcházíme osvěženi jejich otevřeností. Ať už si myslím cokoli, pravda je, že jsem na revivalech viděla mnoho posluchačů, kteří se bavili, tančili a veselili. A koneckonců není to tak lehké vidět své oblíbence - pokud ještě hrají - v originále naživo. Nejezdí do Prahy často a vstupné není žádná láce. Takže proč si to neužít z druhé ruky?

Je pravda, že i mezi revivaly fungují dobré i špatné kapely. Ale jak říká Ota Mandelík z Demode: "Je lepší se za pár pětek pobavit při živé kapele a mezi lidma, než si doma nasadit sluchátka od perfektního sterea."

Ano, dejme tomu. Ale já bych se spíše zeptala: "Proč se místo nasazování sluchátek nebo živé zábavě na revivalech nesebereme k tomu, abychom se vydali shlédnout a třeba podpořit nějakou zatím neznámou mladou kapelu, která se zadarmo a nadarmo v opuštěných zapadlých klubech snaží prosadit?

Proč se nevydáme na cestu objevování nového, oceňování či kritizování, pochopení nebo zamítnutí nové invence? Jsem si jistá, že stojí za to se vydat zjistit, jestli se nové hudební nápady v Česku ještě rodí."


- Text: Jarka Fricová, spolupráce Eva Koláfiová, John Comer, Phil Jones. Fotky: Tomaš Martinek a další

Naše mise

1. Chcete-li si myslíte
Uděláte-li si lidé myslí si myslí, budou tě miluju. Pokud jste opravdu si myslí, budou vás nenávidět.
2. Sdělit světu pravdu
Když si jen říct pravdu, začnete vydělávat důvěru, jako novináři, naším posláním je říkat pravdu.
3. Aby se budete smát
Chceme, aby se budete smát, smích, úšklebek, škleb, nebo úsměv, když se snažíme najít vzhůru života ve vší zla kolem nás.

Name Day/Svatek

Yesterday : Michaela Today : Vendelín Tomorrow : Brigita After tomorrow : Sabina

Viva Mexiko!
Petra Matušinová Acapulco La Quebrada

Kde je můj kůň, co má mě nést blátem měst  a prachem cest, dělal, ž [ ... ]

Dr. MAX - MAXimální pohoda
Jarka Fricová

Je to soustavný boj o zákazníka.

5 vteřin pro lásku
LN 5 vteřin pro lásku

Krutá odplata
Má středoškolská láska a já jsme spolu na škole chodili tři roky, než jsme s [ ... ]

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o drogách, ale b...
Pavla Koška drogy

Drogovou scénu každý chápe poněkud jinak.

MARK HOLLIS - Mark Hollis
MARK HOLLIS - Mark Hollis

Toto zcela akusticky nahrané album od bývalého zpěváka Talk Talk je dalece vzdáleno od elektro [ ... ]

Závislost na ‘Big Easy’
Lance P. Martin New Orleans

Řeknete-li někomu, že bydlíte v New Orleansu, vzbudíte jeho obdiv a zároveň i lítost.

Jsi skvělý milenec?
Joe Bodia Jsi skvělý milenec?

OK hřebče! Možná si myslíš, že umíš potěšit, ale jsi si opravdu jistý, že víš, jak u [ ... ]

Pomáhám tělu i duši
Helena Chvojková MUDr. Vladislavem Dolgušinem

Když jsem si přečetla na tabuli před prodejnou zdravé výživy pobl [ ... ]

Ostatní články

Computer Engineering Program Basic engineering education And computer science of computer systems At Faculty of Information Technology Sriprathum university Emphasis on the design of embedded systems, both hardware and software, instruction set, VLSI technology and networking. To meet the needs of the industry.

System stakes. Stakes or system are mainly interesting if you want to play with stakes that are high-risk. In order to bet on that just 3 out of FOUR stakes must be right.Although, on the flip side, it's necessary for you to take a drop-off of your ( ZCode System - zcodesystemexclusive ) general odd by doing this, on-the-one-hand, your chances to win grow ... But in the event that you bet on two or one underdogs you perform quite profitably and nevertheless can shove your chances again, Click here for more information and see ...